Diskuse:Kocourkov

Krásný jazyk. Ta autorova čeština mi evokuje nádhernou moravštinu. To první odstavce. Jenže je to kurevsky dlouhé a nudné. Dostal jsem se do první půlky a dál už to, bez vyprázdnění žaludku nešlo. Četl jsem kdysi knihu, jak Jack London tvořil slova a odstavce za zlomky dolarů a centů. Necyklopedie je jiná kategorie. Jsi dobrý, ale najdi si nakladatele. --Ervín 6. 1. 2010, 22:26 (UTC)

Stránka tu dost chyběla, postrádám ještě některé originální detaily s života původního Kocourkova, je to zmodernizované ale stejně, některé gagy: třeba jak kocourkovští dělali studnu a vznikl kopec na kterém vyrostly stromy a jak je skáceli a pak klády nosili dolů a když tu poslední nasraně zkopali a sama se zkoulela dolů tak si řekli že jich to nenapadlo dříve a vynosili klády zpět a pak je kopali dolů atd. možná by se našlo místo v historii Kocourkova, je toho spousta.--Nytra 6. 1. 2010, 22:34 (UTC)

Právě proto. Kocourkov je pojem. Ale to zpracování vachruje. Nytráku také nespíš, mně už stačí 4 hodiny. Ale "moja" chrápe furt aj u televize. --Ervín 6. 1. 2010, 22:49 (UTC)

Moja jde do roboty tak co mám dělat..--Nytra 6. 1. 2010, 22:53 (UTC)

Jinak ti ondoni mě trochu srali jak to kopírovali a navíc to sem tam bylo vytrhnuté s kontextu, přece je jasné že když kopírujem my tak to neznamená že to od nás budou zase kopírovat ale už se polepšili už nás citují což je správné, ta předpověď počasí je pochopitelně nejpřesnější na celém internetu, to hodinové zpoždění aktuálního obrázku bylo způsobené cestou s hospody ty chodníky nebyly ani vidět.--Nytra 6. 1. 2010, 22:59 (UTC)

---

Kousek originálu: Ondřej Sekora Město moudrosti Je možné, že už vám někdo o Kocourkově leccos pověděl. A možná že i nepěkné věci. Nevěřte tomu! Lidé se rádi posmívají. Já vám však pravím, že nikdy nebylo města chytřejšího než Kocourkov. Ani dnes byste chytřejší město nenašli, i kdybyste jeli třeba celý měsíc vlakem a třeba každý den čtyřikrát přesedali. Nemohli byste chytřejší město najít proto, že nikde na světě nemají a neměli tak chytré starosty a nikde páni městští radní tak rozumně nerozhodovali jako právě v Kocourkově. Co Kocourkovským poradil neznámý krajánek Kostel v Kocourkově nestál uprostřed města. Stál na kopečku za hradbami, aby ho každý dobře viděl. Tato poloha však měla jednu nevýhodu, cesta do kostela byla dlouhá, kostel nikdo nehlídal a často se tam kradlo… Tím více nyní Kocourkovské mrzelo, že nemají kostel blíže města. Kdyby se to dalo nějak spravit, to by byla pohodička! Radili se a radili, a kocourkovský provazník přišel na to, že by se dal kostel přitáhnout k městu. A hned utíkal domů pro provazy. To by šlo. Městská rada svázala všechny provazy k sobě a kostelík jimi důkladně omotala. Potom zapřáhli všechen dobytek, a prásk, prásk, vyjé, poháněli dobytek holemi, biči i jen tak voláním k nemalé radosti všech dětí. Ale kostel se nepohnul, ať křičeli na dobytek sebevíce. Starosta myslil, že provazy jsou špatné, že by byly lepší řemeny. Tu však k němu přistoupil jakýsi neznámý krajánek, který právě šel kolem, a podivil se. „Jak to, pánové, že dáváte kostel táhnout dobytkem? Kostel je přece posvátná budova, tu mohou táhnout jen lidé!“ Starosta se tleskl do čela. To je pravda. A hned poslal strážníka Řimbabu, aby zahnal dobytek domů a poručil všem mužským, aby se zapřáhli do svatého díla. Kocourkovští to rádi udělali, zapřáhli se páni radní, zapřáhli se diváci, i pan starosta položil svůj nejkrásnější kabát na zem a chopil se provazů. Krajánek mrskl okem na starostův pěkný kabát na zemi, usmál se a zavolal: „Teď to půjde, táhněte všichni, héééj rup!“ A přitom lehounce popotáhl kabát ke kostelu. 14 Ondřej Sekora, český spisovatel, novinář, ilustrátor. Spolupracoval s rozhlasem, televizí, filmem i divadlem. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti, např. Ferda Mravenec, Čmelák Aninka. Starosta i všichni Kocourkovští zatáhli, až provazy zapraskaly. Krajánek odběhl ke kostelu podívat se na jeho základy a volal: „Pohnul se, pohnul!“ Pak zase běžel ke kabátu. Starosta se ohlédl na svůj kabát, a hle, vidí, že kabát je o dva kroky dále, než byl dříve. „Sousedé, podle kabátu vidím, že jsme nejméně o dva kroky postoupili. Půjde to!“ Krajánek už zase volal: „Tak pozor, héééj rup!“ a posunul zase kabát o dva kroky ke kostelu. Kocourkovští opět zatáhli, až to zapraskalo, a starosta se zase hned podíval po kabátě. Sláva, zase jsou o další dva kroky od kabátu dále a kostel o další dva kroky kabátu blíže. Krajánek bez ustání běhal mezi kostelem a kabátem. Vždycky „héj rup!“ a popotáhl kabát o dva kroky blíže ke kostelu. Starosta se usmíval čím dál tím veseleji. Panečku, my Kocourkovští, my jsme chlapáci, ještě jednou se opřeme, a kostel bude u kabátu! A prááásk! Starostovo přání se vyplnilo, provazy praskly a celý mužský Kocourkov ležel na zemi. „Správně, sousedé, to je vidět, že jste pořádně táhli, nic nevadí, chlapíci jsme! Jen vstaňte a oprašte se, já se půjdu podívat, kde je můj kabát!“ Utíkal ke kostelíku, ale kabát už tam nebyl. Krajánek jej totiž rychle sbalil a upaloval od Kocourkova. „Hm, hm,“ zakašlal pan starosta. Ani ho nenapadlo, že by byl krajánek něco s jeho kabátem prováděl. Jen se trochu smutně poškrabal ve vlasech a vzdychl. „Byl to můj nejlepší kabát, ale buďsi! Krajánek ho zapomněl odklidit a teď jsme na něj vtáhli kostel. Ale aspoň máme, sousedé, kostel konečně blíž a bude se nám do něho chodit lehčeji.“ A opravdu, od té doby, co kostel stál, jak Kocourkovští říkali, na starostově kabátu, zdála se všem cesta do něj o mnoho kratší. Z knihy Kronika města Kocourkova. Albatros: Praha 1990. Upraveno.

groš – drobný peníz, zlatý – peníz větší hodnoty než groš, stelná kráva – kráva, která bude mít tele, jalovička – kráva, která ještě nikdy neměla tele, pantáta – sedlák, ošatka– proutěná nebo slaměná nádoba, klisna – kobyla Josef Hiršal, Jiří Kolář O jedné paní, která z mála chtěla být brzy bohatá, i o tom, co si všechno přála, nežli ji stihla odplata Stará kocourkovská moudrost říká: Nedělej účet bez hostinského a neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil. Že je to naučení opravdu zapamatováníhodné, dosvědčí vám následující báseň neznámého kocourkovského básníka, zachovaná díky ústnímu podání až do našich dnů. Tato básnická skladba nese název: Oklamaná naděje 16 V Kocourkově žila paní, která měla slepici. Při každičkém zakdákání házela jí pšenici. A ta bílá slípka malá hned jí za to vejce dala. Když těch vajec naskládala asi za tři groše, z ošatky je přendávala do velkého koše. Pak s tím dárkem od slepice pospíchala do tržnice. Cesta pěkně ubíhala, když si selka zvesela tajně v duchu počítala, kolik na tom vydělá: Všecka vejce z toho koše prodám v trhu za tři groše. Za tři groše prodají mi párek mladých slepiček. Tak rozmnožím svoje příjmy ze snesených vajíček. Pak si brzy za zlatý koupím husu s housaty. Prodám peří z hejna husí, pořídím si zakrátko kozu, od níž vyvedu si skotačivé kůzlátko. Až je za tři měsíce prodám, bude prasnice. U chalupy na pastvině máme pěknou trávu. Ze selátka od té svině koupím stelnou krávu. Odstavenou jalovičku vyměním pak za klisničku. Koza, prase, slípky, husy, kráva, klisna, hříbata — k tomu všemu býti musí mladý hezký pantáta. Dám vystavět nový dům, potom hejsa, hopsa… Bum! Cyril Bouda, český malíř a grafik. Ilustroval a graficky upravil stovky knih pro děti i pro dospělé, např. Erbenovu Kytici, Andersenovy Pohádky. Z knihy Kocourkov. Praha: Albatros 1993. Ilustrace Cyril Bouda --Nytra 6. 1. 2010, 23:15 (UTC)

****

a co udělat podobný článek na anglecké unyclopedii z názvem Catice? --Klapetek 1. 10. 2011, 13:06 (UTC)

Kdo ti brání? Já rozhodně ne :-) --Vygoš 1. 10. 2011, 20:00 (UTC)