Dívčí válka: Porovnání verzí

Kosmův příběh ve 14. století převyprávěla '''''Kronika tak řečeného Dalimila''''', kde Kosmův starší, spíše rozverný příběh o bujných hrátkách (ludus), získává fungl novou podobu skutečné války. Byl to právě Dalimil, kdo si vymyslel a do příběhu vkomponoval typicky středověké lahůdky, jako vplétání nešťastného Ctirada do popravčího kola zdivočelými dívkami, i bezuzdné vraždění vlastních dcer i [[manželka|manželek]] rozzuřenými muži. V této verzi se už objevují veškerá jména protagonistů (Vlasta, Mladka, Hodka Svatava, Vradka, Radka, Častava, Darka i její lstivá ségra Šárka). Objevuje se tu i motiv pozvání dívek na Vyšehrad a jejich zneuctění, které vyprovokovalo konečný útok Vlasty, i sladkobolný příběh svázané krásky, vykradený z germánského '''''příběhu o Sigurdovi a Sigrdrífě'''''. Dalimil také nejspíš jako prvý spojil tento příběh s vyprávěním o Lucké válce a prohlásil, že jméno Vlasty je odvozeninou jména luckého vladyky Vlastislava.

Přerod rozverného příběhu v krvavý popis válkyvražedné seválky dokonal '''''farář Přibík''''' ve své '''''kronice Přibíka Pulkavy z Radenína''''', dost mizerné kompilacekompilaci sepsané v druhé polovině 14. století, kde také nadobro mizí veškeré erotické motivy a zůstává jen úděsně surový masakr, kterému novodobý ''masakr motorovou pilou'' nesahá ani po kolena.

Další drsné detaily do příběhu zakomponoval ve své kronice '''''Václav Hájek z Libočan''''' v první polovině 16. století. Ten už zkrátka zná [[Veš]]keré historické [[prdel|všepozadí]] oněch bájných dob, oženil všechna knížata, vdal Kazi i Tetu a veškeré události opatřil přesnými letopočty. Celou tu dívčí válku pak rozvinul v hrdinský epos, který si nikterak nezadal s nejlepšími fejky tehdejších dob.

Samozřejmě celá ta nesourodě splácaná story se příliš nezazdávala zejména historikům a ti jí brali spíš jako '''''snůšku plků a blábolů'''''. Ne však všichni, protože jádro příběhu, onu dívčí válku, lze také vykládat jako odkaz na někdejší předkřesťanské '''''slavnosti letního slunovratu'''''. Ty vskutku zahrnovaly i třídenní, dosti nevázané hry mládeže, hodování a rituální promiskuitu. Při těchto slavnostech dívky a chlapci zápasili o makety hradů a, závodili v hodu oštěpem ai jízdě na koni a končili mnohými zásnubami. Odkazem na tento rituál pak můžou být některé místní názvy jako Dívčí hrad na Bruntálsku.

Analogický rituál se dochoval až do 19. století ve Švýcarsku, kde první květnovou neděli dívky a chlapci stavěli dřevěný „hrad lásky“, který na dívkách chlapci dobyli a celá událost skončila hostinou, tancem a '''[[Soulož|.....]]''' , no ono čím taky jiným.

Jenže chyba [[Most|lávky]]. Děvínů, coby zhusta pustých a nevlídných kopců, je totiž v našich krajích roztroušeno povícero, a rozhodně to nevypadá na to, že by jeden každý byl nazván podle luzných hrátek mládeže s nezanedbatelným erotickým kontextem.

Jak profesoři jazykozpytci ([[Slivovice|jazykozpitci]]?) '''''Josef Janko''''' a '''''Václav Tille''''' hlubokomyslným bádáním zjistili, místní název '''Děvín''' je protějškem též místního jména '''Vráž'''. Obojí je přitom označením někdejšího pohanského kultovního místa. Rozdíl je v tom, že Vráže bývaly místem výskytu duchů '''''vraživých''''', zatímco Děvíny hostily duchy vysloveně '''''nevraživé'''''. Tudíž Děvíny bývaly spíš obětištěmi, kde oni [[Bouldergeist|duchové nevraživí]] ku vraživosti opětné obětmi hojnými měli být obměkčováni. Právě Děvín zlíchovský měl být mezi těmito pohanskými kultovištěmi snad i nejvýznamnější.

Je nyní i jasnější, proč Kosma, kanovník kapituly pražské, spáchal onen půvabný příběh o dívčí válce, aby zakryl skutečný význam slova Děvín i paměť místa, stále ještě čerstvě čpícího [[Peklo|peklem]]. Bylať to doba, kdy [[pohanství]] zdaleka ještě nebylo čímsi zašlým, co je už jen zasutou historickou vzpomínkou.

[[File:Perun (Pustevny - Czech Republic) 14.jpg|thumb|600px|center|A do Pěruna! Už je to tu zas!]]