Geniální puberťák - Jan Berwid-Buquoy

Čteme-li životopisné črty o Janovi Berwidovi-Buquoyovi, jeho obraz životní velikosti by byl neúplný, kdybychom nenahlédli do doby jeho pubertálního věku. Jeho dětská sexuální naivita, kterou v něm zažehly třídní učitelky Ječná a Zapletalová, vyjádřená básnickou tvorbou roztomilého zvrhlíčka, jako by ustupovala do pozadí. Pubertální pološlechtic (feudálem pouze po matce) dává veškerou energii do praxe. Pro svojí nevybíravost, co se týče dámského přirození, si již v patnácti letech vysloužil přezdívku "rváč dámských kalhot" a "sexuální nádeník". Nedělalo mu problémy pářit se se svojí spolužačkou Marcelou zrovna tak jako se sestřenicí svého otce Markétou, která byla o 20 let starší než on. Jediné čeho později nesmírně litoval a dělal si výčitky bylo, že je nemohl mít obě najednou. To mu bralo chuť k životu. Dokonce pomýšlel i na sebevraždu. Když se ho jeho dobrý přítel, Petr Kašparovský, snažil uklidnit, hrubě a naprosto proletářským způsobem mu odpověděl: "Ty víš hovno, co je v prdeli měkýho! Už jsi někdy honil dvě kundy najednou?" Potom se nervově zhroutil a upadl do bezvědomí.

Sbližování se s dělnickou třídou

Komunismus vyžadoval proletarizaci života. Kdo nesmrděl česnekem, střídal si ponožky a neměl ušpiněný límeček od košile, žil nebezpečně. Vydával se v risiko politického pronásledování. "Rváčovi dámských kalhot" šla matka příkladem. Když měla převzít zastupování prominentního objektu "Hotel Živhošť", kádrovák, notně smrdíc potem, se ohradil: "Soudružko, Vy jste buržoázního původu." hrozil jí revolucionář neumytou rukou. "Soudruhu, Vy jste komunista?" otázala se hraběnka. "Ano!" krkl s hrdostí kádrovák. "No, vidíte. Já nejsem buržoazního původu. Já jsem feudálního původu. Buržoazie je naším společným nepřítelem." Kádrovák to uznal a vysmrkal se na zem. Teď už šlo pouze o to, aby se hraběnka vyhýbala kadeřníkovi, nečistila si zuby, chodila spát ve společenském kostýmu a trochu se na prsou pokecala gulášem...To její syn Jan měl s tímto druhem adaptace jisté potíže. Sice požádal svého bratra Jiřího o punčochy, tvrdíc "moje se zlomily", ale když mu bratr odpověděl: "Vezmi si moje - stojí v pokoji v koutě", přeci jenom začal potichu zvracet aneb jak se tehdá říkalo "hodil šavli".

Řekni to básní!

Když to nevycházelo tělesně, pokusil se o to "rváč dámských kalhot" duševně. Jeho patron v "Dikobrazu", Dr. Eduard Littman mu poradil: "Řekni to básní! Jseš přeci i jako mladičký satyrik budovatel šťastných zítřků. Ty troubo!" Nový poměr s otcovými modelkami Jarmilou a Marii (vulgo "chlupatá"), ho inspiroval zabásnit si i v ruštině:

Zdravstvujtě geroii míra! Prijechali tovarišči, mnogo vodky vypily. Do děvušek najebali, do piana nablili.

Dr. Littman, tvrdil, že prý se nejedná o socialistický realismus, nýbrž o drsný realismus a odmítal verše zveřejnit: "Vole! Chceš, aby nás oba zavřeli?"

To jeho hraběcí Jasnost, "sexuální nádeník", samozřejmě nechtěla. I s druhou básní o V.I. Leninovi neměl u Dr. Littmana kýžený úspěch:

Vůdce světového proletariátu Kdo se to potácí na rohu ulice? Maličká postava, placatá čepice. Kdo to tam naříká? Kdo to tam zvrací? Soudruzi! To Lenin se ze schůze vrací!

Redaktor "Dikobrazu" se přestal ovládat: "Ty aristokratický pitomče! Víš ty vůbec cos to sesmolil? To není už na kriminál, ale rovnou na popravu! To kdyby dostal do ruky Kreml, tak nás všechny z redakce odvezou na Sibiř. Ty to máš opravdu v tý hlavě vymrdaný!" Přesto si Dr. Littman básnický výtvor ponechal pro soukromou potřebu a vyplatil šlechtickému puberťákovi honorář ve výši 1000 Kčs, což byl v roce 1963 měsíční plat šéfkuchaře v podniku "Lucerna-Barrandov". Báseň začala kolovat v opisech.

Hovoří k vám mládež naších dělníků a rolníků

"Rváčovi dámských kalhot" se podařilo dokonale svoje postoje k socialistické společnosti zvulgarizovat až po té, co založil se svým přítelem Pavlem Hubalem samizdatový Bulletin "Splašená trafika na Václaváku". Hubal tam přispíval jednoaktovkami jako "letí včela, letí furt - přes tenisový kurt." Nebo "máme doma buldoga, hledíme mu do oka" atd. Jeho hraběcí Jasnost naproti tomu převzala rubriku aforizmů pod názvem "Hovoří k vám mládež naších dělníků a rolníků":

• Fotra jsem se vůbec nebál. Řekl jsem mu jenom "Chceš facku?". Potom jsem mu jednu vrazil a podlezl jsem zavřené dveře.
• Bylo jich na mě pět. Všichni měli rozmlácené ruce. Jenom já měl rozmlácenou držku.
• S frajerem jsem se vůbec nepatlal. Jednu jsem mu šoupnul, koukám kde je - a von mi klečel na prsou.
• Nejdřív jsem mu vlepil facku a potom jsem ho pronásledoval za sebou až k viaduktu.
• Byl na mě drzej. Tak jsem mu dal pravýho háka. Von zmizel nahoře v oblacích a ačkoli byl červenec, vrátil se zpátky zasněženej.
• Samozřejmě, že pracuji v JZD ve chlívě, ale když mi řekl: "To seš bejk ty krávo? Ty jseš prase, ty vole!" tak jsem mu v Miletíně na návsi takovou bouchnul, že ho zatkli v Londýně pro potoulku.
• Myslel si, že mi ujede na kole, ale já jsem si ho chytil. Potom jsem mu žahnul takovou facku, že ho na příští křižovatce zastavili policajti kvůli rychlý jízdě.
• A víte, co jsem mu slečno jako vedoucí bramborové brigády řekl? Já jsem mu řekl: "Pro mne můžete být třeba šestkrát mistrem boxu v Československu, já vám dám přes držku, kdy si vzpomenu!"

"Jó, a co vám na to odpověděl?"

Já nevím. Já jsem položil sluchátko.

• Není pravda, že já jako vedoucí pracovnice v ROH jdu do postele s každým. Já jdu pouze s tím, kdo si řekne.

Nezakládá se na pravdě!

Proslýchá se toto: Jan Berwid-Buquoy v roce 1962 unesl v Praze na kole neznámou dívku a cestou ji za jízdy několikrát znásilnil. Jde o pomluvu. Jeho puberťácká hraběcí jasnost v té době ani kolo, ani na kolo neměla. Aristokrat vydělával v tomto čase jako kuchařský učeň v podniku "Lucerna-Barrandov" přesně 30 Kčs měsíčně.