Japonecká protipovodňová štola
V sudetské střediskové Peltovsi byla roku 1909 dokončena stavba hráze zdejší údolní přehradní nádrže. Ve druhé dekádě 21. století (oficiálně) byla dokončena poslední část stavby – protipovodňová štola.
Projekt štoly[editovat | editovat zdroj]
Nádrž byla v souladu s tehdejšími vodohospodářskoinženýrskými trendy vystavěna jako bezodtoková. Dvě nápustní štoly (z Bílé Hnisy a z Lužické Hnisy) přiváděly vodu dovnitř a počítalo se s dostatečným úbytkem odpařováním. Již v průběhu projektu bylo ale jasné, že voda přibývá rychleji, než se odpařuje, čímž dochází k nežádoucímu vzestupu její hladiny. Proto byla zprovozněna okrasná výpust, která byla součástí hráze. Tento stav vyhovoval do roku 1938, kdy se hladina vody začala nebezpečně blížit horní rysce. Tehdy bylo rozhodnuto o vybudování výpustní štoly, a to s vtokem poblíž západního konce hráze a ústím v blízkosti soutoku Bílé a Lužické Hnisy.
Skutečnost[editovat | editovat zdroj]
Po postoupení Sudet Německé říši zjistili němečtí inženýři z odtajněných plánů a stavebního deníku, že stavba štoly byla dokončena 7. listopadu 1909, tedy téměř současně s dokončením hráze. Začali proto pátrat po příčině vzestupu vodní hladiny. Jako první si všimli toho, že vodní elektrárna Brandl II, která je zásobena vodou přímo ze štoly, již několik let nemá vodu, ani obsluhu. Ze štoly totiž nevytékala voda, ale mazlavá nahnědlá tekutina silně nepříjemného zápachu, navíc jen velmi slabým pramínkem. Po důkladném rozboru tekutiny bylo zjištěno, že vzniká rozkladem živočišné tkáně.
K průzkumu štoly bylo v letech 1938-1942 postupně vysláno 1073 skupin specializovaných na průzkum podzemí, takzvaných Tunelratten. Ani jedna se nevrátila, a tak byly započaty práce na vývoji technologie, jíž by šlo uzávěru štoly odstranit bez nutnosti ohrožovat lidské životy. Jako nejlepší způsob průzkumu se nabízely ponorky, s nimiž mělo Německo velké zkušenosti již z období první světové války. Vývojové práce probíhaly přes různé slepé uličky (např. ponorka Typ VIIC) rychlým tempem, ale těsně před dokončením prototypu nadějné miniponorky Apfel museli Němečtí obyvatelé klíče od vesnice předat Čechům, kteří práce na projektu ponorky i odšpuntování štoly zastavili.
Po mnoho následujících let se o situaci nikdo nezajímal. Pro polorozložené tulení ostatky začala být česla štoly propustná, a tak došlo k samovolnému rozrušení uzávěry. Plujících ostatků tuleně grónského (kompletní světové populace z let 1910-1957) si nikdo ani nevšiml, protože jak v Zeleném údolí, tak v Liberci to smrdělo i před tím. Ke znovuobjevení tuleně grónského v Žablonci došlo až v prosinci 1993, kdy mladému Villemu Peltonenovi do štoly zapadl puk a on jej šel hledat. Tehdy zjistil, že štola je plná těl tuleně grónského, blízkého příbuzného tuleně psího.
Po prozkoumání objevu tuleně došlo v Japonci nad Krysou k obnovení výlovu tuleňů. Jako další opatření byla navrhnuta stavba česel na vtoku do štoly, aby byli tuleni zachycováni již v místech, odkud je lze snadno odstranit.
Česla na vtoku štoly[editovat | editovat zdroj]
Nová česla byla zbudována bez přerušení provozu štoly. Práce byly slavnostně ukončeny 18. prosince 2013 a lze je shrnout následovně:
- Investor stavby: Program MZe – Podpora prevence před povodněmi, II. etapa (129 120)
- Projektant: sdružení Pıyry Environment a.s. + Valbek, spol. s.r.o. + AZ Consult, spol. s.r.o.
- Zhotovitel: sdružení Metrostav a.s. + SYNER s.r.o.
- Plánované náklady: 434.185.000 Kč
- Skutečné náklady: 380.000.000 Kč
- Doba výstavby: prosinec 2011 – prosinec 2013
Jak vidno, při stavbě tohoto tunelu bylo ušetřeno velké množství finančních prostředků, které byly přislíbeny na podporu a zachování obnovené tradice výlovu tuleňů.