Památkáři

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search

„Pamětníci jsou velcí, ale památkáři větší.“

- Lidová moudrost

„Historické památky se mají zachovat, opravovat! Ne ničit. Je to jediná krása z minulosti, která si zaslouží doživotní úžas.“

- Památkáři

„Na památkáře se zapomene, památka zůstává.“

- Publius Ovidius Naso

„Vykopávky stříbro, památkáři zlato.“

- Lidová moudrost
Poznávací znamení. Každá budova s touto cedulí je zkonfiskována.

Památkáři (slovensky Pamiatkári) jsou údajnými členy Památkářské církve (vydávající se za Národní památkový ústav). Pomocí jich se Památkářská církev snaží pomocí výhružek pokut nebo soudu docílit vlastnění všech historických budov a přestavět je k obrazu svému (zanechání postarší budovy ve stále stejně špatném stavu a prznit je pomocí věcí jako pamětní tabule a moderní reproduktory v budovách, kde elektřina nemá co dělat apod.). Přestože je nikdo nikdy neviděl, jsou velmi obávanými. Dokonce lidé v tak ateistické zemi jako je Česká republika věří, že jim shora napaří nějakou pokutu, pokud nebudou plnit jejich příkazy.

Vznik[edit | edit source]

Oficiální vznik[edit | edit source]

Národní památkový ústav vznikl 1. ledna 2003 (povšimněte si, že 2003 je prvočíslo) a sídlí v Ledebourském paláci (očividně také zkonfiskovaném příslušníky církve) v Praze, své svatostánky ale rozmisťují i na další místa, např. nádvoří hradu Pernštejn.

Historie[edit | edit source]

Tendence zabavovat historické budovy a využívat je ke všemu než svému původnímu účelu pozorujeme již od 19. století, kde byly položeny základy dnešní podoby církve, avšak první takto pevně zakořeněnou institucí ve státní správě byl Státní ústav památkové péče a ochrany přírody založený roku 1958 za komoušů, zde se rozvinula touha církve zmocnit se vojensky výhodných budov a technologií. Po pádu KSČ tuto tajemnou organizaci spravovalo ministerstvo životního prostředí, což pomohlo výstavbě nových svatostánků a přivedlo další občany k víře v památkáře.

Aby památkáři odvedli pozornost od svých cílů, nechali instituci přesouvat z jednoho ministerstva a budovy do druhé. Roku 2001 sledujeme schizma, kdy existují dvě instituce – Státní ústav památkové péče a Krajské památkové ústavy, přestože obě mají naprosto stejný cíl a metody, nikdo nechtěl být ve stejném společenství s Brnem.

Roku 2003 přešly všechny předchozí zmíněné instituce do rukou ministerstva kultury, které je sloučilo a vzniká Národní památkový ústav. I když byl změněn název, za celých 50 let nenastala jediná změna cíle či způsobů, jakým se památkáři domáhali držení pamětihodností.

Cíl[edit | edit source]

Památkáři zasloužili celou svou existenci zabavování historických budov, hradů, zámků atd. Zálusk si dělají především na Moravistán, nejspíše pro strategickou výhodu užití bojových šalin až nastane konec světa a pouze ten nejsilnější přežije.

Financování[edit | edit source]

Sebevražedná touha České republiky velmi ráda dotuje takováto sdružení, která ničí jak kulturní dědictví, tak přivádějí občany ve slepou víru v něco, co nejspíše ani neexistuje. Od roku 2003 se o neustálý přísun zdrojů památkářům stará ministerstvo kultury.

Bádání o prokázání existence[edit | edit source]

Fotografie pořízená v okolí hradu Pernštejn u svatostánku Památkářské církve

V červnu roku 2023 se skupina studentůČeského Těšína údajně setkala s památkáři v okolí hradu Pernštejn (poblíž jejich svatostánku), a dokonce pořídili fotografii, avšak z kvality snímku se Vědeckému týmu Necyklopedie nepodařilo potvrdit, zda se opravdu jedná o příslušníka Památkářské církve, nebo jen dalšího pobudu či kastelána hradu.

Bohužel, kromě historie pohybů církevního vedení, její údajné činnosti a financování, nevíme jistě, zda lidé jako památkáři vůbec existují nebo jestli se nejedná o pračku špinavých peněz (jak by si jinak mohli papalášové žít tak dobře, když stát chudne?).