Uživatel:Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy
Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy (narodil jsem se 26.03. 1946 v Praze, prý v kuchyni na gauči, ale už se na to nějak nepamatuji).
Režim k blití[editovat | editovat zdroj]
Do školy jsem chodil v... Nakonec, to je jedno. Prostě, do školy jsem chodil! Jinak bych neuměl číst ani psát. Do školy jsem chodil rád, ačkoli dost dobře nevím proč. Ve třetí třídě jsem od školníka dostal "pětku". Tak se tehdá říkalo desetikoruně. Tak například: "Krávo, naval pětku!", kdysi znamenalo, přeloženo do dnešní češtiny, "Paní, prosil bych o deset korun." Za peníze jsem si koupil polárkový dort. Potom jsem poblil celou třídu. Za komunismu buďto potraviny nebyly k dostání a nebo se nedaly pozřít. Snad asi proto vzniklo rčení: "Tenhle režim je k blití!"
Budižkničemu[editovat | editovat zdroj]
Život je jeden z nejtěžších. Lidé jsou různí, zvláště někteří. I já jsem to neměl vždy lehké. Po otci jsem byl starého vola pitomec. Po matce jsem byl nejen feudálem, ale ještě navíc náš prapředek, Karl Bonaventura hrabě Buquoy, se stal vítězem bitvy na Bílé hoře. S takovýmto sociálním zázemím se v ČSSR kariéra dělat nedala. Ačkoli se bitva na Bílé hoře odehrála v listopadu 1620, nikomu to nebránilo mi za to dát v červenci 1960 přes držku. Ideologické zdůvodnění znělo: "Buquoy je Buquoy!"
Ještě než jsem 1960 začal psát do "Dikobrazu" věnoval jsem se frivolní dětské tvorbě, kterou velice přesně zmapoval můj životopisec Zdeněk Herl-Stolt. Za tuto činnost jsem žádné honoráře nedostával. Jedinou odměnou bylo časté vysedávání na policejních stanicích, nesoucích romantický název "Okrsek veřejné bezpečnosti". Tam mi soustavně vtloukali do hlavy, že prý jsem "budižkničemu", ačkoli byl o mojí frivolní dětskou tvorbu prokazatelně daleko větší zájem než o tiskový orgán KSČ "Rudé právo". A to i na "Okrscích veřejné bezpečnosti", kam jsem se pokaždé musel dostavovat i se svými výtvory.
Kdě povár dvorjanin?[editovat | editovat zdroj]
Matka chtěla, abych studoval lesnickou průmyslovku. Feudálům to bylo zapovězené. Komunisté se patrně obávali, že bych se jim v lese schovával za stromy. Měl prý jsem se sblížit s dělnickou třídou a tak mě poslali na kuchaře. Co má co dělat kuchař s proletariátem do dneška nevím, ale naučil jsem se výborně vařit. Na výuční zkoužku jsem 1963 vařil ve francouzské restauraci Terasy Barrandov pro sovětskou stranickou a vládní delegaci. Když se ruští bolševíci dozvěděli, že pokrmy připravil šlechtic, začali hulákat: "Kdě povár dvorjanin?" (Kde je ten šlechtický kuchař ?). Protože Lenin nechal veškerou aristokracii v Rusku popravit, žádného šlechtice nikdy neviděli. Vyslovili přání se na mě podívat. Nejdříve se ptali, zda-li je moje krev opravdu modrá a potom se divili, že smrdím cibulí a potem jako všichni přítomní kuchaři. Nato vyslovily tři soudružky přání jestli bych měl pro ně čas hned. Zbývající čtyři se naopak ptali zdali by bylo možné, abych je navštívil v hotelu večer. Ačkoli jsem se pilně učil rusky již deset let, nebyl jsem schopen dát dohromady následující větu: "Je mi opravdu líto dámy, ale na takové množství kandidátek bych musel mít čuráka ze stachanovské ocele!"
Rváč dámských kalhot[editovat | editovat zdroj]
Novinář Zdeněk Herl-Stolt má sice pravdu, když píše, že se mi v 60. letech říkalo "rváč dámských kalhot", ale jde o polopravdu. Nikdy jsem neměl tu možnost dámské kalhotky servat. Než jsem tak stačil učinit, dáma si je již dávno svlékla sama. Jako aristokrat a navíc kuchař jsem to měl extrémě lehké. Ženy jsou zvědavé a hledají zabezpečení. Zdálo se, že jim mohu zaručit oboje. Při souloži jsem většinou selhával, ale to předem žádná nevěděla. Jednou větou: "Slečno máte ráda vítr? Já bych Vám ho tam rád fouknul!" jsem se během pěti minut dostal podstatně dál, než moji normální vrstevníci za celý večer, slibujíce "věčnou lásku". Moje oblíbená fráze rovněž zněla: "Slečno zamilovala by jste se do mne na první pohled? Ne!? Tak se na mne podívejte ještě jednou!" Když ledy roztály, nabulíkoval jsem jí, že jsem nejlepším kuchařem v ČSSR a začal jsem se vytahovat svými předky. Potom jsem si s ní dal rande na druhý den před Buquoyským palácem (francouzské velvyslanectví) na Malé Straně v Praze a ruka byla v "rukávě". Lépe řečeno někde úplně jinde, ale nechci být nediskrétní. Někdy se vše odehrávalo raketovou rychlostí. Já: "Slečno, až skončí ples, smím Vás pozvat k sobě na šálek kávy?" Ona: "Hraběcí jasnosti, souložit ano, ale kávu nepiji." Jindy v tom byl drobný zádrhel. Já: "Slečno, po karnevalu bych Vás rád pozval ke mně na čaj s originál rakouskými koláčky." Ona: "Čaj ano, pane hrabě, ale koláče nikoli. Já nesnáším drobky v posteli!" Jak může být řeč o "rvaní dámských kalhot", když se dáma svlékne sama a ještě navíc vysvlékne i mne!?
Grafomaniak[editovat | editovat zdroj]
Každý z nás má jinou úchylku. Já, například, jsem cvaknutej zvláštním způsobem. Sbírám akademické tituly. Mám již dva doktoráty: Dr. rer.phil a Dr.rer.pol. Současně pracuji na třetím: Dr.rer.his. V mém OP to bude zaneseno takto: Dr.Dr.Dr. Komu chci vysvětlovat, že nekoktám? Jsem autorem 11 knih literatury faktu a na dalších čtyrech v současnosti pracuji:
- Rozhoupaná motyka nad propastí
- Suchý hadr na dně mořském
- Moudré myšlenky geniálního pitomce
- Jak jsem hrách na zeď házel