Mexiko
Tento článek nemá nic společného s článkem Mexxiko.
To je dobře, můžeš založit nejmíň další čtyři nepodobné a vzájemně je rozdělit.
| Mexiko Státos unítos Mechanikános | |
|---|---|
  | |
| hlavní město: | Ciudad de México |
| jazyk: | spangliš, angličtina, španělština |
| náboženství: | katolictví |
| počet obyvatel: | cca 130 mil., +- pár mega, to podle migrace |
| prezident: | Andrés Manuel Lopéz Labrador |
| vůdce: | Emiliano Zapata |
| náčelník: | Zorro |
| měna: | peso |
| národní jídlo: | tacos, burritos, enchiladas |
| národní nápoj: | tekíla |
| národní sport: | čutaná |
„Ahoj, jsem náborář a sháním pracanty do Evropy. Pojďte k nám pracovat jako otroci!“
- F.H. de Cordoba
„Všichni jsou už Mexiku, Bueonos Dias, já taky jdu.“
Mexico, oficielně Spojené státy Mexické, španělsky „Statos Unítos Mechanikanos“, anglicky „North Narcoland“, je území s bohatou historií a chudým obyvatelstvem, které sousedí s největším exportérem demokracie na světě.
Historie[edit | edit source]
Dlouho předtím, než se Mexiko rozhodlo stát se distributorem různých druhů krystalického štěstí, byla země okupována Aztéky. Aztéci si tam dělali co chtěli a na jejich počest byl postaven vůz Seat Ateca. Aztékové byli vyspělá civilizace, která používala matematiku, pozorovala hvězdy a sestrojila nejpřesnější kalendář na světě. Protože ale netušili, že existuje něco jako časové zóny a ty začínají v Anglii (a o té Aztékové věděli úplný kulový), jejich kalendář je dneska totálně na pendrek. Aztéky proslavil nejvíce slovutný vědec Erich von Däniken, který prostě nevěřil, že by ty věci zvládli bez emzáků a pak ještě výroba tekuté pochoutky, která se i přes změnu režimu udržela coby národní nápoj.
Největším exportním artiklem Aztéků byly rituální oběti. Rituálně se objímali tak pevně, že z nich teklo ledasco, někdy i krev. Proto se často můžete v seriosních časopisech setkat se slovním spojením „krvavé rituální oběti“. Tuto myšlenku hojně propagoval první evropský misionář Francisco Hernández de Córdoba, podle kterého bylo vyrobeno auto Seat Cordoba, aby to bylo fifty-fifty, přesně podle hesla "pět minut židi, pět minut Hitler". Což mimochodem odpovídá tzv. vyváženému zpravodajství.
Cordoba dorazil na území současného Mexika jako zvěrozvěst katolického náboženství (něco jako u nás Cyroš s Metudem) a s nabídkou kvalitní otrocké práce v Evropě. Místní obyvatelé nechtěli o Bílém otci ve Vatikánu a Velkém Téčku ani slyšet, protože byli spokojení se svými opeřenými hady a podobnou havětí. Nabídku otroctví chvíli zvažovali, ale nakonec usoudili, že do Evropy je to daleko a na moři by se jim udělalo blivno. Takže odmítli s tím, že si počkají až na Ameriku, protože je to jen pár století a to uteče jako voda. Cordoba nebyl úplně nadšený, ale co se dalo dělat, nechal se i s kumpány zahnat zpátky na loď a odjel vstříc vycházejícímu Slunci do prdele s nepořízenou.
Kde Cordoba neuspěl, nastoupil Cortéz. Cortéz, to byl jinej sekáč, ten se nezakecal. Aby se mu nestalo něco podobného jako Cordobovi, preventivně před setkáním s místním šéfem Montezumou zapálil lodě, čímž motivoval své společníky k větší diplomatické obratnosti. Montezuma, sjetej' jak galuska místní obdobou lehkého spodně kvašeného piva s durmanem, si myslel, že Cortéz je spasitel, o kterém hovoří legendy jako o muži, který přinese snadněji vyslovitelný jazyk a výměnou za zlato a stříbro dodá lidu prosperitu a podvolil se mu. Což byl ten moment, odkdy to šlo s Mexikem z kopce a s Montezumou do prdele.
Po Cordobovi, zhruba okolo roku 1500, dorazili Španělé. Ti to pojali marketingově velice zdatně: přivezli s sebou španělské ptáčky, tanec Flamenco, kastaněty a zápasy s býky, což místním, nepříliš bystrým obyvatelům, učarovalo. Dodnes se v kultuře promíchávají vlivy španělského amatérského čutání merunou o zeď na plácku za barákem a útěky před rozzuřenými býky s mayskou obchodní dovedností a aztéckou potřebou darovat cizí krev.
S odstupem času se dá říct, že Španěláci uspěli. Místní by rádi mluvili španělsky a na tu chrčivou řeč z minulosti zapomněli, ale protože největší byznys je s USA a komu chleba jíš, toho jazykem mluv, mluví americky. Ano, místní si to myslí. Citlivé ucho vědce ovšem ihned pozná, že se jedná o špangliš. Špangliš se má k američtině asi jako američtina k oxfordské britštině, východní hornouherština ke slovenčině, plattdüütsch k němčině a chacharština k češtině. Některá slovní spojení jsou lehce pochopitelná, např. americké „No entry“ a špangliš „Entéro somwhéro elso“.
Španělé přinesli země spoustu zajímavých návyků, jako je soužití s dobytkem, vrh rajčaty, promiskuita, instantní obezita nevěsty dva dny po svatbě a limitovaná hygiena. Zejména to poslední podporuje přirozenou imunitu a snižuje náklady na doktory a proto je tamní Ministerstvo zdravotnictví těžce v plusu.
V historii Mexika se udály dvě převratné věci. Když Napoleon napadl Španělsko v roce 1808, Španěláci neměli na Mexikánce čas a ti toho sofort využili a vyhlásili nezávislost. Což bylo snadné, protože drogy ještě nebyly tak rozšířené. Nutno říci, že v té době bylo území Mexika roztáhnuté přes půlku dnešních Spojených států, což se Američanům nelíbilo a i když Amíci prohráli u Alama, Mexiko jim pak darovalo zbytečné provincie Texas, Kansas, Nové Mexiko, Oklahomu, Colorado a Wyoming. Bohužel, v Texasu se pak objevili bratři Džejár a Bobby Jůjingové a našli ropu, což Mexikánce poté tak strašně nahnědalo a ta barva jim vydržela dodnes.
Druhou podstatnou událostí byla tzv. Mexická levoruce, což bylo povstání proti tehdejšímu prezidentovi Cameronovi Diazovi, které vedl Pančo Vila a Emiliano Zapata. Ať už to dopadlo jakkoli[1], na jeho počest nosí obyčejní Mexikánci za patama bordel a na tváři pořádné kníry.
Současnost[edit | edit source]
V současné době je Mexiko prosperující zemí. Prosperuje tam hlavně pokoutná distribuce radosti a chuti do práce do Spokojených států a tím mu zvedají hrubý domácí produkt. Spojené státy za odměnu potom do Mexika posílají agenty CIA, FBI, KIA a OPBH. V podobném duchu, v jakém darovala kdysi Francie Američanům sochu Svobody, Američani na důkaz vděku Mexikáncům staví betonový plot. Průběhový čas je na místě, protože hranice jsou dlouhé a Američani chtějí, aby to hezky vypadalo. Mexikánci, dojatí tímto darem, kopají v méně exponovaných místech tunely.
Kromě výroby a distribuce drog se Mexiko stalo taky taky významným hráčem na poli výroby větru a to stavbou větráků v poušti. Protože je, zvláště v jižních oblastech, sluníčka moc a místním by nekvetla pšenka, zakrývají celé oblasti solárními kolektory. Velký význam v ekonomice země hraje turismus. Turistům jsou poskytovány chutná jídla (jmenujme například Nachos, Narcos, Tacos, Enchiladas) a výběr z místní kultury, jako jsou třeba místní tance anebo zážitkové okradení či vražda. Mexičané exportují hlavně práci a importují dolary.
Hlavním městem je Mexico City, což je něco jako Manchester City, ale má víc obyvatel. Ale jen o kousek, protože Mexico City má jen o 21,6 milonů obyvatel více než Plzeň a ta taky hraje docela slušně kopanou. Narozdíl od Splzně se ovšem Mexico City postupně propadá do země, protože stojí na místě bývalého jezera Texcoco, kde kdysi leželo aztécké město Tenochtitlán. Na vině jsou místní těžké ženy, těžká jídla, těžký život a měkké podloží.
Kultura[edit | edit source]
Nejdůležitějším svátkem v Mexiku je svátek Cinco de Mayo, kdy místní oslavují majonézu tancem, zpěvy a hrou na kytaru. Slaví se pravidelně 5. května, protože tou dobou Mexikánci už dávno přestali chodit do fitka po novoročních předsevzetích a za obezitu se nikdo nestydí. Datum svátku se shodou okolností kryje s porážkou francouzské armády 1862 a proto tento svátek místní žabožrouti ignorují.
Druhým nejdůležitějším svátkem je Den mrtvých (šp. „Día de Muertos“), který se rozkládá přes tři dny. Vznikl spojením moravských ultraortodoxních Dušiček, amerického Halloweenu a maďarských oslav krále Štěpána v úplně opačném pořadí a proto se táhne od 31. října do 2. listopadu. Správně by se tedy měl jmenovat „Tres Dias de Muertos“, ale Mexikánci nejsou Němci, aby se zaobírali detaily. V průběhu svátku se pomalovávají, aby vypadali jako zombie, kostlivci nebo alespoň jako bába Tutovka a rozmlouvají s předky. Protože konzumují hodně luštěnin, 3. listopadu je znám jako „Día del Silbato“ (česky „Den svistu“) a zaměstnanci mají celostátně povolený home office. Zejména ti, kteří pracují s otevřeným ohněm.
Významným kulturním počinem jsou pálivé papričky, které se tam dávají turistům do jídla, aby měli zážitek a prodalo se více alkoholu a jogurtů. Turisté si poté fotí jídla na Instagram a vyměňují si zkušenosti a rady na opruzeniny na Mimibazaru a Facebooku. Na seznamu UNESCO je také celá přehršel různých baráků, které tam zanechali Aztékové, Toltékové a Mayové. Protože je většina těchto staveb daleko od lidí, doposud je nikdo nerozebral na stavební materiál a tak ještě asi chvíli vydrží.
Turisté velmi často vyhledávají místní hudební festivaly „El Mariachi“. Mexické ministerstvo zahraničí totiž v roce 1999 uplatilo kapelu Tři sestry, aby vyrobila promo symfonii. Píseň uvedl sám Lou Fanánek Hagen v sombréro grande na pódiu plném papundeklových zelených kaktusů, song se stal okamžitě hitem a příval turistů přinesl Mexiku tolik potřebné peníze. Z vděčnosti propůjčila mexická vláda Fanánkovi doživotně titul čestného mariachi. Helenka Vondráčková, která byla jako náhradní interpret, Fanánkův úspěch nelibě nesla a její manžel se tradičně pokusil Mexiko zažalovat.
Všichni slavní (dobří i zlí) rodáci[edit | edit source]
- Frida Kahlo - mexická obdoba Adolfa Hitlera, jen mnohem méně válčení a o to víc malování
- Don Diego de la Vega - slavný historický šermíř. Někdy známý též jako Zorro.
- Danny Trejo - charakterní herec šejkspírovského formátu (co kdyby Necyklopedii četl, že).
- Masiosare - alter ego Boryše
- Speedy Gonzáles - turbomyš
- ↑ Spoiler alert: Zapatu zabili.
