Imperátoři, rollback, Správci
5 948
editací
Halucinace: Porovnání verzí
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
Varování muchomůrkové vloženo
m (→Chaotická, nicméně nepříjemná haluška: Překlep, a ještě líp rozláclá Pamela) |
(Varování muchomůrkové vloženo) |
||
|
{{Nepodobné|Vaření}}[[Soubor:Abnormatik.jpg|thumb|right|350px|Jen koukej, pořádně koukej, jak tě vtahuji do svého světa...]]▼
'''Halucinace''', smažkami familiérně nazývané '''''halušky''''', je takové soukromé představení. Většinou se dostaví po požití některé z dobrůtek, které se dají legálně, či méně legálně pořídit od toho hodného pána, co stává v tmavém koutě každého většího náměstí, každého pořádného [[štatl|města]]. Pokud ovšem nám to [[marihuana|potěšení]] nevyrostlo samo někde na zahrádce, či na [[Houby|palouce]] při kraji lesa.
▲[[Soubor:Abnormatik.jpg|thumb|right|350px|Jen koukej, pořádně koukej, jak tě vtahuji do svého světa...]]
▲'''Halucinace''', smažkami familiérně nazývané '''''halušky''''', je takové soukromé představení. Většinou se dostaví po požití některé z dobrůtek, které se dají legálně, či méně legálně pořídit od toho hodného pána, co stává v tmavém koutě každého většího náměstí, každého pořádného [[štatl|města]]. Pokud ovšem nám to [[marihuana|potěšení]] nevyrostlo samo někde na zahrádce, či na [[Houby|palouce]] při kraji lesa.
[[Soubor:Nachtmahr-Abildgaard.jpg|thumb|400px|left|Haluška typu noční můry. I když... on ten ďáblík vypadá trochu rozpačitě, zjevně tak úplně neví, co si v nastalé situaci vlastně počít.]]
===Úžasná, skutečně pořádná haluška===
Cesta za hranu vědomí začíná...
Prvý pocit je, že tu něco asi není úplně v pořádku. Je to stejný pocit, jako když prudce vstanete a zatočí se vám hlava a vy se honem musíte něčeho chytit, pouze trochu silnější a bez onoho točení hlavy. Taky čeho se chytat, když přece tak příjemně ležím...
Ten pocit je takový nijaký, nevarující a rozhodně ne dominantní. Vůbec nebrání jinému vnímání ani činnosti. Převládá ve mě dojem, že vlastně ani o nic nejde, dál pokračuji ve zvedání ruky, abych se mohl dotknout a...?...co to je...kam to padám...jsem vůbec ještě...?
...jsem naplněn zářivým pocitem rozkvetlé letní louky, žádná louka samozřejmě není, ani sám pojem léta, jen ten základní, čistě živočišný pocit, takový co asi zažívá ještěrka v teplé lázni paprsků, pocit, pro který slova nebyla a ani nemohou být vynalezena a trvá věčně, protože tady nic nezačíná ani nekončí, naprosto homogenní animální blaho, ale taky se zdá, že tu někde je i nezřetelný náznak tušení jinakosti, jakási neurčitá nerovnoměrnost, turbulence, cosi snad možná i nepatrně rušivého, ale jen jako jemné pohlazení neskonalé něhy; ale ta nehomogenita tu skutečně je, ono totiž kromě mě tu je ještě cosi cizorodého, co sem vlastně asi ani nepatří, je to... je to jakési tělo, které se dá i vnímat, je vlastně docela zajímavé ho sledovat, jak se o něco snaží, ale netřeba se jím nechat vyrušovat, protože je tu přece ta nekonečná lázeň libocitu, kam se dá tak báječně hroužit, jenomže ono to už nejde tak lehce a bezstarostně, stále tu překáží to tělo, pořád něco chce, kam se ale podělo to animální bezbřehé blaho, kde je, ono není, škoda, ale je tu jiný zdroj rozkoší, to tělo přece, co se tu vzpíná a které je jejich zdrojem, jak nádherné je nechat ho takhle vzepjaté, a co třeba ještě tady kousek přidat, proč ne, vždyť si s ním můžu dělat co chci, samozřejmě, protože je moje a je nádherné ho ovládat, jako koně, cítím ho a vnímám, letím s ním s větrem o závod, což je úchvatné, přitom já a mé tělo vnímáme, jak po něm něco úžasně žhavého přejíždí, jak ho cosi krásně svírá, a hele, ono je tu ještě jedno tělo, ušlechtile vypracované, opálené do bronzova, no teda; vždyť já mám dvě těla, to je báječné, přitom ale jsme jedno, protože ta rozkoš se dá přelévat z jednoho do druhého a je jí pořád víc, víc a víc, tu záplavu rozkoše už snad ani nejde vydržet... ale samozřejmě že nemám dvě těla, protože tohle přece je má milovaná bronzová bohyně, ty její krásné, dlouhé, pevně vypracované svaly, vnímám jak se svíjejí jak hadi, aby ne, když si je ta má běžkyně udělala pří judu, má už zelený pásek, ale ne teď, protože teď je nádherně nahá a drží se na mém vzpínajícím se těle jako na koni a ústa má do široka otevřená, vždyť já ale taky, co to tu ale tak strašně vyje, ty výkřiky, jsem to já, nebo ona, co se na mne nabodla, vždyť je to jedno, jedno jsme, a ať je to tak pořád a pořád a pořád !!!...
===Haluška typu UŽ NIKDY!!!===
Na rozdíl od muchomůrky, co je tu na ilustračním obrázku, na téhle žádný vyzývavě roztomilý skřítek nelákal: "''zkus to, pojď si hrát...''". Asi právě to mělo být varováním.
A taky ta muchomůrka, ze samých vrcholů hor snesená, měla nezvykle rudohnědou barvu. Žeby Amanita regalis?!
Plodnice byla malá, ještě mládě ne větší než seschlá půlka citronu, takže jsem od ní nic moc nečekal. Pouhou čtvrthodinu poté jsem své mínění ale musel radikálně změnit.
Změněné vidění i slyšení se ohlásilo s postupně narůstající intensitou, ale ten dojem byl překryt jiným, mnohem silnějším; veškeré plochy vůkol začaly být zborcené do neuvěřitelných tvarů - přitom hrany a obrysy byly nedotčené.
Některé plochy se začaly vychlipovat proti mně v podobě jakýchsi chobotů a chapadel, jemně mně ohmatávajících. Přestože tento pocit byl přímo hmatatelný, celou dobu jsem věděl, že jsou to jen pouhé představy.
S nejvyšším vypětím jsem se zkoncentroval natolik, abych došel domů a tam se omluvil z večeře s poukazem na únavu po celodenní práci a s tím, že už jsem si něco dal... A že přespím na stavbě. Asi jsem vypadal věrohodně, takže mě nikdo nezdržoval.
Cesta zpátky, asi tak půl kilometru, trvala nekonečnou věčnost; jindy tak prázdnou cestou mezi domky jsem potkával neuvěřitelné zástupy lidí a měl pocit, že jsem objektem soustředěné pozornosti. Když jsem odemkl visací zámek na prkenné brance a chtěl jí otevřít, s překvapením jsem zjistil, že mi její kus zůstal v ruce. Nějak jsem to sdrátoval a o chvíli později jsem zjistil, že v ruce držím urvanou kliku od dveří dílny, svého stavebního doupěte.
Protože venku bylo chladné podzimní nevlídno, dveře jsem za sebou přibouchnul s tím, že je později nějak otevřu. Nerozsvěcoval jsem si, protože přestože bylo šero, skoro tma, viděl jsem zcela nezvykle jasně a ostře. Nebylo už třeba držet se na uzdě, a tak jsem přestal bránit proudu prudce barevných představ, co se mi hrnuly hlavou - jasně jsem vnímal hluk, rachot řítících se myšlenek. Toužil jsem přehlušit ten rachot. Chvíli jsem uvažoval o tom, že bych si zapnul rádio a zkusil na té historické Lambdě naladit Radio Luxembourg - ale pak jsem si uvědomil tu urvanou kliku, co jí ještě furt držím v ruce, a napadlo mě, že bych ten festovní vojenský přijimač mohl v tom svém prudkém stavu přeci jen nějak poškodit.
Mezitím jsem ale zaznamenal, že mi najednou v tom chladu syrové, vlhké místnosti začalo být neuvěřitelně vedro. Pocit vnitřního žáru se rapidně stupňoval. Měl jsem pocit, že shořím. Chvíli jsem se snažil nasadit kliku do dveří, abych mohl vpustit chlad zvenčí, ale nevedlo se mi to. Nedokázal jsem se trefit do čtyřhranného otvoru a má nečekaná neobratnost mě přiváděla k zuřivosti.
Okno v pevném rámu otevřít nešlo, a chvíli jsem tak zápasil s neodolatelnou tužbou rozbít je. Venku přitom začal chlístat déšť a provazy vody na skle mě od toho odradily, ovšem představa deště stékajícího mi po těle byla nesmírně lákavá. Okamžitě jsem ze sebe serval veškerý oděv a opět se pokusil otevřít dveře.
Ty se však otevíraly dovnitř a tak jsem je ani hrubou silou nedokázal vyrazit. Zcela nahý jsem místo toho s sebou pleskl na zem a celým povrchem těla vnímal nádherný drsný chlad hrubého betonu podlahy.
Veškeré hmatové pocity byly neuvěřitelně intensivní, ostré až k bolestivosti, ale velice příjemné a uklidňující. Tiskl jsem se k podlaze a pozoroval úžasné hemžení vody na skle okna.
Hučení větru zvenčí se zvolna transformovalo do těžkého, majestátního zvuku varhan a meluzína v kamnech v mohutný sbor, plnící holou místnost dunivým oratoriem. Ten zvuk pronikal vše kolem. Na vibrujícím okně jsem přitom mohl sledovat šílené výjevy, které ten zvuk vyvolával; abstraktní výjevy, ne zcela srozumitelné, ale čím dál tím naléhavější a hrozivější.
Opět jsem byl přibit onou známou, jemnou, ale neúprosnou muchomůrčí silou k zemi, bez možnosti se jen byť malinko pohnout. Jakoby každý bod mého těla byl zatížen nesmírně malým, ale nesmlouvavě těžkým závažím.
Náhle jsem vprostřed okenní tabulky zahlédl - ne, spíš vycítil cosi strašného.
Jeden z těch provázků vody, stékající po skle, náhle skrz naprosto neporušené sklo pronikl dovnitř a začal se prodlužovat směrem ke mně. Blížil se ke mně nesmírně zvolna, ale s děsivou neúprosností.
Nechápal jsem, co se děje, současně jsem věděl, že je to jen má fantazie, a přitom jsem s mrazivou přesností věděl, co se stane. Ten provázek spletený z vody se blížil jako nějaké chapadlo, možná liána, zvolna, nezadržitelně. Zdálo se mi to jako celé věky, než se ke mně jeho hrot přiblížil, současně jsem to ale vnímal jako dílo okamžiku.
Dotkl se mě v jediném mrazivém bodě a veškeré mé tělesné pocity se od té chvíle soustředily do toho jediného bodu. Dotkl se mé dlaně a v tom místě jsem ztratil cit.
Ten hrot zvolna klouzal po mé paži, nechávaje tam stále se šířící pásmo ztráty jakéhokoliv citu.
Přejel zvolna přes mou hruď a mé srdce jakoby sevřela mrazivá ruka. Jeho zrychlené bušení jsem vnímal v celém těle. To bušení teď naplňovalo vše kolem, celý prostor dílny, temným neúprosným duněním, před kterým nebylo úniku.
Ten ostře mrazivý hrot vodního chapadla zatím zvolna, beze spěchu stoupal až k mému krku a tam se na okamžik zastavil. Od této chvíle přestal působit necitlivost. Naopak, vnímal jsem jej v jeho neúprosném postupu s plnou intensitou. Velmi zvolna se mi ten vodní had začal ovíjet kolem krku, cítil jsem, jak pomalinku postupuje, jako by se mi kolem krku ovíjela krajta či anakonda, pomalu, neodvratně.
Pak se pohyb mrazivě ledového chapadla zastavil. Nebyl jsem schopen pohybu, přibit k zemi nepřekonatelnou tíží, snažil jsem s ní bojovat, vymanit se z její moci, když vtom jsem na sobě ucítil zkoumavý pohled.
Nebyl tu nikdo, kdo by se díval, byl to ryze abstraktní pocit, asi jako by něco, takové neurčité cosi, chladně, nezúčastněně hledělo na marginální objekt nějakého bezvýznamného pokusu.
Ten studený had se v té chvíli začal beze spěchu, ale nezvratně kolem mého krku stahovat. Had škrtič. Začal jsem se bezmocně, zoufale dusit. Chtěl jsem jsem s tím vraždícím hadem bojovat, ale ta všeprostupující tíže mne dál držela pevně přibitého k zemi.
V jednom z těch okamžiků, který jsem vlastně ani nepostřehl, protože byl totálně překryt beznadějným zoufalstvím, jsem shledal, že stojím. Docela prostě stojím. Stál jsem u ponku, ležérně se opíral o svěrák, a hleděl sám na sebe, jak tam ležím, ten blyštivý had obtočen kolem krku toho ležícího těla, a s překvapením a zvědavostí pozoroval, jak se to mé cizí tělo začíná křečovitě vzpínat v marném zápase o dech.
Bylo to něco naprosto šíleného. Já tam stál a díval se na své tělo, vzpínající se přede mnou na holé betonové podlaze, na jeho křečí zkroucené ruce, marně se snažící servat ten rdousící proužek, kalně blyštivě omotaný kolem jeho krku. Viděl jsem, jak se ten tlustě hrbolatý provázek dešťové vody napíná a jak se velká skleněná okenní tabulka prohýbá a do daleka vychlipuje pod jeho tahem, jako by byla gumová.
Viděl jsem vytřeštěné oči a ruce, které postupující křeč zkroutila jako pařáty. Pozoroval jsem to tělo, zachvácené křečí agonie, kroutící je do vrtule.
Věděl jsem, že jediným pohybem mohu přerazit ten deštný provaz, co je rdousil, protože je přece křehký jako sklo; ale na druhé straně jsem byl jak uhranut, zaujat nesmírnou zvědavostí, fascinací, která mě nutila dále sledovat to zvláštní divadlo přede mnou.
Viděl jsem, jak se to tělo přede mnou prudce praštilo o hranu povaleného stolu, a tak jsem pod něj kopnul špinavé montérky, válející se vedle, aby sebou to tělo v smrtelné křeči tolik nemlátilo o tvrdý beton podlahy.
Náhle jsem viděl, jak se to tělo na zemi v posledním zoufalém vzepjetí propíná do oblouku. To už zašlo moc daleko. Teď, nebo nikdy. Nebo už nikdy... Téměř mimovolným, mdle ledabylým máchnutím jsem přerazil ten tenký rdousící paprsek vody, který se rázem proměnil v [[Nicota|nicotu]] - a vzápětí jsem věděl, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal.
Protože teď jsem já byl tím vzpínajícím se tělem a spolu s ním jsem se propadal do nekonečnosti.
Vše se kolem zpomalovalo, zklidňovalo, temné bušení mého srdce, které vše v pozadí podkreslovalo, se zpomalovalo, náhle neexistovalo nic než ono, prodlevy se stále prodlužovaly a náhle jsem věděl, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zůstává v tomto okamžiku, který se teď rozpíná nade všechny meze, zahalující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti, tím cílem, kam směřuje veškeré naše pinožení.
Není možno popsat nekonečno a splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, na to dosud slova nebyla vynalezena, to se musí prožít. A nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné, i když jsou kdesi hluboko uloženy a já vím, že je určitě ještě někdy potkám.
Příštím mým popsatelným pocitem byl pohled na kalné ráno za oknem. Ležel jsem na montérkách a dalších kusech mého oblečení, celý odřený, a vedle jsem viděl převržený stůl. Cítil jsem se jak po bitce, strašlivě vyčerpaný. Hlava se mi motala, ale pozvedl jsem se, abych viděl, co mě to bolí na noze. Na holeni jsem měl modřinu jak Brno.
Na začátku jsem napsal, že jsem tu malou, svrasklou muchomůrku podcenil. Takže druhý den jsem, místo pomalého zotavování se, těžkou lopatou házel mokrý písek do míchačky, fetoval vápenný prach a s maximálním vypjetím sil dělal jedno kolečko malty za druhým, abych jakž takž stačil mrzutě neurvalým, ten den nezvykle vydatně makajícím zedníkům. Zázrak byl, že jsem do té míchačky nespadl. Zázrak byl, že jsem vůbec ještě byl.
===Ty vůbec nejlepší halušky===
Brambory nastrouháme na jemném struhadle nemlich stejně jako kdybychom chtěli udělat bramborák, přidáme do toho sůl, nějakou tu mouku, a prohněteme. Takto vzniklé těsto protlačíme do vroucí vody přes velkoděrové haluškové síto, nebo, jsme li šikovní [[Kňuba|kňubové]] motorní, nasekáme těsto na prkýnku a do vroucí osolené vody shazujeme. Můžeme je taky vykrajovat lžičkou namočenou ve vroucí vodě, nebo je odkrajovat nožem z hrany prkénka, jak kterému soudruhu je libo.
Vaříme asi 4-5 minut; tak dlouho, až halušky vyplavou na povrch vody, to jsou uvařené. Pokud nechtějí vyplavat, asi se přichytily ke dnu, protože jsme je, coby paka jedna nemrcoušská, zapomenuli ode dna odmíchnout.
Hotovo je teda když vyplavou. Buď je pak všechny najednou scedíme a krátce propláchneme studenou vodou, že aby se haluščata zbavila slizkosti, nebo je z té vody lovíme a vytahujeme dírkatou naběračkou per partes.
V [[Homosexualita|teplé]] míse haluščata dobře promícháme s bryndzou, která se v těch horkých haluškách parádně rozpustí. Vrzneme do nich taky část ještě prskající škvařené slaniny, kterou jsme v mezidobí připravovali vedle na pánvičce, halušky pak jdou líp od sebe.
Halušky z mísy pak kydneme na příslušný počet talířů. Na talířích je pak ještě pěkně dosypeme a polejeme onou výše zmíněnou, do voňava rozškvařenou, na kostičky nakrájenou slaninou. A ta zbývající halušková voda je i docela dobrý základ na nějakou tu dobrou polívku...
{{Drogy}}
[[Kategorie:Medicína]]
[[Kategorie:Filosofie]]
| |||