Myslivost: Porovnání verzí

Tento způsob lovu vyžaduje od lovce značnou trpělivost a velkou dávku sebezapření. Provádí [[se]] tak, že buď brzy z rána za kuropění nebo navečer se myslivec vybere na vyhlédnuté místo a vyleze na posed. Posed je chatrná konstrukce z dřevěné kulatiny připomínající buď žebřík nebo strážní věž, většinou notně zvetšelá, nahoře opatřena chatrným, nepohodlným sedátkem. Na posedu myslivec nesmí [[Kouření|kouřit]], smrkat ani chrchlat, musí být naprosto tiše. Nesmí mu vadit ani rosa a chlad, ani obtížný [[hmyz]]. Konečně vychází na palouk očekávaná zvěř (srnec, divočák, jelen a pod.). Lovec přikládá pušku k lící, zatají dech a pečlivě míří. Jeho prst již pomalu a opatrně tiskne spoušť, když v tom ho štípne [[Vosa šavlozubá|vosa]]. Samozřejmě že vystřelí (leknutím), ale kam rána šla, ví jen [[Bůh]]. Následuje prudké škubnutí tělem, následná [[ztraceni|ztráta]] rovnováhy a lovec se zřítí na [[Jihočeské matky|matičku]] [[Země|Zemi]], kde se zpravidla zle potluče. Pokud má štěstí, nic si nepolámal. Zvěř samozřejmě na [[nic]] nečeká a uprchne. S velkým [[sakra|sakrováním]] se pak myslivec ubírá pajdaje k domovu a zaříká se, že už ho tam nikdo neuvidí. Ale uvidí, jenom co mu otrne.

 

 

Hon patří mezi velké svátky myslivců. Jedná se o akci hromadnou, je k němu zapotřebí jak myslivců, tak i potřebný počet takzvaných honců a v neposlední řadě i psů, kteří zvěř lovcům nadeženou. Myslivci pak [[Erekce|stojí]] v řadě a na vyplašenou a nadehnanou zvěř hromadně střílí. Pokud je zvěře (zajíců či bažantů) dostatek, mají poté co slavit. Jak začátek tak i [[End|konec]] honu bývá oznámen troubením. Po ukončení honu je ulovená zvěř pečlivě uložena do řad zvaných výřad a hon je zhodnocen. Ve výřadu však nejsou vyloženi postřelení honci a lovci, ti jsou tou dobou již v péči [[lékař]]ů. Tyto oběti honu pak nejsou připočítávány střelcům k dobru, ale k tíži. Po posledním honu sezony následuje poslední leč, což je [[obžerství|žranice]] a [[chlast]]anice v [[hospoda|hospodě]].