Holubí letka

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search

„Členové holubí letky jsou už dnes organizovaní, když jeden někdy zjistí čas a místo konání akce, okamžitě přepošle pozvánku ostatním, umí být často agresivní, když je nechceme na akci pustit, vyhrožují nám, že o nich ještě uslyšíme“

- Mluvčí televize Prima Jana Mrákotová
4908594 holubi-letka-v0.jpg

Holubí letka je skupina lidí, obvykle v důchodovém věku, rekrutujících se zejména z řad bývalých novinářů. Slétne se na tiskové konference a obdobné společenské akce za účelem konzumace zde nabízeného občerstvení a získání propagačních předmětů. Příslušníci holubí letky si zásadně sedají do první řady; nebo tak, aby po skončení akce mohli okamžitě vystřelit směrem k připravenému rautu. V diskuzích mezi sebou pak zasvěceně řeší kvalitu občerstvení a hodnotu dárkových předmětů, které v připravených taškách zkontrolovali ihned po příchodu. Často také, s drzostí holubům vlastní, obcházejí připravené dárkové tašky na židlích a vyzobávají si z nich to nejlepší do svých kapes.

Holubí letka je označení nádherně dvojsmyslné. Slétají se na jídlo vskutku jak holubi, ale jejich název je i poctou redaktora Miroslava Holuba z odborářského časopisu Zemědělec, reliktu dob socialismu. Časopis sice v roce 1990 zanikl, ale to nebránilo redaktoru Holubovi pokračovat v novinářské činnosti alimentárního typu i nadále. A ač sám Holub v roce 2002 zemřel, jeho odkaz žije a žíti bude dál.

Hejna holubů se začala formovat zejména po roce 1990 v Praze. Holubi neobráží pouze vernisáže výstav, ale i recepce a tiskové konference. Zkrátka všechny akce, kde je velká pravděpodobnost, že se zadarmo nají a napijí, případně dostanou jako bonus nějaké ty propagační předměty. Holubi jsou protřelí novináři dávno zaniklých periodik, manželky novinářů, ale i lidé novinařinou nezatížení. Bývají převážně důchodového věku, ale objevují se mezi nimi i mladší jedinci. A samozřejmě netřeba dodávat, že článek či fotografie od nich jen sotva lze očekávat.

I holubí letka má své nesporné hvězdy. V Praze jí doslova kraluje muž s příjmením Král. Na akce chodí zásadně alespoň 20 minut před začátkem s tím, že je z fiktivního, leč důstojně znějícího periodika Podnikání a obchod. Takto popisuje Královo chování pracovník jedné z největších nejmenovaných českých PR firem:

„Po skončení tiskovky bryskně zkontroloval množství jídla, zjistil že zbývá jen pár smutných jednohubek, tak sbalil tašku s dárky, oblékl se a odcházel. Když se ovšem ve dveřích potkal se slečnou, která přinášela druhou část rautu, otočil se, odložil bundu i dárkovou tašku a rychlostí blesku se vydal zpět k jídlu.“

Ovšem existují i akce, kde je naopak nálet holubí letky toužebně vítán. Lidé z marketingu a PR se netají tím, že holubí letku využívají ve chvíli, kdy jejich klient trvá na určitém množství novinářů na dané tiskové konferenci a ti opravdoví novináři prostě nemají čas nebo zájem. O to více je pak třeba dbát na kvalitu i hojnost pohoštění pro holuby připraveného. Sličná slečna Barbora, pracující pro neziskový sektor,říká:

„Pokud člověk nemá super zajímavé téma tiskovky, není jistota, kolik lidí dorazí. Svou roli hraje i to, že tiskovky neziskovek slynou absencí drahých jídel a dárků pro novináře - ti obvykle dostanou jen kafe a možná croissant. A v takových případech je na dobré zobání nalákaná holubí letka jistotou, že to celé neskončí trapasem prázdného sálu.“

Zbloudilého holuba sice lze obdarovat i kelímkovým pivem a buřtem s kouskem chleba, ten ovšem o takový dar většinou moc nestojí, neboť na vernisážích a výstavách se během promluvy kurátorů může cpát schwarzwaldskou šunkou, francouzskými sýry, řízečky, kapary a arménskými medovými dorty. A zapíjet to víny vysoké kvality.

Život holuba ovšem vůbec není jednoduchý. Tiskové konference začínají již v 9 nebo v 10 ráno a vernisáže výstav zas bývají až ve večerních hodinách. Volky nevolky přitom holubi shlédnou i vyslechnou hafo různých odborných informací z nejrůznějších oborů politiky, techniky, věd i umění. Záběr tak mají holubi široký a žádné téma jim není cizí. A pokud holub není vůl, leccos mu v hlavičce uvízne.

Zuzana Boušková v Lidových novinách popisuje jednoho z nich, čtyřicetiletého muže, oslovovaného ostatními familiárně Ládínek:

“Je vskutku všestranně zaměřen – nedávno byl ráno k vidění na tiskové konferenci k Evropským strukturálním fondům, dvě hodiny na to vznášel dotazy na tiskovce o problematice chvění turbíny v jaderné elektrárně Temelín a v podvečer erudovaně přemítal nad malířským dílem na vernisáži.”

Stane se, že odborné dotazy a připomínky takových holubů na některých tiskovkách patří k vůbec nejzasvěcenějším a nejpodnětnějším, které tam byly vzneseny. Na uměleckých vernisážích pak protřelý holub může přinést zcela neotřelý a mimořádně přínosný pohled na vystavovaná díla. A pokud je takový zdatný holub shodou okolností nucen sám přednést před odborným plénem nějaký diskusní příspěvek, uplatní holt kombinaci evolučně vyvinuté oprsklosti a svou mimochodem získanou multidisciplinární erudici. Díky tomu může být právě jeho příspěvek tím vůbec nejlepším, co bylo na plénu řečeno a mnohý odborník na slovo vzatý si pak v zoufalství rve své nečetné šediny nad tím, že ony skvělé myšlenky ho nenapadly už dříve.

Příslušníci holubí letky jsou i přes mnohdy zastaralé vybavení schopni vykonat až nečekanou spoustu přínosné i odnosné práce.