Bojový trolejbus

Jeden z prvních vozů Škoda 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr dodaných do Brna, dnes bysme jeho ostatky hledali tak maximálně v kovošrotu

Poslední brněnský mohykán, trolejbus Škoda 14TrB/4 ev. č. 3218

Bojový trolejbus je obrněné silniční vozidlo vybavené zbraněmi (zejména kulomety, houfnicemi, minomety, foukačkami, granáty, bouchacími kuličkami nebo klacky), má silný pancíř a jako pohon využívá elektřinu získanou z trolejového vedení pomocí tykadel. Nejčastěji se s nimi můžeme setkat v Gottwaldově, Aussigu nebo sibiřské obci Novoperdelkinskotěrkenskaněvskoje-Nevyslovitelnoje. Dříve měl i Šalingrad početnou flotilu bojových trolejbusů, nicméně po postupném přesunu k bojovým šalinám se začaly vyřazovat.

Zástupci

Za první bojový trolejbus je považován vůz Škoda 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr výrobního čísla 467 (všimněte si, že to je prvočíslo). Byl vyvíjen už od roku 1940 v tajných dílnách Šgouda Ostrov, tehdy měli vývoj v rukou nacisté. Mysleli si totiž, že tento trolejbus by mohl zásadně ovlivnit pouliční boje po celé Evropě a způsobit tak revoluci ve městském válčení. Bohužel se vývoj kvůli konci války protáhnul až do devětačtyřicátého roku, kdy byl konečně uveden na trh. Na zakázku jich bylo vyrobeno celkem 57, z toho jich bylo nejvíce exportováno do Sovětského svazu. Jelikož byly vyráběny v poválečné době, pro výzbroj se použily všechno, co tu zůstalo po Němčourech, takže třeba 88mm kanóny Flak nebo německé Maschinengewehry 42.

Jako druhý a poslední typ bojového trolejbusu byl vyvíjen Škoda 14TrB/4. Číslo čtyři v názvu symbolizuje počet kulometů, kterými se může trolejbus pyšnit. Jedná se o sovětská PéKáčka. Jakožto těžkokaliberní zbraň má tento trolejbus protiletadlový kanón 52-K taktéž sovětské výroby. Namísto obyčejné televizní antény se může tento trolejbus chlubit pokročilou radarovou přijímací stanicí Radargépvevőelképesztőhibátlan-86 dodané z MLR. Bohužel se těchto vozů stihlo vyrobit pouze 19, a to mezi lety 1999 až 2008, protože pak došlo k uzavření výrobního závodu Šgouda Ostrov a společnost Schkoda Pilsen odmítla pokračovat v jejich výrobě. Od této doby si musí každý dopravní podnik, pokud o ně má zájem, vyrábět vlastní vozy, nebo je speciálně upravovat.

Dodávky trolejbusů

• DPMB - 10 vozů 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 16-26), 10 vozů 14TrB/4 (ev. č. 3201-3211);
• DPMÚL - 8 vozů 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 51-58), 2 vozy 14TrB/4 (ev. č. 401 a 402);
• DSZO - 9 vozů 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 8-16), 1 vůz 14TrB/4 (ev. č. 70);
• MDN-N - 3 vozy 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 1-3), 1 vůz 14TrB/4 (ev. č. 4);
• PMDP - 7 vozů 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 136-142), 3 vozy 14TrB/4 (ev. č. 445 až 451);
• PRDLSK - 23 vozů 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 8-30), žádné vozy 14TrB/4;

Upravené trolejbusy

Jak už víme, po roce 2008 byly dopravní podniky po celém světě nuceny si vytvářet své vlastní bojové trolejbusy. Například v Brně tímto způsobem přetvořili vozy ev. č. 3218, 3219 a 3224. Nicméně šlo o velmi nákladný a složitý proces, a tak se do toho moc měst nepouštělo. Výhodu měla (a pořád mají) města, ve kterých dopravní podniky kooperují s armádními organizacemi, které by jim tak poskytovali patřičnou výbavu na vylepšení vozů. Příkladem opět může posloužit symbióza mezi DPMB a MOA.

Většina velkých dopravních podniků se bojových trolejbusů zbavuje a nahrazuje je právě bojovými šalinami, které oproti nim dokážou pojmout mnohem více vybavení či vojáků. Na druhou stranu v malých podnicích budou bojové trolejbusy stálé validní možností, neboť nebudou mít dostatek peněz na vybudování patřičné infrastruktury pro bojové šaliny. Proto se s nimi budeme moct dále setkat v menších městech (třeba v sudetském Aussigu), nebo převážně v ruských prdelních obcích.