Těšínsko

„Na chuja je to tu wšycko.“

- Anonym

Těšínsko (po polsky Ziemia Cieszyńska, po našymu Zaolzie, italsky Paese di Ticino Cecopolacco) je nárazníkové pásmo a místo nepokojů mezi Čechy a Poláky, nacházející se na úplně nejzazším dálném východě Česka. V roce 2003 byla tato oblast vyhlášena bezpečnou zónou OSN (něco jako Srebrenica).

Historie[editovat | editovat zdroj]

Český Těšín je multikulturní město

Na Těšínsku se odjakživa mísily kultury. O rozvinutém multikulturalizmu svědčí historické záznamy z 13. století, kdy těšínský kníže polského původu Měšek nechal popravit 61 německých demonstrantů. (Bylo to naposledy, co si Poláci proti Němcům něco takového dovolili.) V následujících stoletích bojovali o území především Češi a Poláci. Králové se o Těšínsko přetahovali takovým způsobem, že je zeměpisci na mapách raději vůbec nezakreslovali, protože jeho podřízenost té či oné zemi se kolikrát měnila z hodiny na hodinu.

Počátkem 20. století začaly národnostní problémy (žili zde hlavně Češi, Poláci, Němci a Židé) kulminovat. Západní mocnosti stanovily po I. světové válce prozatímní hranici, která však probíhala takovým nešťastným způsobem, že například sedlák měl chalupu v Československu, ale kurník zasahoval na polské území, prasečák byl opět v Československu a záhon pro změnu zase v Polsku. To bylo značně nepohodlné, zvláště když selka musela cestou z kuchyně pro vejce čtyřikrát překračovat státní hranici, podvolovat se prohlídce a vyplňovat celní prohlášení.

Antipatie mezi Čechy a Poláky dosáhla vrcholu, když československá armáda zaútočila roku 1919 na polská území, aby odvedla polské obyvatelstvo do otroctví v ostravských hutích a šachtách, patřících českým pupkáčům. Poláci reagovali na agresi tím, že „toto území vždy bylo polské a Čech tu koneckonců nemá co pohledávat“. (Toto prohlášení později ilegálně zkopíroval Reinhard Heydrich.)

Spor vyřešily opět západní mocnosti. Na schůzi v Paříži se ambasadorům podařilo narýsovat čáru, která měla Těšínsko definitivně rozdělit na českou a polskou část (později se ukázalo, že čára na mapě je ve skutečnosti série kaněk z pera Edvarda Beneše, který nad mapou vášnivě gestikuloval). Národnostní problém však zůstal nedořešen, Poláci z obsazených území byli nahnáni do dolů a ti šťastnější čistili boty hraběti Larisch-Mönichovi. Polská vláda svým krajanům příliš nepomohla, protože se právě zabývala rozhádáváním se a válčením s ostatními sousedními zeměmi.

Polská armáda dobývá Těšínsko hudbou.

Když se v září 1938 podařilo Nevillu Chamberlainovi „zachránit mír v Evropě“, rozhodli se Poláci, že Těšínsko musí získat zpět i za cenu spojení se s ďáblem. To také udělali a když německá vojska obsazovala české pohraničí, přišli Poláci se svou pomyslnou troškou do mlýna a vyslali na Těšínsko pár po zuby ozbrojených oddílů. Vzhledem k tomu, že polská vláda tou dobou trpěla nedostatkem financí, vyšplhal se počet nasazených polských vojáků asi na dvě stovky. Například ve Fryštátě došlo k tomu, že při slavnostním obsazení města procházel náměstím pořád jeden a tentýž oddíl, který se po zapadnutí do postranní uličky opět tiše přesunul zpět ke vstupu na náměstí. Jinak se Poláci moc nepředvedli, kromě pár rozbitých oken a stržených soch T.G. Masaryka nebyla jejich přítomnost relativně vůbec znát.

Jak už to ale chodí, když se dva perou, třetí se směje. Němci, do té doby opomíjeni, o sobě dali v září 1939 vědět. Všichni Češi a Poláci vyfasovali zámky na hubu a bylo po parádě. Druhá světová válka probíhala na Těšínsku v poklidu. Občas někdo zastřelil nějakého nacistu, jindy zase odvedli někoho z místních do koncentráku.

Václav Klaus vypovídá v Haagu

Když válka skončila, koupil Edvard Beneš všem Němcům lístky na vlak a poslal je za hranice tvořit fotbalové Landsmančafty. K neskonalé zlosti všech Čechů se mu nepodařilo odsunout Poláky, kteří byli považováni za vítěze války (přestože projeli, co mohli). A tak se Češi rozhodli, že to Polákům osladí jinak – zakázali jim všechny spolky a kdo promluvil na úřadě polským přízvukem, byl okamžitě zbičován. Stav vydržel až roku 1968, kdy se Poláci opět chtěli na Československu přiživit. Tentokrát jim zatli tipec Rusové, kteří si na Těšínsko sami brousili zuby, protože se doslechli, že tu jsou hezké holky a levná vodka. V důsledku toho má dnes patnáct procent obyvatel Těšínska příjmení Antonov nebo Zajcev.

Napjatá situace mezi Čechy a Poláky se neuklidnila ani do dnešních dnů. V lesích se ukrývá spousta polovojenských jednotek, které podnikají nájezdy na okolní vesnice. Poláci se sdružují v klubech PZKO (Polski związek komunystycznych ožralów), jejichž čelní představitelé pravidelně usedají na lavici obžalovaných v Haagu. Z českých válečných zločinců pak vzpomeňme například krajskou buňku ODS.

Obyvatelstvo, kultura, hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Češi – 20 %
Poláci – 35 %, uprchlíci vyznání polské evangelicko-komunistické církve
Romové – 3 %
Slováci a hotentoti (nerozlišitelné) – 1 %
Vietnamci – 1%
Korejci – 40%

Obyvatelé Těšínska nehovoří, světe div se, ani česky, ani polsky, ale jazykem, který se hrdě zove po našymu. Poslední dobou se dostává do popředí také vietnamština a především korejština, jejíž zlatý věk pravděpodobně teprve přijde.

Vzhledem k tomu, že Češi na kulturu serou, musí se o ni starat Poláci. Nejčastěji uslyšíte někde v parku hrát gorolský soubor, případně můžete navštívit polskou scénu Těšínského divadla (českou scénu demontovali a do sběru odvezli naši spoluobčané). Maskotem regionu je zpěvák a udavač Jarek Nohavica.

Nejdůležitější města

Karviná – nacházejí se zde tři romská ghetta, několik šachet a spousta hospod.
Český Těšín – (ne Těšín, ale Český Těšín, sakra!) - kulomety na nábřeží řeky Olzy stále míří na tržiště v polském Cieszyně.
Havířov – město neznabohů.
Třinec – největší výrobce surového železa oceli a železničních kolejnic a drátu v ČR
Bohumín – železniční uzel.
Orlová – romské ghetto a Billa.
Stalinslavice – ti s tankem v kravíně
Pizděck – slovenská dědina, vzhled ruska, místostarosta polský kominista.