Lautr NIC

Kurňa, co tu hledáš, když tu LAUTR NIC SMYSLNÝHO NENÍ, přesněji řečeno je tu NIC!

(Pokusné plkání o ničem. Je však možné, že z ničeho nic se něco stane... a nebo taky ne.)

„Tak jsem sečet vše co mám, a výsledek? Lautr nic!“

- Baldur Freiherr von Lauternitz u. Güllenbach

Definice nicoty

Nic může připomenout zprávu o stvoření světa z knihy Genesis, ta totiž začíná tím, že na počátku bylo nic. Nic, neboli nicota, kterážto se měla všude rozprostírat. Všude, a přitom nikde.

Jenže když už se něco někde rozprostírá, tak už to nemůže být nic, neb tímto už je to něco, takže to nic nemohlo být někde. A nemělo li kde být, tak ani být nemohlo. Navíc samu nicotu též nelze jakkoliv definovat, protože už samotným jejím definováním by se změnila v NĚCO.

Proto jsou zhola nesmyslná tvrzení typu "na počátku bylo absolutní nic", protože už sama existence nějakého počátku, to už teda je fakt něco.

Existuje vůbec nicota?

Zde třeba upřesnit to, co se slovem "existence" míní.

Reálná existence nicoty je ex definitione nesmyslná (viz výše).

Máme li však na mysli existenci imaginární, pak tedy nic, potažmo nicota, tímto způsobem skutečně existuje, a může být i docela smyslná. Protože k imaginární existenci čehokoliv úplně stačí, je li to v něčí mysli coby pojem obsaženo, když se o tom řeč, byť i pouhý poplk obecný, vede. V tomto smyslu lze kupříkladu i říci "z ničeho nic něco nastalo‎‎".

Může se z něčeho státi nic?

Asi ne. Protože když už teda něco úplně odstraním, třeba nějakou tu špínu umeju dočista dočista, tak neodvratně zapůsobí jedno ze základních murphických pravidel, totiž že má li se něco vyčistit, musí se něco jiného ušpinit. Přičemž pravidlem bývá, že je toho možno umazat velehafo, aniž by se vůbec co vyčistilo.
Takže na rozdíl od nicoty něco vždycky tak nějak reálně existuje, i když se občas zdá, že ne. Nicota by mohla být pouze primordiální – týkající se samého počátku existence své, kteroužto, měla li být nicotou, nabýti nemohla, protože i samo nabytí existence, to už je teda fakt něco.

Komplexní nicota

Aby bylo možno uvažovat o komplexní nicotě, musela by tato míti nejen svou imaginární složku (imaginární existence nicoty), ale i svou složku reálnou. Ta by ovšem vyplývala z reálné existence nicoty, kterážto, pokud by byť i virtuálně nastala, okamžitě by zkolabovala v něco - a zas by z toho nic nebylo.

Když ovšem někdy kolem roku 1935 jistý Erwin Rudolf Josef Alexander Schrödinger zrovna dumal o ničem, všiml si přitom, že mu mezitím z ničeho nic přímo před ním zkolabovala jeho oblíbená kočka, tedy přesněji jeho pěkný statný kočičák. Chvíli rozpačitě šťouchal do bezvládného kočičího těla, a pak šel oznámit tu smutnou zvěst některé ze svých dvou žen, Anny či Hildě. Jenomže když se vrátil, kočičák, náhle až rozmarně roztomilý, si olizoval kožíšek, a tvářil se jako king. Schrödingera v tu chvíli napadlo, že stejně jako ta kočka může zkolabovat a přitom nezkolabovat třeba i taková vlnová funkce, a protože tu svou slavnou rovnici nosil v hlavě už někdy od roku 1925, vyšvihl to všechno hned za čerstva do publikace s názvem "Současná situace v kvantové mechanice". Druhou nobelovku už za to dostat nemohl, ale své kočce v ní zajistil nehynoucí slávu - protože to, že Schrödinger měl nějakou kočku, bylo asi tak to jediné, co většina lidí dodnes z celé té slavné kvantovky jakžtakž pochopila.

Kolaps Schrödingerovy kočky, tedy onoho kočičáka, se později objasnil nečekaným způsobem. V zahradě jeho tehdejšího vídeňského bydlení, v koutku a nenápadně, rostla hluchavkovitá kytka, šanta kočičí (Nepeta cataria L.), kterou Schrödingerův kočičák pravidelně chodil fetovat. Takže nakonec to byl totálně sjetý kocour, který zásadním způsobem ovlivnil naše současné vnímání světa. Toto zjištění však na nezadržitelný vývoj kvantové fysiky už nemělo valný vliv, ta se valila dál a dál, bez ohledu na nějaké kočky či kočičáky, vyskytující se u jejího zrodu.

Takže je li náš svět kvantově nespojitý, tak do škvíry mezi ty kvanta se vejde alespoň zblo oné komplexní nicoty - tedy aspoň něco, když už nic.

Kazimír nicoty

Byl kdys jeden Kazimír, tedy Holanďan jménem Hendrik Brugt Gerhard Casimir. Tento Holanďan rozhodně nebyl bludný, neboť pevně zakotvil u Philipsů v Eindhovenu (Eindhoven prosím nezaměňovat se Sudhovenem, ležícím, jak z názvu jeho vyplývá, poněkud jižněji).

Tak tento Kazimír, když dumal nad tím, čím se i výše zmíněný Schrödinger zabýval, si řekl, že když se potká nějaká částice se svou antičásticí, tak se navzájem požerou a nezůstane po nich lautr nic. Ale když se s tou nicotou matematicky zakouzlí, najednou může být plná párů virtuálních částic, co jsou navzájem požrané a přitom ještě požrané nejsou, takže vlastně v té nicotě současně jsou a přitom nejsou. A ke každé té jsoucí/nejsoucí částice/antičástice patří vlna určité délky, kterou ona je, a zároveň není. A že když se teda do tý úplný nicoty proti sobě umístí dvě kovové desky, tak se mezi ně vejde jen to, co má zrovna celočíselný násobek svý vlnový funkce, zatímco zvenčí těch desek se toho virtuálna vejde neomezeně, protože tam to virtuálno nějakými blbými násobky vlnové délky omezeno není. Ve výsledku to bude sice slabě, ale rozhodně měřitelně tlačit ty desky k sobě - a to, co je bude měřitelnou silou tlačit k sobě, bude energie ničeho; teda energie úplný prázdnoty, kterážto se mezi zasvěcenci vakuum zove.

Ono to vypadá jako totální ptákovina, ale pak se toho chytil jeden Rus jménem Lifšic (Евгений Михайлович Лифшиц) a ukázal, že to tak doopravdy je, prázdnota neprázdnota. A skutečně se to pak experimentálně prokázalo. Prokázalo se to natolik přesvědčivě, že se toho později chytila NASA a v roce 1999 vypsala tříletý grant na vyjasnění otázky, je-li tedy možné tuto energii z nicoty povstalé nějak čerpat a případně využít ke kosmickému pohonu. Tak tedy nejen nepravděpodobnost, ale i nicota by nás mohla hnát někam ke světlým zítřkům, či tam někam podobně.

Takže tenhle Kazimír jeden holandský nakonec zkazil i tu poslední naději na to, že by nicota mohla být tak krásně nicotná, jakou jí mívala Genesis blahé paměti.