Š-1203

Z Necyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Sanitka všedního dne.
Vážení, připravte se na svou poslední cestu!

Škoda 1203, všeobecně nazývaná "troska" nebo "dvanáct-set-troska", byl (a dosud i někde je) automobil. Automobil s velice pohnutou historií, jak taky u nás jinak. Auto, která vás jako sanitka vezlo z porodnice, až po auto, které vás ve vkusné rakvi dovezlo na krchov.

Jak to vše začalo[editovat | editovat zdroj]

Vše začalo konfiskací a vyvlastněním (konkrétně majitelů státem). Věhlasná vrchlabská karosárna Petera byla tehdejším majitelům, sudetským Němcům, zkonfiskována hned v květnu 1945. Příkazem dostala za úkol z toho, co zbylo, navrhnout a vyrábět dodávku, a třeba i sanitku na základu tehdejší malé Škody 1101 Tudor. To jméno "Tudor" vzniklo z anglického Two-Door (jako že ta mrcha měla jen dvoje dveře). Příkaz byl splněn v době krátké a vzniklá auta šla dobře na odbyt. Šla na odbyt až příliš dobře, takže bylo třeba výrobu zrušit a toto genitální rozhodnutí komunistického vedení státu tím zároveň ukončilo výrobu škodovek ve Vrchlabí.

Vedoucí úloha Velké Strany[editovat | editovat zdroj]

Jenže užitkových aut se i nadále nedostávalo. Opět byl dán stranický a vládní příkaz udělat něco takového, jako byl západoněmecký WW Transporter - ale "po našem". Po několikaleté době klinické smrti tak byl v roce 1955 resuscitován Automobilový závod Vrchlabí, jehož konstruktéři si otevřeli pivo a pustili se do práce, až jim výkresy od rukou lítaly. V poměrně krátké době (napřesrok, 1956) tak vzniklo několik prototypů - jako mikrobus, sanita, dodávka i valník. Jenomže úspěch (doputovaly dokonce i do Brna) se neodpouští. V lednu 1958 došlo k další z mnoha reorganizací čs. průmyslu a AZV se po čtyřleté samostatnosti vrátil pod kuratelu AZNP. Následně v květnu 1958, byly další projekční a konstrukční práce na projektu trambusu Škoda zastaveny. Jen proto, aby v červnu 1958, tedy pouhý měsíc po zastavení projektu, se konal XI. sjezd KSČ – a ten výslovně zmínil usnesení vlády o dostavbě AZNP, což znamenalo uvolnit i nějaké ty prostředky na vývoj nové trambusové škodovky. Prostředky ovšem jak od strýčka Skrblíka. Přesto bylo vprostřed roku 1967 postaveno celkem 10 prototypů všech provedení v téměř sériovém provedení.

Šup s tím na Slovač![editovat | editovat zdroj]

Ovšem najednou, když už se výroba měla v roce 1968 rozběhnout, se zjistilo, že vůz vlastně není možno vyrábět! Výroby troskového motoru se chtěli v Mladé Boleslavi co nejrychleji zbavit a karosárna pro seriovou výrobu furt ještě nestála – takže nakonec z rozhodnutí Strany a Vlády motory začali vyrábět v Kovosmaltu Trnava, kde museli fofrem skončit s výrobou smaltované kuchyňské plechařiny a začít s těžkým strojírenstvím. Nakonec se tam v roce 1982 přesunula z Vrchlabí celá výroba a zrodila se TAZka, Trnavské Automobilové Závody. Závodními vozy však nešťastné Trosky nebyly, vždy to byli takoví ušmudlaní omlácení dříči pro všední dny, každodenní tvrdá rachota s jen minimální údržbou, vždycky tak akorát aby to nějak dojelo.

Sběratelé[editovat | editovat zdroj]

Profláklá léta devadesátá onoho šíleného dvacátého století psala závěrečnou kapitolu Dvanácettrojek a TAZek. Auta, rozpadající se rzí z veledůkladně prosolených silnic se postupně dostávala k sběratelům železného šrotu. aby sama nakonec jako šrot končila. Trosky se skutečně měnily v trosky.

Až když se na cestách Dvanácettrojky staly raritou, vylezli z jakýchsi obskurních doupat jiní sběratelé, kteří z normálním lidem nepochopitelných důvodů všechny ty zoufalé trosky za cenu úsilí hodného vznešenějších cílů resuscitovali do tak squělého stavu, v jakém snad nebyly ani když opouštěly továrny, kde byly vyrobeny.