Halucinace: Porovnání verzí

{{Nepodobné|Vaření}}[[Soubor:Abnormatik.jpg|thumb|center|600px|Jen koukej, pořádně koukej, jak tě vtahuji do svého světa...]]

'''Halucinace''', smažkami familiérně nazývané '''''halušky''''', to je takové čistě soukromé představení, biograf, promítaný na vnitřní stranu očních víček. Většinou se dostaví po požití některé z [[LSD|mňamek]], které se dají legálně, či méně legálně pořídit od toho hodného pána, co stává v tmavém koutě každého většího náměstí, každého pořádného [[štatl|města]]. Pokud ovšem nám to [[marihuana|potěšení]] nevyrostlo samo někde na zahrádce, či na [[Houby|palouce]] při kraji lesa.

 

=='''Typické typy halušek'''==

==='''Příjemná haluška'''===

Letní vánek si pohrává s listy palem. Sedím v pohodlném lehátku, dívám se na západ slunce a vychutnávám si vůni tropických květů. Nebe je plné červánků, [[život]] plyne pomalu a já konečně relaxuji. Z moře vystupuje [[mořská panna|bohyně]] s rozpuštěnými blond vlasy, přichází ke mně a nabízí [[Sekt|chladivý nápoj]]. Bere mou hlavu do dlaní a tiskne ji mezi svá bujná [[prs|ňadra]]. Zcela omámen mezi nimi usínám, aby se mi ve snu zdál další, ještě nádhernější sen.

Na rozdíl od muchomůrky, co je v úvodu na ilustračním obrázku, na téhle žádný vyzývavě roztomilý skřítek nelákal: "''zkus to, pojď si hrát...''". Právě to mi mělo být varováním.

[[Soubor:The World of Amanita.jpg|thumb|center|400px|Zkus to, pojď si hrát...]]

:::::Žeby '''Amanita regalis?!''' No nazdar...

[[Soubor:Hallucinations.jpg|thumb|center|400px|Jindy tak prázdnou cestou mezi osamělými domky potkávám neuvěřitelné zástupy lidí...]]

 

Tu vidím, jak se v posledním zoufalém vzepjetí začíná propínat do oblouku. Tohle už je moc. Teď, nebo nikdy. Nebo už nikdy... Téměř mimovolným, mdle ledabylým máchnutím přerážím onen rdousící provazec vody, který se rázem mění v [[Nicota|nicotu]] - a vzápětí je mi jasné, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal. Protože to já jsem tím vzpínajícím se tělem a spolu s ním se propadám do hlubin nekonečnosti. Vše se kolem zpomaluje, zklidňuje, temné bušení mého srdce, dosud vše svými údery podkreslující, se zpomaluje, náhle neexistuje nic než to bušení, prodlevy se stále prodlužují a najednou vím, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zamrzá v tomto okamžiku, který se rozpíná nade všechny meze, zaplavující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti; tak to je ten cíl, kam směřuje veškeré naše pinožení...

Nelze popsat nekonečno, splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, prožitek doteku smrti a opětného zrození, na to dosud slova nebyla vynalezena, to se musí zakusit na vlastní mysl. A nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné a neuchopitelné jak uplynulý sen, i když kdesi v hloubce vědomí zůstávají uloženy, a vím, že je určitě ještě někdy potkám.

Příštím mým popsatelným pocitem byl pohled na kalné ráno za oknem. Ležel jsem na montérkách a dalších kusech mého oblečení, celý odřený, a vedle jsem viděl převržený stůl. Cítil jsem se jak po bitce, strašlivě vyčerpaný.