Instititut výzkumu muchomůrek

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Pojď si hrát, zkus to!

Muchomůrky máme trojí. Ty prudce jedlé, které jsou skutečně mňam. Ty prudce jedovaté, které jsou to snad vůbec nejvražednější, co lze mezi houbami nalézt. A také ty prudce psychotropní, co ti obrátí duši naruby, vyždímají tě dočista dočista, protáhnou peklem i nirvánou, aby tě pak vykoply zpátky na zem nahého na duši i po těle. Proto je zřízen Institut výzkumu muchomůrek (IVM) při vědecké radě VTN.

Zde je vědecká kapitulační kapitolisace následného pojednání:

Muchomůrky prudce jedlé[edit]

  • Muchomůrka růžová 1.jpgMuchomůrka růžovka (Amanita rubescens)
  • Amanita spissa excelsa 1.jpgMuchomůrka šedivka (Amanita spissa)
  • 2007-06-17 Amanita vaginata crop.jpgMuchomůrka pošvatka (Amanita vaginata)

Jak již svrchu uvedeno, jedná se zde o skupinu muchomůrek prudce jedlých. Výzkumný tým, pověřený detailním bádáním v tomto okruhu muchomůrek, připravil z výše uvedených specií vynikající předkrm, krm i pokrm. Konstatovali ve společném prohlášení, že jsou to houby fakt dobré, dokonce vynikající, a poté se téměř všichni odebrali na kutě s tím, že vědeckou zprávu napíší dodatečně, a to nejspíš na svátek sv. Dindiuse. Do té doby bude třeba tento konsumační experiment ještě mnohokrát opakovat.

Výjimku tvořili dva členové výzkumného týmu. Prvý, fascinován jménem muchomůrky pošvatky (Amanita vaginata), se jal prozkoumat tuto houbu z hlediska eroticko sexuálního. Jelikož pochva, ze které plodnice této houby vyrůstá, zůstává po jejím utržení v zemi, pokusil se tuto pochvu prozkoumat pyjmo, a to vleže ve vzporu za rukama (tzv. klik). Jeho poslední zaznamenané prohlášení mělo přibližně tento obsah:

"Teda stojí to za houby, je to horší než souložit s mořskou pannou".

Další z této dvojice se stal obětí záměny muchomůrky šedivky (Amanita spissa) za muchomůrku pantherovou (Amanita pantherina), takže je stále ještě ponořen do své delirantní halucinace, kdy opustil své pozemské tělo (OBE - out of body experience), fláká se kdesi v astrálu ve svém těle astrálním a odmítá se vrátit, protože takhle mu je prý mnohem lépe a příjemněji. Jeho tělo pozemské ale prý nemáme uklízet, bude se do něj muset přeci jen časem vrátit, jelikož se mu začíná chtít čůrat a to v tom astrálním prostoru tak nějak nejde.

Muchomůrky prudce vražedné[edit]

  • Amanita phalloides.jpgMuchomůrka zelená neboli hlíznatá (Amanita phalloides)
  • Amanita verna-02.jpgMuchomůrka jarní (Amanita verna)
  • European Destroying Angel.jpgMuchomůrka jízlivá (Amanita virosa)

Výzkumu těchto muchomůrek se ujal až příliš volně přidružený pracovník VTN, alternativec, který dlouhodobě prohlašoval veškeré zprávy o jedovatosti těchto muchomůrek za pustý hoax. Prohlásil, že konečný důkaz jejich neškodnosti provede osobně a připravil si ze všech třech druhů těchto faloidních muchomůrek perfektní polévku bramboračku a vynikající houbový guláš. Přes jeho hlaholné výzvy se však nikdo další k této opulentní hostině nepřipojil.

Večer tento výzkumník hlaholit přestal.

Teď už jenom tiše v koutku leží,
temné chmury hlavou jemu běží,
občas ještě teskně, smutně pípne,
je to jedno, stejně brzo chcípne.

Tyhle muchomůrky jsou nezvratně (unvomitable) smrtelné.Smrtka4.gif Pokud snad někdo náhodou přežije, tak rozhodně ne ve zdraví!

Muchomůrky prudce psychotropní[edit]

  • Amanita muscaria 3 vliegenzwammen op rij.jpgMuchomůrka červená (Amanita muscaria)
  • Amanita regalis (Fr.) Michael 46468.jpgMuchomůrka královská (Amanita regalis)
  • Amanita pantherina 2007.JPGMuchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina)

Tyto muchomůrky, ve vysokých horách nalezené, usušené, dobře prohřáté a dobře uleželé, poskytnou jízdu tak divokou, že se jí už málokomu bude chtít opakovat.

Kňuba a muchomůrky[edit]

Kňuba (Kňava kňuba, Hemimartes knuba) žije ve velice úzkém vztahu, dalo by se říci i v symbiose, s některými druhy hub. Jedná se tu specielně o muchomůrky muskarinového typu; muchomůrku červenou (amanita muscarina), muchomůrku královskou (amanita regalis), i muchomůrku pantherovou (amanita pantherina). Kňuba přitom jednoznačně preferuje právě muchomůrku červenou, a to zjevně z estetických důvodů, proto byla nejčastěji identifikována právě s touto typicky pohádkovou houbou, tedy s jejími červenými, vesele puntíkatými plodnicemi. Zde též můžeme nejčastěji spící kňubu spatřit, aniž vůbec máme tušení, že to, co před sebou vidíme, je právě kňuba.

Kňuba, která se zrovna cítí být lasičkou, a na své oblíbené muchomůrce se teprve chystá ke spánku

Naprostá většina živočichů své sny prožívá uvnitř své mysli, kdy navenek se ona fáze snění neprojevuje vůbec, nebo jen náznakově. Kňuba se naopak během svého spánku změní v sen i vnějškově, takže vidíme li spící kňubu, vidíme místo ní, místo klidně spící drobné šelmičky, právě ten její sen. To znamená, že si pozorovatel v tu chvíli vůbec neuvědomí, že to, co vidí, není jen nějaký přelud, nějaká halucinatorní vidina, že je to pouze sen, kterým je spící šelmička pro pozorovatele nahražena. Je to vlastně nejdokonalejší maskování, kterým kdy evoluce nějakého živočicha vybavila. Místo toho, aby bezmocná spící kňuba byla sežrána, má naopak její pozorovatel pocit, že to on je v tu chvíli totálně sežrán.

To vše se zřejmě vyvinulo evolučně, právě coby důsledek úzké symbiosy kňuby s výše zmíněnými muchomůrkami. Ty totiž jsou, v důsledku obsahu kyseliny ibotenové a jejího derivátu muscimolu, silně psychotropní. Intensita jejich psychotropního účinku stoupá s nadmořskou výškou jejich stanoviště, a tak v místech přirozeného výskytu kňuby již tyto houby, co do psychotropního účinku, nabírají sílu drsného psychedelika. Tak mohutný účinek se už do mrňavého kňubího tělíčka prostě nevejde, a kdyby se nějakou cestou neprovalil ven, kňuba by ve spánku prostě musela puknout. Kňubí sen, kterýžto se takto dostane z kňubí mysli ven, má díky tomu jistý stupeň volnosti. Svrchní, pro pozorovatele nejviditelnější části tohoto snu, se tak přizpůsobí momentálním tužbám či snění více či méně bdělého pozorovatele (daydream), zatímco hlubší vrstvy, pevněji spojené s myslí kňuby, se pozorovateli pod onou vnější slupkou snu ztrácejí.

Takže pokud náhodou zahlédnu na klobouku muchomůrky svůdného diblíka či půvabného skřítka, nejspíš tam klidně odpočívá malinká kňuba; a to co vidím, jsou ony svrchní, nevázané části uvolněného snu, kterým jsem uchopen, aniž by kvůli tomu musela ona muchomůrka vstoupit do mne.

Cesta tam a zase zpátky[edit]

Zkus to, pojď si hrát...

Na rozdíl od muchomůrky, co je v úvodu na ilustračním obrázku, na téhle žádný vyzývavě roztomilý skřítek nelákal: "zkus to, pojď si hrát...". Právě to mi mělo být varováním. A taky ta muchomůrka, ze samých vrcholů sudetských hor snesená, měla nezvykle rudohnědou barvu. Žeby Amanita regalis?! No nazdar...

Jindy tak prázdnou cestou mezi osamělými domky potkávám neuvěřitelné zástupy lidí...

Jindy tak prázdnou cestou mezi osamělými domky potkávám neuvěřitelné zástupy lidí a narůstá ve mě pocit, že jsem objektem soustředěné pozornosti. Cesta, asi tak půl kilometru, trvá nekonečnou věčnost; veškeré plochy vůkol se začínají bortit do neuvěřitelných tvarů, vychlipují se proti mě v podobě jakýchsi chobotů a chapadel, jemně mne ohmatávajících. Odemykám visací zámek na prkenné brance, chci jí otevřít, s překvapením zjišťuji, že mi jí kus zůstal v ruce. Vrážím to zpět, ale o chvíli později v ruce držím urvanou kliku od dveří dílny, svého stavebního doupěte.

Takhle to vypadá, když z lampy vypadne světlo

Venku pofukuje chladné podzimní nevlídno; dveře za sebou přibuchuji s tím, že je později nějak otevřu. Nerozsvěcuji si. Ač šero, skoro tma, vidím nezvykle jasně a ostře. Červený svit tří kontrolních doutnavek na rozvaděči září tak pronikavě a oslnivě, že od nich musím odvracet zrak. Vše další se odehrává už jen v jejich záři, doplněné zvenčí jen chabým odleskem osamělé pouliční lampy.

Přestávám se bránit proudu prudce barevných představ, prolétávajících mi hlavou - jasně vnímám hluk, rachot řítících se myšlenek. V tom chladu syrové, vlhké místnosti, mi začíná být strašně horko. Pocit vnitřního žáru se rapidně stupňuje. Shořím. Marně se snažím nasadit kliku do dveří, abych vpustil zvenčí chlad, ale nevede se. Nedokážu se trefit do čtyřhranného otvoru a má náhlá neobratnost mě přivádí k zuřivosti. Okno v pevném rámu otevřít nejde, zápasím s neodolatelnou tužbou rozbít je. Venku začíná chlístat podzimní déšť a po skle tečou provazy vody. Představa chladného deště stékajícího mi po těle je neodolatelná. Rvu ze sebe všechen oděv a znovu se pokouším otevřít dveře. Otevírají dovnitř, jsou velice bytelné, ani hrubou silou je nedokáži vyrazit. Po marných pokusech sebou plesknu na zem. Holým povrchem těla vnímám ten nádherný, pronikavě drsný chlad hrubého betonu podlahy. Pocit neuvěřitelně intensivní, ostrý až k bolestivosti, přitom velice příjemný a uklidňující. Doširoka rozplácnut se zády tisknu k chladivé podlaze. Koukám na hemžení deště na skle okna. Hučení větru zvenčí se zvolna transformuje do těžkého, majestátního zvuku varhan a meluzína v kamnech v mohutný sbor, plnící syrovu místnost dunivým oratoriem. Celý prostor duní. Na vibrujícím skle okna teď mohu sledovat šílené výjevy, které to dunění vyvolává; chmurné, stále naléhavější a hrozivější. Nemohu od nich svůj zrak odtrhnout, víc a víc se vpalují do mé mysli. Jsem zcela pohlcen, vše vůkol se ztrácí, zůstává jen obdélník okna, bičovaný přívalem deště.

Tu jeden z mnoha proudů vody, stékajících po okně, skrz naprosto neporušené sklo proniká dovnitř. Mohutní a začíná se pomalu prodlužovat směrem ke mě. Blíží se nesmírně zvolna, ale s děsivou neúprosností. Dotkne se mne svým mrazem a veškeré mé pocity se teď soustřeďují do tohoto bodu. Přejíždí po dlani mých široce rozepjatých rukou a přibíjí mne k zemi. Hrot zvolna klouže po mé paži, zvolna přejíždí přes mou hruď, srdce sevřela mrazivá ruka. Jeho zrychlené bušení vnímám v celém těle. To bušení teď naplňuje vše kolem temným neúprosným duněním, před kterým není úniku. Ostře mrazivý hrot zatím zvolna, beze spěchu, postupuje až k mému krku. Hnusně, jak pomalu lezoucí slimák, se mi jak had začíná ovíjet kolem krku, postupuje pomalinku, zvolna, neodvratně. A pak se začíná pomalu, beze spěchu, stahovat. Had škrtič. Začínám se dusit. Chci, musím s tím vraždícím hadem bojovat, ale ta všeprostupující tíže mne dál drží pevně přibitého k zemi. Vzdávám to. Umírám. Najednou stojím. Docela prostě stojím. Stojím u ponku, ležérně se opíraje o svěrák, a hledím sám na sebe, jak tam ležím, ten had obtočen kolem krku mého ležícího těla, s překvapenou zvědavostí koukám, jak se to mé cizí tělo křečovitě vzpíná v marném zápase o dech.

Něco naprosto šíleného. Stojím a dívám se na své tělo, vzpínající se přede mnou na holé betonové podlaze, na jeho křečí zkroucené ruce, marně se snažící dosáhnout na ten tlustě hrbolatý provázek dešťové vody. Jak s sebou zmítá, provazec vody se škubavě napíná. Velká skleněná okenní tabule, jeho tahem do daleka vychlípená, se prohýbá, jako by byla gumová. Vidím vytřeštěné oči, a ruce, kterým postupující křeč dává podobu pařátů. Pozoruji ono náhle tak cizí tělo, zachvácené křečí agonie, kroutící je do vrtule. Vím, že jediným pohybem mohu přerazit ten deštný provazec, co je rdousí, je přece křehký jako sklo; ale na přitom jsem jak uhranut fascinací, nutící mne dále sledovat onen děj. Vidím, jak se vzpínající se tělo prudce praštilo o hranu povaleného stolu; kopnu pod něj špinavé montérky, aby sebou v smrtelné křeči tolik nemlátilo o tvrdý beton podlahy.

Kam směřuje veškeré naše pinožení?

Tu vidím, jak se v posledním zoufalém vzepjetí začíná propínat do oblouku. Tohle už je moc. Teď, nebo nikdy. Nebo už nikdy... Téměř mimovolným, mdle ledabylým máchnutím přerážím onen rdousící provazec vody, který se rázem mění v nicotu - a vzápětí je mi jasné, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal. Protože to já jsem tím vzpínajícím se tělem a spolu s ním se propadám do hlubin nekonečnosti. Vše se kolem zpomaluje, zklidňuje, temné bušení mého srdce, dosud vše svými údery podkreslující, se zpomaluje, náhle neexistuje nic než to bušení, prodlevy se stále prodlužují a najednou vím, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zamrzá v tomto okamžiku, který se rozpíná nade všechny meze, zaplavující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti; tak to je ten cíl, kam směřuje veškeré naše pinožení...

Nelze popsat nekonečno, splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, prožitek doteku smrti a opětného zrození, na to dosud slova nebyla vynalezena, to se musí zakusit na vlastní mysl. A vůbec už nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné a neuchopitelné jak uplynulý sen, i když kdesi v hloubce vědomí zůstávají uloženy, a vím, že je určitě ještě někdy potkám.

Prožitek blízké smrti - průlet tunelem

Příštím mým popsatelným pocitem byl pohled na kalné ráno za oknem. Ležel jsem na montérkách a dalších kusech mého oblečení, celý odřený, a vedle jsem viděl převržený stůl. Cítil jsem se jak po bitce, strašlivě vyčerpaný. Nejspíš ale živý... ale ani tím jsem si nebyl zcela jist.

Už nikdy více...

Sic transit gloria mundi?

Růžový slon.jpg
CukrHalucinaceHoubičkaChlastKafeKekafiKokainKukutikiLSDMarihuanaOkenaOkurkaPervitinPADSmajlíkŠňupajnTelevizeToulen