Paměť
„Nějak mi neslouží paměť, takže netuším, co jsem vlastně chtěl psát a navíc netuším, co jsem vlastně chtěl psát.“
Aby se člověk něčemu naučil, musí mít dobrou paměť, potom si zapamatuje i úplné nesmysly, kterými mu ve škole plní hlavu. Druhy paměti jsou různé, například fotografická, hudební a jiné, každá z nich má své výhody. Zásadně pak je paměť dobrá a špatná, která z nich je lepší, těžko posoudit.
Dobrá paměť[editovat | editovat zdroj]
Řeklo by se výhoda, ale je tomu skutečně tak? Je faktem, že člověk s dobrou pamětí se jednak snadno učí, ale také si lehce ukládá do paměti informace, o které nelze moc stát a přesto se zde uchovávají. Dále potom člověk s dobrou pamětí trpí nutkáním uvádět věci na pravou míru (protože si pamatuje, jak to ve skutečnosti bylo doopravdy) a trpce nese, když někdo uvádí nepravdivé či zavádějící informace. Takový člověk potom často naráží, řekněme, na nepochopení.
Opačný případ, kdy je dobrá paměť přímo nutností, je lhaní. Aby se člověk stal úspěšným lhářem, musí mít paměť víc než dobrou. Musí si perfektně pamatovat, co kdy komu nalhal, aby se v tom nezamotal a nenechal se nachytat. Takový člověk, přestože je lhář, je považován za úctyhodného a pevných zásad. Hodí se zejména do politiky.
Lhaní je někdy také nazýváno kreativní paměť. Z toho je vidět, že je to vyšší stupeň paměti, než bezduché pamatování něčeho, co vymysleli jiní.
Proti dobré paměti lze úspěšně bojovat větším množstvím alkoholu, z praxe jsou známy příklady, kdy je skutečně dobře, že si člověk ze včerejška nic nepamatuje, často není skutečně o co stát a konečně, proč být zbytečně zvědavý, nemusíme vědět všechno, že.
Špatná paměť[editovat | editovat zdroj]
Někdo tvrdí, že mít špatnou paměť není dobré. Není to tak docela pravda. Je tedy fakt, že tento člověk se hůře učí a většinou neoslňuje školním prospěchem, ale aspoň si nemusí zabedňovat hlavu spoustou naprosto zbytečných informací. Nakonec špatná paměť nikomu nebrání, aby se stal velmi platným členem lidské společnosti.
Naopak špatná paměť přináší i spoustu dalších výhod, policie jistě nebude předvolávat svědka, o kterém je známo, že si nikdy a nic nepamatuje, nebo to alespoň o sobě tvrdí. Takový člověk je pro úřady bezcenný a má svůj klid. Ještě lepší je mít špatnou paměť v roli obviněného. Pokud uvedete, že si nepamatujete, jak jste těch deset miliónů dostali, nemohou vás usvědčit z ničeho špatného.
Poruchy paměti[editovat | editovat zdroj]
Poruchy paměti může vyvolat alkohol, úraz, choroba nebo stáří spolu s chorobou. Typickou poruchou je skleróza. Je to zákeřná nemoc a začíná velmi nenápadně již u mladších lidí. Typický příznak: člověk se někam rozběhne a po pár krocích si uvědomí, že vlastně neví kam a pro co jde. Tady je pomoc jednoduchá, stačí se pár kroků vrátit a člověk si vzpomene a když náhodou ne, tak se vlastně nic nestalo, asi to nebylo důležité. Další pokrok nemoci sledujeme ve ztrátě plynulosti vyprávění, kdy vypravěč zapomene během řeči o čem je řeč. Pro okolí to bývá někdy zábavné, pro vypravěče už méně. Člověk trpící sklerózou nemůže být lhářem, ani za lháře uznán, a to ani soudními znalci.
Mezi nejsměšnější rady, jak bojovat proti ztrátě paměti je například doporučení luštit křížovky. Ale jak? Člověk si těžko pamatuje co měl k obědu před dvaceti minutami, natož jakási slova málo používaná. Také rada psát si lístky je zcestná. K čemu je tedy dobré si napsat na papírek například co nakoupit, když dotyčný přijde do obchodu, a zjistí, že buď neví kam si papírek založil, nebo že ho nechal doma. Stejně než se vrátí domů, tak zapomene, že zapomněl papírek a nevzpomene si, proč se vlastně domů vůbec vracel, když šel původně, kam to vlastně?
Závěr[editovat | editovat zdroj]
Od mládí si člověk plní paměť ohromnou spoustou informací a mrška paměť se mu na stará kolena neodvděčí. Je výborné vzpomenout si v osmdesáti letech na způsoby řešení rovnice o dvou neznámých, případně na latinské názvy rostlin, i když to člověk nikdy v životě nepotřeboval. Méně výborné je už to, co se dá stručně charakterizovat asi takto: „Co jsem to vlastně chtěl?“