Existence

Existence

Slovo toto povstalo z latinského existentia, odvozenýho z ex-sistere, teda jako vyskytovat se či nějakým způsobem spočívat vně. Vně čeho, to se dále rozpatlává filosoficky neboli mudromilně v tom, čemu se nadává ontologie. Existenci lze do češtiny přeložit taky jako „výskyt něčeho“.

Filosofie bere existenci něčeho jako to, co náleží k světu skutečnému či reálnému. Pojem je tedy spojován s objektivitou a realitou jako něco, co nenáleží do světa fantazie.

Existence jako iluse

Viděno čistě filosoficky; je možno si položit otázku: Existuje něco (objekt) čistě jen proto, že to vnímáme?

Inu, pokud vidím nějaký objekt, je dost možné, že je to jen představa. Tuto možnost lze zdánlivě vyvrátit, obvykle využitím ostatních smyslů. Ale furt tu zůstává červ pochybností, zda mne mé smysly nešálí. Zdánlivě bezpečný způsob, jak se přesvědčit o skutečné existenci toho čeho něčeho, je zkusit se zeptat někoho jiného, jestli to taky vidí. Nicméně, vždycky je zde možnost, že i jiná lidská bytosti to zprocesovává stejným způsobem, takže i jiný člověk může objekt vnímat, přestože neexistuje.

Dalším fenoménem v tomto ohledu jsou halucinace. Když se na to halucinující člověk zeptá svého imaginárního protějšku, aby zjistil, jestli něco existuje, to jako že aby si ověřil svůj vjem stejně jako v prvním případě, je možné, že si toho, koho se ptá, také jen představuje. Nelze i lze tedy vycházet z toho, že i sám objekt je i není iluze.

Imaginární existence

Tyto problémy je možno vyřešit zavedením pojmu imaginární existence.

Nejsnáze lze imaginární existenci přiblížit na příkladech:

• Jára da Cimrman. Jedná se o osobnost všeobecně známou, existuje k němu i velké množství písemných zdrojů i recenzovaných publikací, nezpochybnitelných důkazů o jeho reálné existenci se však dosud nalézti nezdařilo.
• Bůh biblický. Jeho imaginární existence je nezpochybnitelná, dokladuje jí velehafo literatury od Starých pověstí hebrejských (známých coby Bible), přes veleučené disputace až po přiboudlé slátaniny, je i středobodem nepřeberného množství děl uměleckých. Přesto jakýkoliv důkaz jeho reálné existence dosud nebyl shledán, ani předložen.

Komplexní existence

Grafické znázornění komplexní existence objektu

Lze však nalézt i příklady, kdy kolem reálně existující osob, věcí či jevů je našmodrcháno tolik bájivého (imaginárního), že už ani teoreticky nelze rozplést, co je holá, (či jen mírně chlupatá) realita a co je pustá imaginace.

Mějmež tedy objekt (osobu, věc či jev), jehož imaginární existenci dokládá velehafo publikací (od románů přes hlubokomyslné úvahy až po mnohočetná filmová zpracování), ale nezpochybnitelných dokladů reálné existence onoho objektu je pomálu; pomalu jen pouhé zblo. Příkladem komplexně existující osoby budiž třeba čtvrtý ze třech mušketýrů, příkladem komplexně existujícího jevu zde budiž kulový blesk.

Grafické znázornění

Na ose vodorovné (x) budiž zachycena realita (Re), obvykle pustá a jednotvárná. Na ose svislé (y) pak budiž vynesena hodnota vnesené imaginace (Im), a to jak positivní, tak i zcela záporné. Výslednicí je zcestnost (z), kdy úhel (φ) dává hodnotu úchylnosti neboli deviace (zcestnosti).

Problém existence reálné existence

Čistě reálná existence, tedy taková existence, která má nulovou imaginární složku, je vlastně nereálná. Tento zdánlivý protimluv je dán tím, že jakmile je reálná existence jakýmkoliv způsobem reálně uchopena, stane se nevyhnutelně objektem imaginace; je podrobována myšlenkovým operacím, představám, přirovnáním, rozborům. Každá taková myšlenková operace je ovšem imanentně spojená s imaginací, hodnota Im vzrůstá, původně čistě reálná existence se stává komplexnější a čím dál tím scestnější a její realita se pod nánosy imaginace postupně zcela ztrácí.

Reálná existence je tudíž v reálném světě nereálná.

Takže co s tím?

Protože veškeré poznání vůkolnosti je člověkům dáno pouze skrze jejich smysly a následně je toto poznání transformováno neboli zpracováno v poznatek, je veškerá objektivní realita člověčenstvu dostupná pouze coby realita subjektivní. Realita takto povstalá může být normální, což znamená obecným konsensem člověčenským za normu přijatá; nebo též pozměněním transformačních procesů ve výslednosti sama pozměněna.

Toto se týká i samotné existence. Jak z výše řečeného (nebo spíše naklapáním v klávesnici kompjůtrickou písemně zachyceného) vyplývá, veškerou existenci, kterou jsme, my člověci, štont poznat, poznáváme vždy coby existenci komplexní, protože vždy obsahující nenulové množství existence imaginární; kdy imaginace nezbytně vznikla již v průběhu výše popsané transformace dané samotným procesem myšlení. Je pak úsměvné, dáváme li libovolné (třeba i transcendentní) entitě atribut absolutnosti, protože i do toho nejabsolutnějšího absolutna je vložen nenulový podíl imagenárna, který ono výsledné absolutno dokonale srandisuje.

Konečné řešení

Konečné řešení problému existence existence je tak otázkou dalšího výzkumu. Nejlépe je přenechati jej filosofické sekci VTN, samozřejmě podloženým vhodným, rozhodně však nenulovým grantem europským.

Tož tak asi.