Holubář

Holubář při těžbě

Holubáři se stávají lidé, jejichž výchova byla v dětství značně zanedbána. Postižení trvá celý život a je neléčitelné. Prvním symptomem holubářství jsou prsty zaražené hluboko do nosu, a to už u dětí v předškolním věku. Ve věku pozdějším se postižení stabilizuje, frekvence dloubání se ustálí na prakticky konstantích hodnotách, hloubka zádlabu se však s věkem prohlubuje.

V extrémních případech se holubář dokáže podrbat na spodní straně sklivce svého oka, aniž by při tom musel mrknout, případně si provádět masáž předních laloků mozkových. Tato schopnost je mezi členy Holubího bratrstva vysoko ceněna. Nejvíce holubářů pochází ze zemí, kde ještě nebyl vynalezen kapesník: Seychelly a Felvidék, ovšem i v našich končinách se lze s těmito lovci beze zbraní setkat.

Varování: Pozor! Tento článek může obsahovat osobní poznatky získané sledováním ostatních lidí metodou stalkingu.

Identifikace holubáře[editovat | editovat zdroj]

Dospělého holubáře poznáme jednoduše. Tvar jeho nosních dírek přesně odpovídá tvaru jeho prstů. Intenzivní lov holubů si u těchto lidí vyžádal zvětšení nosních dírek na úkor prostoru pro mozek. Opravdoví profíci jsou schopni šňupat malé kůlny či drobné rodinné domky. Někteří holubáři si dokáží zarazit prsty tak hluboko do nosu, že to vzdáleně připomíná úder pěstí. Zajímavým poznávacím znakem je též hypertrofovaný ukazováček s uzkým, obvykle delším nehtem, zatímco zbytek prstů zůstává normální s nehty krátce střiženými.

Typy holubářů[editovat | editovat zdroj]

Postižení vzniká v raném dětství. Zde nesmělé pokusy o průzkumný vrt

Rozeznáváme 3 hlavní typy holubářů a to takzvané lepiče, kuličkáře a pojídače.

Holubář lepič - holubář, lepí svoje ulovené holuby na nejrůznější místa, dokáže z holubů vytvořit i netopýry přilepením na spodní desku stolu, židle, atd. Lepiči jsou někdy nazývaní i jeskyňáři a to právě kvůli pohledným stalagmitům, stalagnátům i stalaktitům.
Holubář kuličkář - válením mezi prsty slepuje své holuby dohromady, poté z nich tvaruje drobné kuličky. Vzniklé kuličky, pak cvrnká, nebo odhazuje do okolí.
Holubář pojídač – své holuby pojídá (některé literární prameny uvádějí, že tento typ holubáře je veřejnosti nejméně nebezpečný).

(Kombinace nejsou vyloučeny)

Lov nebo těžba?[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1979 probíhá odborná othorinolaryngologická diskuse o sjednocení terminologie v holubářství. Zastánci tradicionalizmu zastávají názor, že tato činnost by se měla jmenovat lov holubů – od známé fráze: Co tam zase lovíš? Odpověď: Holuby přeci.

Proti tradicionalistům se v roce 1977 postavili modernisté. Ti zastávají názor, že této činnosti by se mělo říkat těžba holubů. Argumentují faktem, že se jedná o činnost podobnou více těžbě (například guana), než lovu nějakých ptáků. Náš odborný tým se přiklání k této variantě už jen z toho důvodu, že při pohledu na lov zřídkakdy zvracíme.

Holubáři v číslech[editovat | editovat zdroj]

Množství ulovených/vytěžených holubů je přímo závislé na velikosti nosu a produkci holubotvorných sekretů. Nejzdatnější jedinci dokáží vytěžit ze svého nosu až 47,3 kg holubů ročně (rekord 78,9 kg – Béla Nószdlábos, Maďarsko).

Odhadovaný počet holubářů v ČR: 7 578 300 (zaokrouhleno).

Holubáři a zákon[editovat | editovat zdroj]

Výstražná cedule - Těžba zakázána

Holubáři jsou svým chováním nebezpeční pro široké okolí. Přestože se v současnosti holubáři snaží své znečišťování okolí vydávat za street art (druh pouličního umění), je holubářství v ČR zákonem zakázáno. Od roku 1935 má každý občan povinnost hlásit osoby podezřelé z holubářství, osoby jež holubáře ukrývají, nebo osoby, které se s holubáři stýkají.