Čud

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search

„A je to všechno v čudu“

- Nejčastější výrok lidu československého

Nojo, ale kde je ten Čud, na který je tak hojně odkazováno? Dostupné zdroje a prameny dávají natolik rozdílné výsledky, že aby se v tom čert vyznal, a venkoncem houby z toho. Nejvyšší čas proto, aby v této věci bylo provedeno řádné necyklopedické bádání, do kterého by byly zapojeny ty nejlepší kapacity a také indukčnosti necyklopedického výkvětu.

A tak také bylo učiněno.

Poté, co rozporuplnost informací recentních selhala pro naprostou roztříštěnost získaných výsledků, bylo souhlasným míněním všech zůčastněných badatelů (teda von v tu chvíli byl jen jeden) rozhodnuto, že bude třeba obrátit se ke kořenům vědění, a tedy zapojit Ottův slovník naučný. Byl toť totiž pramen, ze kterého zajisté čerpal i veliký Jára da Cimrman a bylo by tedy zajisté prospěšné kráčeti v jeho šlépjejích.

Teorie kláštera[edit]

Prvá, a přitom nejstručnější informace ze slovníku Ottova byla:

Čudov, mužský kathedrální klášter první třídy v Moskvě.

Ovšem ani při důkladném prohledávání hlavního města ruského nebyla tato lokalita nalezena. Při podrobném dotazování u místňanů pak byl necyklopedický badatel označen za "čudaka" (což by mohl být prvý náznak správné cesty k Čudu), leč vzápětí i za jakýsi "chuj", což již se dalšímu bádání vymykalo.

Teorie jezera[edit]

Během hlubokého zamyšlení badatelově oko jeho padlo na otevřený atlas zeměpisný. Poté, co se i jeho oko z dřímot otevřelo, zjistilo oko toto, že zírá na jezero, u kterého bylo napsáno Jezero Čudské. A co k tomu říká Velký Oťák?

Čudské jezero (rus. Čudskoje ozero, čuchon. Peipus) rozkládá se jižně od Čuchonského zálivu na rozhraní ruských gubernií estonské, livonské, pskovské a petrohradské, 28 m nad mořem Baltickým, ve výměře 3513 km2; jest 86 km dlouhé, 67 km široké a místy 13 m hluboké; má mnoho malých ostrovů, břehy nízké, písčité lesy porostlé a na východě bažinaté; na jihu souvisí úzkou, ale velmi mělkou úžinou s jezerem Pskovským, 67 km dlouhým, do něhož se vlévá Velikaja řeka; do Č-ého jezera přitéká od západu ř. Omovža čili Embach, od vých. Gelča na severu pak vytéká z něho Narva do zálivu Čuchonského. Jezero jest velmi bohato na ryby, splavno a bylo ve středověku jednou z nejdůležitějších vodních drah obchodních. R. 1242 byl tu poražen řád rytířů mečových od velikého knížete Alexandra Něvského.

Nojo, ale ani u tohoto nadějného jezera nebyla nalezena jakákoliv lokalita, která by se honosila názvem Čud - a tak to zase všechno bylo v čudu.

Teorie etnologická[edit]

Hlubokou úvahou bylo dojito k tomu, že to Čudské jezero snad ani nebylo pojmenováno po něčem, ale po někom. A ejhle, co praví vademecuum Ottovo:

Čudové (z rus., původní význam cizinci): 1. V užším významu nazývají se tak Estonci, někdy i Voťáci, a též Vessové na jihu jezer Ladogy a Oněgy. 2. Užívá se však téhož názvu rovnomocně s něm. Finnen. Protože však i tohoto názvu dvojako se užívá, má Č. další dvojí význam: a) Značí západní větev národův uralo-altajských, k níž se počítají: Čuchonci, Estonci či vlastní Č., Livoni a Lopaři. b) Podruhé, v nejširším významu, značí Č. celý veliký kmen uralo-altajský, který Fr. Müller takto dělí: 1. větev čudská (Čuchonci, Estonci, Livoni,Lopaři), 2. větev ugrijská (Osťáci, Vogulové, Maďaři), 3. větev permská (Syrjäni a Voťáci), 4. větev volžská (Čeremisové a Mordvinové).

Teď už z toho byl badatel celý osťák i voťák dohromady a připadal si jako totální vogul. A poté, co byl navíc označen za praštěného čudomila, dozvěděl se v Naučném slovníku Ottově toto:

Teorie čudomilská[edit]

Čudomil, u Řeků Bakchinos, velký župan srbský (1136–52), nejstarší syn vel. župana Bely Uroše. Za války císaře Emmanuela s Rogerem Sicilským (1150) vyžádal si pomoci od sestřence svého uherskochorv. krále Gejzy a udeřil na Byzantskou říši, ale byl odražen, načež Emmanuel zpustošil pohraničná města srbská a mnoho Srbův odvedl do zajetí.

Nojo, župan byl v čudu i s celou armádou, ale furt není jasné, kde ten zatracený čud je.

Teorie tunelu[edit]

Se smutkem v duši celý jednočlenný tým badatelů odvrhl Ottův slovník naučný a jal se hledati jinde. Protože ale z dalších slovníků žádný neuvádí kdy, kde a jak se přesně začal ten zatracený čud objevovat, zbývalo už jen historické bádání, sahající až do počátků mýty opředené prvé Republiky Československé. Vskutku tak bylo po náročném i náměsíčném bádání v arschivech novinářských konečně nalezeno řešení problému Čudu. Řešení, kdy už tenkrát byl na začátku toho všeho tunel vpravdě klausiánský. A nechyběl u toho ani obligátní Čechoameričan, sice nikoliv adelický Larry Matejka, ale zato bytelný Joe Skrivanek. Taky pěkný ptáček...

V době, kdy se v Československu začala prodávat první auta a mohl si je dovolit jen opravdu málokdo, vzniklo v lednu 2020 v Horních Počernicích 1. Českomoravské úvěrové družstvo – ČUD.

Jeho zakladateli byl právě onen americký podnikatel českého původu Joe Skrivanek a k tomu přizvaní bratři Josef a Václav Buřilovi, legionáři, které Skrivanek potkal na lodi z Vladivostoku do Evropy. Svým skřivánčím trylkováním je přesvědčil o svém geniálním plánu na založení leasingové společnosti specializované na nákup aut. Něco, co už ve Státech fungovalo běžně, ale v Československu by šlo o převratnou novinku.

Po dvou letech fungování mělo úvěrové družstvo dobrých čtyřicet upsaných členů, vklady přes 1,5 milionu korun a rezervní fond ve výši nějakých čtyřista tisíc. Přitom jeho sídlem byla obyčejná předměstská hospoda...

"Nové auto míti budu, peníze mi dají v ČUDU"

tak zvala další křeny reklama v tisku.

Většina natěšených hejlů (tož hejl je taky pěkný ptáček) se ale svého vysněného auta nedočkala. Skrivanek totiž svou leasingovou společnost klasicky vytuneloval, rezervní fond sbalil na nejnutnější cestovní výlohy, a fofrem zdrhl zpět do země amerikánské. Tam se ho sice následně Václav Buřil vydal hledat, ale dostal přitom nešťastný nápad obrátit se na místní policii. Policie sice Skrivanka promptně dopadla, prachy z něj vymlátila a zabavila, ale nešťastného Buřila označila nikoli za oběť podvodu, leč za spolupachatele a oba tak u soudu v roce 1923 dostali trest patnáct let vězení. Měsíc po vynesení rozsudku pak jeho brácha, který na výsledek amerického soudu čekal v Praze, teď už totálně ožebračený Josef Buřil, spáchal sebevraždu.

Peníze zájemců o auta tímto byly definitivně v ČUDU - a bylo vymalováno.

Inzerát otištěný v červnu 1922 v Národních listech, zdroj: Repro Národní listy.