Don Quijote de la Mancha

Don Quijote drží meč dvěma prsty, a přece zabije jednou ranou tisíc obrů.

Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha je statečný potulný rytíř, ochránce nevinných nespravedlivě odsouzených, sirotků a vdov, napravovatel křivd, pomocník vdov a sirotků a ochránce slečen, zastánce utlačovaných, bojovník proti nepravostem a skutečný hrdina, který opravdu žil, cestoval po světě a porazil mnoho nepřátel, uťal hlavy mnoha obrům a drakům a prožil mnoho dobrodružství. Kdo by by si snad jen na chviličku pomyslel, že Don Quijote je vymyšlený, tomu by don Quijote řekl „V hrdlo lžeš!“, a bylo by lépe, kdyby pochybovač snědl svou hlavu, než aby mu Don Quijote musel osobně dokázat, že existoval.

Společníci dona Quijota

• Sancho Panza (česky Sancho Břicháč) je věrný zbrojnoš dona Quijota. Až se don Quijote stane císařem na nějakém ostrově, dá Sanchovi, co si právem za zbrojnošskou službu zaslouží, a to nějaké malé království nebo velkovévodství, případně hrabství, v nejhorším případě knížectví. Když se tam Sanchovi nebude líbit, naloží svoje poddané černochy na loď, odveze je do Evropy, prodá do otroctví a z těch peněz bude žít doma jako král. Dokud není don Quijote císařem, Sancho Panza mu věrně slouží, plní jeho příkazy, nosí dopisy krásné panně Dulcineji z Tobosa a je mu po boku ve všech jeho dobrodružstvích.
• Rocinanta je kůň dona Quijota, kterému se nevyrovná ani Bucefal Alexandrův, ani Barbieca Cidův, ani Železník Váňův ani žádný kůň pod kapotou Ferrari. Jméno mu vymyslel samotný don Quijote. Do češtiny se dá přeložit jedním slovem, který současně znamená to, co bývalý sprosťák neboli nevzdělaný hrubý člověk asi jako barbar nebo David R., a kůň, který dřív býval smradlavá chcíplotina neboli herka. Vymyslet to slovo je jednoduché, ale překladatelé na to kašlou, protože většina překladatelů trpí prokrastinací, a ti, co jsou zdraví, mají moc práce.
• Dulcinea z Tobosa

Úspěchy Dona Quijota

Hned po svém pasování na rytíře v jednom hradu se don Quijote pouštěl do jednoho dobrodružství za druhým.

Ukázka

• Toto je ukázka z druhé hrdinné výpravy dona Quijota, z Kapitoly XX, o věru nevídaném a vskutku neslýchaném dobrodružství, jaké sotva kdy na světě prožil slavný rytíř, vydávaje se v nebezpečí méně než tehdy v noci chrabrý don Quijote de la Mancha. Právě chce zahnat hrozné strašidlo, které neustálým hukotem a klapáním děsí všechny široko daleko, když vtom nějaké kouzlo jakoby sváže nohy jeho koni, takže se nemůže hnout z místa. Don Quijote se ale nedá odradit a je odhodlán sedě v sedle trpělivě čekat, než kouzlo povolí, a to klidně i do skonání časů. Takto tráví celou noc v rozpravách se Sanchou.

Právě v tu chvíli, možná že z toho chladu před svítáním, možná však i proto, že Sancho snědl k večeři něco projímavého, anebo snad (což je nejpravděpodobnější) jen tak z přirozeného nutkání, zachtělo se mu náhle vykonat, co nikdo jiný za něho udělat nemohl; ale Sanchovo srdce ovládl takový strach, že se držel svého pána jako přibitý. Aby však nevykonal, k čemu ho to mocně pudilo, na to nebylo ani pomyšlení. A tak, chtěje to nějak zaonačit, odtáhl pravou ruku, kterou se držel zadní opěry sedla, a pak zpolehoučka a pěkně potichu rozepjal přezku, která mu jediná držela kalhoty, a když povolila, hned mu spadly a zůstaly mu kolem nohou jako okovy. Potom i Sancho vyhrnul košili, jak nejvíc mohl, a vypjal obě zadní tváře, které nebyly zrovna nejmenší. Když tohle udělal v domnění, že by to snad již stačilo, aby si nějak pomohl z oné hrozné tísně a úzkosti, přivedlo ho do ještě větších rozpaků pomyšlení, že si neulehčí bez hluku a rachotu. I zatínal zuby, kroutil rameny a tajil dech ze všech sil, ale při největší opatrnosi nedopadlo to zvlášť dobře, neboť se znenadání přece jen cosi ozvalo a byl to docela jiný zvuk než onen, který jej už tak dlouho děsil.

„Co jsou to za zvuky?“ zeptal se ho hned nato don Quijote.

„Nevím pane,“ odpověděl Sancho. „Bezpochyby, že zase nějaká zvláštní věc. Z dobrodružství a nehod člověk jen tak hned nevybředne.“

A pak zkusil štěstí podruhé a dopadlo to tentokrát tak dobře, že se už bez hluku a lomozu zbavil tíhy, která se ho tolik natrápila. Protože měl však don Quijote stejně dobrý čich jako sluch a Sancho se na něho zrovna lepil, takže výpary stoupaly zrovna k němu, nemohlo se záhy něco nepříjemně nedotknout jeho chřípí. A jen to ucítil, již se chránil tím, že si pevně stiskl nos dvěma prsty a řekl hlasem tak trochu huhňavým: „Zdá se mi, Sancho, že máš velký strach.“