Pervitin

Tento článek nemá skoro nic společného s článkem Perníkový táta. To je dobře, kdyby byly stejné, nebyl by důvod, aby se jmenovaly jinak.

Chuť do práce je distribuována v praktických obálkách.

Pervitin je krystalická radost, hojně rozšířená v Čechistánu a na Moravě. Navzdory hojně rozšířenému omylu nejsou městem perníku Pardubice, ale Ústí nad Labem.

„

A najednou to přišlo. Tlak, jako by se na Michala zřítil strop toho prokletého bytu. A pak známý pohyb odspoda vzhůru vnitřkem těla. —Radek John v knize Memento líčící průnik do konečníku

“

Účinky

Pervitin může suplovat plastickou chirurgii.

Hlavním důvodem, proč je toto balené syntetické štěstí tak populární je fakt, že vrací chuť do práce. Všichni to známe - tahat se nikomu nechce. Dáme trošku perníčku, párkrát se nadechneme a už frčíme a děláme všechen ten opruz s nadšením. Zpravidla tak sice nečiníme nejlépe, jak je možné, ale zase to jde pěkně od ruky. Spoluuživatele bezpečně poznáme podle zrychleného dechu, překotné mluvy a zorniček velikosti tenisáku. Nechce se nám spát, můžeme psát články do Necyklopedie celou noc, vyhrávat pod okny své milé serenády, přispívat do internetových diskuzí a spoustu jiných užitečných věcí. A co víc - činí nám to radost! Do práce se těšíme, ba i přesčas pracujeme.

Notorický uživatel se také postupně dopracuje k obezřetnému chování. Najednou si začne všímat tmavých koutů a objeví krásu samoty, kdy se může nečekaně při každém neobvyklém zvuku vrátit k primární dětské radosti - počůrávání se. Také je možné vidět roztodivné zajímavé věci.

Nezanedbatelnou výhodou konzumace krystalků je jejich pozitivní vliv na kůži a celkové vzezření uživatele. Hodí se zejména pro mladistvé, kteří touží vypadat dospěleji, aby jim v putykách nalili alkohol bez občanky. Již pár užití vás zbaví beďarů a přidá vám dospělý pohled na svět. Zejména na marnost veškerého počínání.

Historie

S perníkem v kapse dojedete dál a radostněji. Zde Josef Bek při odjezdu z Florence v 13:30.

Kdysi dávno se o průmyslovou výrobu krystalického štěstí a chutě do práce pokoušeli Japončíci, kluci mazaný. Na počátku dvacátého století se jim to povedlo, ale protože jejich národ už tak vykazoval vysokou chuť pracovat, vykašlali se na ni. Němci, když plánovali výlet své cestovní kanceláře Wehrmacht na širou Rus, řešili problém dlouhé vzdálenosti. Inu, letecká doprava v té době nic moc, bylo tedy třeba najít způsob, jak hrdinní řidiči autobusů mohou zvládnout trasu s méně zastávkami. A tak každý z řidičů dostal kyblík s chutí do práce a vyrazili. Před Stalingradem chuť došla, takže se celý výlet nakonec pozdržel.

Od sedmdesátých let minulého století se chuť do práce vyráběla podomácku i u nás. Dokonce se říkalo, že jsme ve vaření velmoc. Za komančů se nikomu moc pracovat nechtělo, chyběla motivace a tak byla tato droga uměle přidávána do stravy. Jen díky péči soudruhů máme dnes školy postavené v akci Z - kdo by taky zadarmo pracoval.

V současnosti zachvátila domácí výrobce lenora a tak celou dřinu outsourceovali. Vietnamci se chopili vaření pervitinu stejně dobře jako chovu trávy. V rámci místních sociálních programů se naše vládnoucí garnitura snaží tuto zábavu vrátit zpátky do českých rukou a proto podporuje různé pořady o vaření a potulné kejklíře, kteří předvádí zápas s náčiním. Za všechny jmenujme pana Babicu a Zdeňka Pohlreicha. Jedná se totiž o fetiš politicky nejcennější - HDP, proto má na podpoře programu „Vraťme Čechům chuť do práce!“ zájem především Ministerstvo chudoby.