Kráľ Juro I. Jánošík
Juro I. Jánošík byl prvním a posledním králem Velkého Slovenského království. A je velkým vzorem pro všechny hrdé Slováky.
Původ[editovat | editovat zdroj]
Juro pocházel z dynastie Hornouherských žumppanů Jánošíků. Narodil se a vyrůstal v Hornouherské žumpě Žilina, kdesi v 15. století. Důležité je nezaměňovat jeho se slovenským lidovým teroristou Jurem Jánošíkem, jenž se narodil o pár set let později a nedodržel autorská práva na jméno tohoto velkého monarchy a sprostě jej okopíroval.
Cesta k trůnu[editovat | editovat zdroj]
Již od mládí se Juro I. obklopoval hornouherskými žumppány, kterým režim nedovolil vzít všem a sobě si dát. V době dospělosti (cca 20 let) se naučil psát a sepsal petici proti uherské nadvládě a odeslal ji do Prešpurku. Když to místní žumppáni zřeli, poklepali si na čela a hodili to do žumpy. Důvody byly dva:
- Juro I. zapomněl petici podepsat.
- I kdyby to bylo podepsáno šance, že uherský král bude umět hornouherským nářečím Češtiny, byla nulová.
Rok se nic nedělo, a tak se Juro I. rozhodl znovu sepsat petici. Tentokrát ji podepsal, nechal podepsat od svých žumppánů a poslal ji rovnou do Budína (možná to byla Pešť, to se ve Vita Juroli nepíše). Tehdejší Uherský král (zároveň císařpán Říše římského Svata) Cikmund I. Lucempurk se pokusil přečíst petici, ovšem ani on, ani jeho brněnský znalec hantecu nedokázal text dešifrovat. Juro I. se ve své knize Vita Juroli snažil obhájit slovy:" Môj font je osobitý!".
Po počátečním neúspěchu s peticí se rozhodl pro standartní formu protestu – krvavém a strašlivém povstání proti "utlačovateli" a následnými léty "osvícené vlády". Nechal tedy shromáždit své žumppány. Dal dohromady armádu, obsadil Žilinu, vyhlásil stát Žilinská žumpa a sám sebe jmenoval Žilinským žumppánem.
Toto vítězství ho povzbudilo natolik, že se rozhodl obsadit celé Horní Uhry a jmenovat se králem. Sebral tedy svou "Žilinskou osvobozeneckou armádu" a šel si podmanit Horní Uhry. Urazil dlouhou cestu až do Prešpurku, cestou pobral skoro všechen hornouherský lid a obsadil celé Horní Uhry. A zde pronesl větu, která svým významem předčila všechny věty světových i národních velikánů, znějící takto:"Prešporku znie moc po uherskom, rovnako ako celé Horné Uhorsko!" A hned další den přišel na to, jak Prešpurk a Horní Uhry přejmenovat! Jakékoli historické základy zavrhl již na začátku, nechal žumppány zvolit své oblíbené písmeno a nahodile tyto písmena spojil do dvou slov - Bratislavie a Slovensk. Další den mu jeden z žumppánů řekl tu strašlivou pravdu, že jestli chce nový stát pojmenovat Bratislavie, tak mezinárodní politiku může Horní Uhersko zavrhnout. Po dlouhém přemýšlení se Juro I. rozhodl obsadit Prešpurk a názvy vymyslet až po krveprolití. Samotná bitva o vesnici Prešpurk nebyla moc zajímavá, podpálili radnici a místo uherského trojvršší, vztyčili vlajku Žilinské žumpy.
Den po té se Jurovi I. v hlavě rozsvítilo a upeklo mu PCM (paměťové centrum mozku), když Byl Juro I. zchlazen řekl:"Přišiel som na to!" a hned žumppánům zdělil nové názvy - Slovensko a Bratislava.
Na trůnu[editovat | editovat zdroj]
Po dlouhém čtvrt hodinovém obřadu se Juro I. jmenoval "kráľom Veľkého slovenského kráľovstvo s hlavným sídlom v najväčšia dedinu celých Uher Bratislave" a nasadil si slovenskou korunu, jmenoval se svatým (toto prohlášení uznali pouze bratři Hnusitští, tudíž jen Lechy) a korunovační klenoty,nesobecky, pojmenoval "Jurovy korunovačné klenoty".
Když se to dozvěděl Cikmund I. Lucempurk, zuřil. Povolal uherské pány a poslal je obsadit Horní Uhry. Páni sestavili armádu a vytáhli. Juro I. se však o tomto anti-slovenském tažení dozvěděl dostatečně brzy, a tak sestavil také armádu! A jakou! Dle dobových zápisů čítala jeden sto a tři a padesát vidlí, osm a třicet volů a sbor žumppánů s Jurem I. v čele! Zatímco uherské vojsko táhlo na Prešpurk (Bratislavu), Juro I. se se "Slávnym slovenskym vojskom" stáhl na Malou Fatru, se slovy:"Dufám, že zima bude poriadne snehovitá.". Kdyby tyto slova slyšel uherský maršál, možná by s vpádem do Malé Fatry počkal, takto se však rozhodl obsadit Terchovou a následující den vytáhnout na Malou Fatru. A opravdu, následující den uherská armáda pochodovala z Terchové do vrchu. Avšak Jurovi slova se vyplnili a uherská armáda byla zasypána sněhem, přeživší se stáhly zpět do Terchové. Když se to Jurovi I. doneslo, dal rozkaz obsadit Terchovou.
Bitva o Terchovou[editovat | editovat zdroj]
Tato bitva byla mistrnou ukázkou geniální válečné strategie Jury I. Zbytek zuboženého uherského vojska se opevnil v Terchové a odmítal kapitulovat! Juro I. rozdělil "Slávne slovenske vojsko" na dva díly a sevřel Terchovou ze dvou stran, když to zubožení Uhři zřeli, prohlásili:"Nos, van egy nagyon nagy dőzsölés. Ó, igen. Az első hó, vagy inkább a kupac hó, és most Makin ezeket. Mi megoldottuk, mi fut.", a prchli nekrytou stranou. Jakmile to Juro I. uslyšel, vjel do města jako vítěz.
Cikmund I. Lucempurk tuto porážku nesl těžce, ale nevzdal se! Vždyť byl císařpánem Říše římského Svata! Nová armáda s Cikmundem v čele byla mnohem větší a sofistikovanější. Juro I. se o této Cimundově armádě doslechl až když se vrátil do Bratislavy. Rozhodl se spojit "Slávne slovenské vojsko" s "Žilinskou osvoboditelskou armádou" v "Slávne osvoboditelské Slovensko-žilinskej Jurovo vojsko" a postavit se Cikmundovi. K této rozhodující bitvě došlo v oblasti (dnešní) obce Trnava.
Bitva o Veľké slovenské kráľovstvo[editovat | editovat zdroj]
Bitva měla dvě fáze, první, ve které "Slávne osvoboditelské Slovensko-žilinskej Jurovo vojsko" bylo rozprášeno a zahnáno na útěk, a druhou, která znamenala ústup Cikmundových vojsk do Lech, kvůli bratřím Hnusitům. Protože Jurovi I. bylo jasné, že příště by nemusel vyhrát, domluvil se s Cikmundem na nezávislosti Slovenska, až do jeho smrti. Potom by už stejně nemohl okrádat nikoho...
Kousek před a v rakvi[editovat | editovat zdroj]
Juro I. žil ještě docela dlouho, dělal klasické věci jako všichni samozvaní monarchové - pil, vraždil, tvořit potomstvo (své i levoboččí), bojoval a nadával, nemůžeme se tedy divit převelikému smutku, když skonal. Když se bačové dozvěděli tuto přeradostnou zprávu, začali vařit maso v mléku a zajídat to sýrem - slovenský (v té době již zas hornouherský) zvyk při radostných událostech.
Juro I. cestovatel[editovat | editovat zdroj]
Juro I. se také proslavil jako jeden, možná nejlepší, z nejhorších cestovatelů tehdejší doby! Uměl celé dva jazyky (aspoň to tvrdil, dodnes není jasné zda-li je slovenština a hornouherština stejný jazyk) a mapu Evropy zvládal za jedna (dle ruského známkovací systému). Přesto cestoval a taky to vypadalo. Nejdál se dostal do Lech, odkud byl vyhnán (Zikmundem i bratry Hnusity), tak se alespoň zastavil v okolí Brna, přesněji ve vesnici Pole, kde se místní hádali o celý název, jedna strana chtěla Žitné pole a druhá Pole pšeničné. Tento spor okamžitě skončil při odjezdu Jura I. zpět domů. Od tohoto památného dne, se rolníci shodli na tom, že se Pole, musí jmenovat po Jurovi I. Čili se dvě strany rozpadly na tři, podporující názvy: Královo pole, Pole Jurovo a Pole do kterého přijel na návštěvu král Velkého Slovenského království sv. Juro I. Jánošík, poslední skupina patřila do skupiny uznávající Jurovu svatost.
Moderní pohled[editovat | editovat zdroj]
Mezi historiky panuje vzácná shoda, že Juro I. Jánošík se jako král, vojevůdce a milovník přeceňuje. Je to dáno pochopitelnou snahou slovenské inteligence vyzdvihovat největší osobnosti Slovenska a jeho dějin, což je vzhledem k málu takových osobností těžký úděl. Vzhledem k osmanské expanzi vůči Uhersku bylo navíc Uhersko v nutnosti koncentrovat se na tureckou invazi a nikoliv na vzpouru sedláků.