Myslivost

„Lovu zdar“

- válečný pokřik myslivců

„Zabij myslivce, zachráníš srnku“

- Greenpeace

V mužské části člověčenstva dříme pravěký lovecký pud, snad je to dáno geneticky. Tento pud občas vypukne naplno a potom muži nezbude nic jiného, než tomu dát průchod a uspokojit jej. Má v podstatě dvě možnosti: státi se myslivcem nebo pytlákem. Je zajímavé, že mezi myslivci se ženy vyskytují jen výjimečně, poslední případ byl zaznamenán v roce 1848. Skalní myslivci tvrdí, že ženská mezi nimi nemá co dělat, a že se patrně jedná o hormonální poruchu dotyčné. Laikovi těžko posoudit. Myslivost spočívá v celoroční péči o zvěř a jako sladké odměny se myslivci dostává možnosti občas něco ulovit. Mezi myslivci jsou pak zvláště ceněny trofeje jako parohy, kančí zuby a podobné.

Jak se stát myslivcem

Pokud se tak někdo rozhodne, cesta k tomuto cíli bývá poněkud trnitá. Myslivcem se může stát pouze člověk bezúhonný (to kvůli flintě), duševně i tělesně zdráv. Adept musí absolvovat dlouhé školení o zvěři, jejím chovu, zákonech a zbraních. Též musí odpracovat, a to bezplatně jistý počet hodin pro blaho myslivecké společnosti. Poté následují přísné zkoušky a pokud je adept úspěšně absolvuje, stává se plnohodnotným myslivcem začátečníkem. Koníček je to drahý, jak finančně tak časově. Povinnost odpracovat hodiny nikdy nekončí, proto také někdy bývají myslivci (nimrodi) nazýváni ozbrojenými brigádníky. Ale konečně je vše absolvováno a novopečený myslivec se může oddat své kratochvíli naplno, tedy začít lovit zvěř. To lze činit dvěma základními způsoby lovu, a to honem nebo čekanou. Jedna z nutných podmínek však je, aby se v loveckém revíru nějaká zvěř vůbec vyskytovala.

Čekaná

Tento způsob lovu vyžaduje od lovce značnou trpělivost a velkou dávku sebezapření. Provádí se tak, že buď brzy z rána za kuropění nebo navečer se myslivec vybere na vyhlédnuté místo a vyleze na posed. Posed je chatrná konstrukce z dřevěné kulatiny připomínající buď žebřík nebo strážní věž, většinou notně zvetšelá, nahoře opatřena chatrným, nepohodlným sedátkem. Na posedu myslivec nesmí kouřit, smrkat ani chrchlat, musí být naprosto tiše. Nesmí mu vadit ani rosa a chlad, ani obtížný hmyz. Konečně vychází na palouk očekávaná zvěř (srnec, divočák, jelen a pod.). Lovec přikládá pušku k lící, zatají dech a pečlivě míří. Jeho prst již pomalu a opatrně tiskne spoušť, když v tom ho štípne vosa. Samozřejmě že vystřelí (leknutím), ale kam rána šla, ví jen Bůh a Chuck Norris. Následuje prudké škubnutí tělem, následná ztráta rovnováhy a lovec se zřítí na matičku Zemi, kde se zpravidla zle potluče. Pokud má štěstí, nic si nepolámal. Zvěř samozřejmě na nic nečeká a uprchne. S velkým sakrováním se pak myslivec ubírá pajdaje k domovu a zaříká se, že už ho tam nikdo neuvidí. Ale uvidí, jenom co mu otrne.

Hon

Hon (nezaměňovat s honitbou) patří mezi velké svátky myslivců. Jedná se o akci hromadnou, je k němu zapotřebí jak myslivců, tak i potřebný počet takzvaných honců a v neposlední řadě i psů, kteří zvěř lovcům nadeženou. Myslivci pak stojí v řadě a na vyplašenou a nadehnanou zvěř hromadně střílí. Pokud je zvěře (zajíců či bažantů) dostatek, mají poté co slavit. Jak začátek tak i konec honu bývá oznámen troubením. Po ukončení honu je ulovená zvěř pečlivě uložena do řad zvaných výřad a hon je zhodnocen. Ve výřadu však nejsou vyloženi postřelení honci a lovci, ti jsou tou dobou již v péči lékařů. Tyto oběti honu pak nejsou připočítávány střelcům k dobru, ale k tíži. Po posledním honu sezony následuje poslední leč, což je žranice a chlastanice v hospodě.

Poslední leč

Na slavnostní žranici se hodnotí uplynulá sezona, bývá vyhlašován král honů, často bývá přítomna i muzika. S přibývajícím počtem vypitých štamprlí a piv se znamenitě loví, vypráví se tom, co kdo kde a kdy zastřelil. Rybáři při takových příležitostech roztahují ruce, myslivci pak mhouří oko a přikládají imaginární ručnice k líci. Kdyby byla zvěř, o které je zde řeč skutečně ulovena, nebyl by nikde už ani kousek zvěře, tolik se toho na poslední leči uloví.

Závěr

Jak bylo již řečeno, myslivci je vysoko ceněna trofej ulovené zvěře, tedy parohy, kančí zuby a další náležitosti. Ovšem na příklad kvůli parohům se nemusí člověk zrovna stát myslivcem, chodit na brigády a plahočit se po lese, k tomu mu stačí se pouze oženit s vhodnou ženou a parohy má doma co by dup a bez práce. A nakonec ani ty hony a lov už nejsou to, co bývalo. Snad každý trouba pochopí, že lovec, vystaven nevlídnému počasí (chladu, dešti, marastu) potřebuje zahřát, a to nejen pohybem, ale i vnitřně. Bývávalo. Dnes stateční mužové lovci jsou nuceni před začátkem lovu potupně dýchat do testerů kvůli alkoholu, jestli nepožili. Vždyť alkohol k myslivci patří jako ryba k vodě. Zdůvodnění, že alkohol zapřičiňuje mezi myslivci úrazy, neobstojí, k těm dochází tak jako tak a postižení si za to stejně mohou sami, nakonec dobře jim tak, neměli tam co dělat, co lezli lovci do rány. Věřme, že úřady nakonec zase přijdou k rozumu a vrátí se staré krásné zlaté časy, kdy alkohol byl nezbytnou součástí lovu.

Myslivci mohou vyučovat i předměty, které s myslivostí nemají (zdánlivě) nic soplečného; jeden z nich je například na GVJ v Telefonči amatérským učitelem matematiky a zemězpytu.

Hlavní zásady lidové myslivosti: Nic jiného než lovná zvěř a myslivci nemá v přírodě co dělat! Všechno, co není myslivec, se proto považuje za lovnou zvěř. Není-li v dostřelu lovná zvěř, může ji nahradit jiný myslivec (viz bod 2).

Zajímavosti

1. Mysliveckému spolku se pro svou náruživost a neoblomnost říká Zelený Talibán. Ověření této teze se dá provést jednoduchou zmínkou ohledně regulace palných zbraní.

2. Je dokázáno, že spotřeba psů se povážlivě blíží spotřebě nábojnic, ale nic tím nenaznačujeme.

3. Zajímavá je též myslivecká matematika. Například slovní úloha "Do lesa jde 50 myslivců, dvě hodiny probíhá hon. Kolik myslivců vyjde z lesa?" je správná odpověď "48, sanitka a pohřebák".