Bojový trolejbus
Bojový trolejbus je obrněné silniční vozidlo vybavené zbraněmi (zejména kulomety, houfnicemi, minomety, foukačkami, granáty, bouchacími kuličkami nebo klacky), má silný pancíř a jako pohon využívá elektřinu získanou z trolejového vedení pomocí tykadel. Nejčastěji se s nimi můžeme setkat v Gottwaldově, Aussigu nebo sibiřské obci Novoperdelkinskotěrkenskaněvskoje-Nevyslovitelnoje. Dříve měl i Šalingrad početnou flotilu bojových trolejbusů, nicméně po postupném přesunu k bojovým šalinám se začaly vyřazovat.
Zástupci[editovat | editovat zdroj]
Za první bojový trolejbus je považován vůz Škoda 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr výrobního čísla 467 (všimněte si, že to je prvočíslo). První prototyp vznikl pod rukama nacistických inženýrů v roce 1940 v pobočce závodu Reichswerke Heřman Gérink (poté Škoda Ostrov). "Masová" výroba pak byla přesunuta do nově zřízeného FlußMotörheadKraftwerk Ostmark GmbH Wien Pobotschka Brünn (nynější ZETOR), který byl maskován jako fabrika na motory do letadel. Mysleli si totiž, že tento trolejbus by mohl zásadně ovlivnit pouliční boje po celé Evropě a způsobit tak revoluci ve městském válčení. Bohužel se vývoj kvůli konci války protáhnul až do devětačtyřicátého roku, kdy byl konečně uveden na trh. Na zakázku jich bylo vyrobeno celkem 57, z toho jich bylo nejvíce exportováno do Sovětského svazu. Jelikož byly vyráběny v poválečné době, pro výzbroj se použily všechno, co tu zůstalo po Němčourech, takže třeba 88mm kanóny Flak nebo německé Maschinengewehry 42.
Jako druhý a poslední typ bojového trolejbusu byl vyvíjen Škoda 14TrB/4. Číslo čtyři v názvu symbolizuje počet kulometů, kterými se může trolejbus pyšnit. Jedná se o sovětská PéKáčka. Jakožto těžkokaliberní zbraň má tento trolejbus protiletadlový kanón 52-K taktéž sovětské výroby. Namísto obyčejné televizní antény se může tento trolejbus chlubit pokročilou radarovou přijímací stanicí Radargépvevőelképesztőhibátlan-86 dodané z MLR. Vývoj trolejbusů tohoto typu pokračuje až do současnosti, avšak už ne v takové míře, neboť výrobní závod v Brně-Líhni se dlouhodobě potýká s finančními problémy v tomto odvětví. Finanční experti se domnívají, že pokud ZETOR akc. spol. bude v této už tak dost nerentabilní výrobě pokračovat, mohlo by to okolo roku 2039 (všimněte si, že se opět jedná o prvočíslo) vyvrcholit bankrotem. V malé míře probíhala výroba těchto trolejbusů i v dnes již neexistujícím závodě Škoda Ostrov a dodnes ve stále se rozrůstajícím závodě Škoda Plzeň.
Dodávky trolejbusů[editovat | editovat zdroj]
- DPMB - 10 vozů 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 16-26), 10 vozů 14TrB/4 (ev. č. 3201-3211);
- DPMÚL - 8 vozů 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 51-58), 2 vozy 14TrB/4 (ev. č. 401 a 402);
- DSZO - 9 vozů 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 8-16), 1 vůz 14TrB/4 (ev. č. 70);
- MDN-N - 3 vozy 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 1-3), 1 vůz 14TrB/4 (ev. č. 4);
- PMDP - 7 vozů 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 136-142), 3 vozy 14TrB/4 (ev. č. 445 až 451);
- PRDLSK - 23 vozů 6TrTrRaTaTaTaTrrrrrr (ev. č. 8-30), žádné vozy 14TrB/4;
Upravené trolejbusy[editovat | editovat zdroj]
Kvůli nedostatečné poptávce a s ní souvisejícím poklesem nabídky jsou jednotky zájemců po celém světě nuceny si vytvářet své vlastní bojové trolejbusy. Například v Brně tímto způsobem členové MOA přetvořili vozy ev. č. 3218, 3219 a 3224. Nicméně jde o velmi nákladný a složitý proces, a tak se do toho moc měst či organizací nepouštělo. Výhodu měla (a pořád mají) města, ve kterých dopravní podniky kooperují s armádními organizacemi, které jim tak poskytují patřičnou výbavu na vylepšení vozů. Příkladem může posloužit symbióza mezi DPMB a MOA|MOA.
Většina velkých dopravních podniků se bojových trolejbusů zbavuje a nahrazuje je právě bojovými šalinami, které oproti nim dokážou pojmout mnohem více vybavení či vojáků. Na druhou stranu v malých podnicích budou bojové trolejbusy stálé validní možností, neboť nebudou mít dostatek peněz na vybudování patřičné infrastruktury pro bojové šaliny. Proto se s nimi budeme moct dále setkat v menších městech (třeba v sudetském Aussigu), nebo převážně v ruských prdelních obcích.