Tibetský hroch
| Tento článek byl, či by měl být smazán, protože Čínská lidová republika se snaží převzít vládu nad Necyklopedií a tudíž je tento článek politicky závadný - obsahuje pasáže schopné se interpretovat nesouladně s politickými a třídními zájmy země.
開化的社會過去大多強調民族共同體，中华人民共和国 而最近則著重於由國家或政府陳述的文化或政治共同體。民族主義亦特指民族獨立運動之意識型態，即以民族之名義作出文化與政治主張 民族主義也同時被稱為凝聚民族共同體的學說 個農民在米洛斯島上發現它 |
Tibetský hroch je savec, který se vyznačuje zejména tím, že jeho mléko obsahuje 110% tuku. Tibetští hroši jsou lidožraví a umí číst (!). Mají jemnou, velmi jemnou srst (narozdíl on normálních hrochů) a jejímž vyčesáváním Tibeťani (ti, kteří přežijí jejich lidožravé choutky) získávají velmi ceněné náplně do spacáků pro himalájské expedice. Tibetští hroši užitím dvojí inteligence zjišťují, kdy, kde a kudy se jaká expedice blíží a mají tedy dokonalý přehled o dění v Tibetu. Určitý handicap je ovšem to, že umí číst jenom v sanskrtu, což je jazyk a písmo mezi horolezci málo využívané. Takže až tak dokonalý přehled vlastně nemají, což způsobuje jejich vymírání.
Tibetské hrochy objevil slovenský (hornouherský) dobrodruh a cestovatel Móric Beňovský (dosáhl dokonce titulu a postavení krále Madagaskaru) při svém útěku ze sibiřského vyhnanství. Bohužel si vybral poněkud blbý směr a vzal to na jih přes Tibet, což mu způsobilo značné nesnáze při překonávání „bohovských krpálov“ (originální citace). Po objevení tibetských hrochů poznal jejich komerční potenciál, protože kvůli vysoké tučnosti tito dojí už de facto hotové máslo (a navíc ještě trochu tuku zbude). Takže zakoupil chovné stádo, které potom hnal až na pobřeží Černého moře (opět musel ovšem překonávat krpály – tentokrát na Kavkaze). Dále potom stádo hnal vodní cestou proti toku Dunaje až na Žitný ostrov. Tam však jeho snaha skončila neúspěchem, protože tato horská zvířata nechtěla žít v nížině a tak se mu rozutekla neznámo kam. Na tento neúspěch potom Moric Beňovský reagoval útěkem na Madagaskar, kde se z nedostatku jiných pracovních příležitostí stal králem. Nicméně až 140 let po Beňovského smrti byl vysoko v Tatrách objeven poslední pár tibetských hrochů. Tento poslední pár ovšem už nebyl lidožravý, protože v oblasti kde žil byl nedostatek bačů (pravděpodobně vlivem hroší lidožravosti). Zato se tito hroši z lidožravosti přeorientovali na žinčicu.
Tento poslední pár měl několik potomků, kteří žijí utajeně dodnes v hlubokých roklinách Slovenského ráje zcela mimo pozornost jak vědců, tak turistů. Pokud se Vám ovšem podaří potkat nějakého baču a dostat jej pod vliv špišskej (borovičky) – to zase nedá až tak moc práce – tak Vám o tibetských hroších (sami je nazývají hrochy tatranskými) povykládají úplné legendy. Někteří bačové v těchto případech dokonce dokážou mluvit i sanskrtem, který se naučili od tatranských hrochů.