Huhule
Huhule je fiktivní bytost, o níž vyprávějí již středověké legendy. Podle nich je prvotním zvířetem (primus animal) neboli zvířetem, které měl Bůh stvořit při samém stvoření světa. Po staletí prý Huhule žije v pražském podzemí. Někdy se mylně pokládá za strašidlo, protože je li huhule položena, vypadá jak položena.
Jméno[editovat | editovat zdroj]
Jméno má staroslovanské kořeny a podle některých jazykozpytců je od něho odvozeno sloveso „huliti“. Bytost se totiž vyznačuje mlžným oparem, který sálá z její pokožky. Podle jiných názorů je však etymologický původ opačný, vyznačuje totiž se mlžným oparem, který sálá z její předkožky. Svou váhu má i odvozování od citoslovce „huh“, jež zpravidla vyjadřuje hrůzu a děs. Konečně minorita badatelů striktně trvá na tom, že je jasné, že původ jména je nejasný.
Charakter[editovat | editovat zdroj]
O Huhuli vyprávějí lidové zkazky, ovšem spisovatelé, a to dokonce sběratelé písní a legend ji zarputile ignorují. Především se o ní vypravuje, že ji Bůh stvořil spolu se světem jako jakýsi prototyp zvířat. Z pozdějšího pohledu je Huhule údajně velmi ošklivá, ale to proto, že ostatní zvířata byla stvořena podle jiných pravidel. Ona sama byla naopak stvořena jako testovací vzorek krásy. Proto se také někdy tvrdí, že její krása je až tak velká, že se těm několika vyvoleným, kteří ji vůbec spatřili, jevila jako ošklivost sama. Sjednocení krásy a ošklivosti lze pak považovat za projev absolutna.
Tajemná Huhule je bezpohlavní androgynní bytost. Nerozmnožuje se, nemá to zapotřebí. Má tři až šest nohou s kluzkými tlapami, které jí umožňují mimořádně rychlý pohyb. Nohy jsou vybaveny drápy a přísavkami, dovolujícími jí lézt i po hladké zdi. Dále má Huhule soví oči a velké uši, aby vše lépe viděla a slyšela (to znamená, že anonymní autor pohádky o Červené Karkulce vykradl legendu o Huhuli), dále má chobot, který dokáže vtahovat do sebe, velká křídla, která ale neslouží létání, nýbrž seskokům z výšky a ochraně před nepřízní počasí. Patrně pomocí křídel plave i pod vodou, a to velmi rychle, protože jimi dokáže šikovně kmitat tak, že se jejich plochou odráží, aniž by pak hranou narážela na výraznější odpor. Jejich aerodynamické vlastnosti údajně člověk dosud nepřekonal. Její anatomie zůstává ovšem jen fragmentálně zlomkovitá.
Dějiny[editovat | editovat zdroj]
Jak se Huhule do Prahy dostala, není známo. V době, kdy neexistovala kanalizace, ale ani podzemní chodby a sklepení, se mohla ukrývat jen v jeskyních. Je také možné, že v Pražské kotlině žila už od samého počátku, kdy tato kotlina vznikla. V novověku si oblíbila Rudolfovu štolu, která kvůli tomu byla dlouhodobě zanedbávána.
Vypravuje se, že všichni, kdo se s ní setkali, omdleli hrůzou. A jen menšina si pak zachovala v paměti alespoň něco z její podoby. Staří Čechové na ni pořádali výpravy, většinou však neúspěšné. Když přeci jen někdo pohled na ni vydržel, a to bylo v celých dějinách jen několik jedinců, Huhule vypustila z pokožky zelenkavý opar, jímž jej těžce omámila. Proto je o ní tak málo známo a pověsti o ní tak obsahuji mnoho smyšlenek a málo historických údajů.
Huhule ve starých pověstech českých[editovat | editovat zdroj]
Huhule patří již do starých pověstí českých. Je ale zapotřebí poopravit například pověst o Bivojovi, který se vydal pod Kavčí horu lovit právě ji, ale protože hrozilo, že se vrátí s nepořízenou, přitáhl alespoň kance. Podle proskribované verze pověsti o Přemyslu Oráčovi zavedl kůň budoucího knížete cestou na Vyšehrad někde v oblasti dnešních Holešovic k Huhuli, kterou si ale Přemysl spletl s Libuší a (zřejmě za hluboké noci) se do ní zamiloval, čímž to teda pěkně zvoral. Přemyslu Oráčovi jako představiteli vladařské přemýšlivosti (jak prozrazuje jeho jméno) ovšem ta historka čest nedělala, a proto byla z moci úřední cenzůrou potlačována.
Huhule ve středověku a raném novověku[editovat | editovat zdroj]
Středověké pověsti říkají, že Huhule sice obvykle huhlá nebo huhňá, ale že také dokáže tak strašlivě hulákat, že až Měsíc potemní. Dále se uvádí, že kradla děti, které opékala, jedla, a přesto je zase vracela netknuté; že natřela celý Pražský most kolomazí nebo že čas od času svázala několik psů k sobě za ocasy, čímž vzniklo takzvané součoklí. Její záliba ve psech se stala až příslovečnou, protože se vypravuje, že dokázala přinutit psa pást se. Její zvláštní kousky prý vyplývají z její hluboké zbožnosti. Vždyť prý do Staronové synagógy přivolala Šechínu, aby zpívala fistulí Trishagion. Anebo v době Přemysla II. Otakara prorokovala pád Rakouska-Uherska. Za Karla IV. se ukrývala na hradě Karlštejn, což nejspíš bylo pravým důvodem toho, že císař zakázal ženám vstup do hradu. O vzájemných přátelských či intimních poměrech není nic známo. Dlouho o sobě nadala vědět poté, co se roku 1648 přidala na stranu Švédů proti katolíkům, kteří se báli švédských bot, i když ti bohatí z nich zase měli rádi švédské stoly a švédské trojky za švédskými stěnami. Ne že by Huhuli zvlášť zajímaly konfesijní spory, ale možná se v té době projevily její severské kořeny.
Huhule v moderní době[editovat | editovat zdroj]
Když později, 1. prosince 1889, František Křižík zahajoval provoz první veřejné elektrárny v českých zemích na Žižkově, zaskočil jej náhlý, téměř dvouhodinový výpadek proudu, který ale navenek trval jen několik vteřin. Křižík se tak spolu se svými pomocníky divil, odkud se, než bylo zařízení elektrárny opraveno, v těch prvních hodinách proud bral. Protože však podle svědků se v té době ve stínu elektrárny skrývalo temné monstrum, je nasnadě, že to způsobila právě Huhule. Znalci (huhulologové) pak dospěli k názoru, že její organismus funguje jako velkokapacitní monočlánek. (Huhule tak nepřímo inspirovala bratry Wachovské k jejich nejslavnějšímu filmu.)
Při povodni v Praze roku 2002 někteří svědkové uvádějí, že viděli pod hladinou plavat jakousi temnou obludu nezřetelných tvarů. Slavný se tehdy stal výrok jednoho marxisty: „Viděl jsem strašidlo, ale nevěřím na ně.“
Recepce[editovat | editovat zdroj]
Odborníci nicméně tvrdí, že Huhule není strašidlo, protože nestraší, nýbrž se jen poněkud nezvykle projevuje. Možná to je důvodem, proč ji vědecké práce, které se na strašidla zaměřují, opomíjejí. Údajně se huhulí zabývali středověcí kabalisté, kteří v ní viděli ztělesnění tajemství stvoření, o němž nesmí být nic zapsáno. Je tedy možné, že se netěší zájmu nikoli proto, že se jí lidé bojí, nýbrž kvůli její nezařaditelnosti a neuchopitelnosti.