Slušní lidé
Reflex Reflexu:[1] [2]
Parta polonácků a fotbalových chuligánů si patrně poprvé v životě zašla do divadla a hned z toho byla ostuda. Asi třicet lopat ze spolku Slušní lidé chvíli otravovalo diváky v sále brněnské Husy na provázku, protože měli bebí na dušičce z inscenace, která se na Provázku hrála v rámci divadelního festivalu. Důležitější než samotná akce brněnské národovecké lůzy je ovšem reakce některých politiků na ni.
Pugét pro hošany[editovat | editovat zdroj]
Režisér inscenace Vaše násilí a naše násilí Frjlic, na jejímž brněnském uvedení k virválu došlo, by měl hošanům ze Slušných lidí každopádně poslat někam do činkárny, kde se přirozeně vyskytují, děkovný dopis a možná i pugét k tomu. Z jeho kusu udělali politikum a celospolečenské téma a za takové promo je každý tvůrce s ambicí o společenský přesah vždycky rád. Ještě před invazí vepřových hlav na jeviště navíc před divadlem křepčil devadesátkový přízrak, doktor Sládek, v sále se jiná skupina odpůrců modlila za duše hříšných umělců znevažujících Krista... Zkrátka kabaret se vším všudy. To takzvaně nevymyslíš.
Náckovská špína[editovat | editovat zdroj]
Je však třeba si bez okolků říct, co jsou ti „Slušní lidé“ zač: jejich šéf Zdeněk Pernica předváděl svoji slušnost léta tím, že coby příslušník brněnských hooligans mlátil lidi v ulicích, on i mnozí jeho kamarádi demonstrovali lásku k vlasti sympatizováním s neonacismem, kérkami s motivy třetí říše a podobnou parádou. Na Provázku se v sobotu věru neroztahovali nějací obránci slušnosti, dobrých mravů a tradičních hodnot.
Skutečné slušné lidi, totiž ty, kteří si přišli udělat názor na možná i hraniční nebo záměrně „šokující“ inscenaci, tu obtěžovala naprostá lidská spodina, která se léta pohybovala v polosvětě pouličního násilí, nejtupějšího extremismu a čiré stupidity. Přesto to nezabránilo některým politikům a veřejně činným osobám, aby umaštěné performanci brněnských buranonáglů vyjádřili více či méně otevřenou podporu.
Uplakánci[editovat | editovat zdroj]
Petr Hampl, člověk, který se označuje za sociologa, má blízko ke svaté dvojici Václav Klaus otec i syn a pravidelně poskytuje obsáhlé rozhovory Parlamentním listům, vyjádřil „obdiv skupině Slušní lidé“ za to, že dokázali dát najevo „odpor proti kolaborantům z řad brněnských divadelníků“. Kéž by takoví Slušní lidé byli v každém městě, vyslovil nakonec své přání ten dobrý muž.
Jinak řečeno, signatář konzervativní výzvy „Důstojnost, Objektivita, Svoboda, Tradice“ (DOST), muž, s jehož novou knížkou se Klaus junior fotí ve sněmovně jako prvňáček s novým slabikářem, touží po tom, aby v každém českém městě působila parta agresivních rváčů s fašounským a kriminálním pozadím. Gratululujeme, to jsou konzervativní hodnoty jak řemen.
Na okraj je ještě třeba připomenout, jak tyto kruhy dříve reagovaly na podstatně zdrženlivější protiakce druhé strany. Když Hamplovu kamarádovi a parťáku ve zbrani Martinu Konvičkovi někdo v dobách jeho největší mediální slávy dal na vrata obrázek konve, namalovaný pastelkami, čacký antiislamista náhle kvičel hrůzou a mluvil o „šokujícím zastrašování“.
Maloměsto[editovat | editovat zdroj]
Poněkud zdrženlivější tón pak zvolil Tomio Okamura, který sice Slušné lidi přímo nepodpořil, nicméně inscenaci, kterou ostatně jako nikdo z odpůrců neviděl, označil za „perverzní“ a dodal, že „kdo seje vítr, sklízí bouři“. Stručně řečeno, nemají se co divit, komedianti úchylní, když si zahrávají. Nástup národoveckých sil kombinujících lenivou maloměšťáckou vykrmenost, tak dovedně vykreslenou už Karlem Poláčkem v románu Okresní město, s provinční omezeností a agresivitou vůči všemu, co je odlišné, cizí nebo podvratné, nese plody, jež byly naposledy k vidění teď v Brně.
Není pochyb o tom, že skupiny typu Slušní lidé (nejsou totiž zdaleka jediní) těží z atmosféry, kterou v zemi posledních několik let úspěšně buduje nepřiznaná, ale evidentní fronta názorově spřízněných: od prezidenta přes komunisty až po nacionalisty okamurovského a horšího střihu. Celé této zdánlivě nesourodé partě vadí jedno: liberální společnost. Společnost, v níž když se mi představení nelíbí, tak na něj zkrátka nejdu. Společnost, v níž musím strpět jiné přístupy ke světu a jiné kulturní vzorce, než jsou ty moje.
Společnost, kde nepatří k dobrým mravům operovat volně s výrazy, jako „kolaborace“ nebo „perverzní umění“. Frljičova inscenace je podle názoru mnoha lidí, kteří na rozdíl od pakáže v modrých tričkách Slušných lidí do divadla chodí, dosti pitomá. To ale nic nemění na tom, že je nutné takový druh svobodného uměleckého vyjádření respektovat. Stejně jako autor těchto řádků musí respektovat, že Miloš Zeman si na Pražský hrad (tedy také za státní peníze) zve otřesné kolotočáře, jako je Michal David.
Český Olymp[editovat | editovat zdroj]
Nejodpornější na celém pohybu, jehož je kauza „Fašouni na jevišti“ jen dalším dějstvím, je toto: do jakého bahna zavlekli různí křiklouni, prospěcháři a obchodníci s teplou vodou výrazy jako „slušnost“, „hodnoty“ nebo „vlastenectví“. Obecně dnes platí (a nejen v naší zemi), že ti, kdo se podobnými výrazy nejvíce zaklínají, se ve veřejném prostoru dopouštějí těch největších prasáren.
Ony „hodnoty“ nejhlasitěji vzývá bývalý televizní všeználek Okamura, který si z populismu udělal lukrativní dojnou krávu, z níž na jeho soukromé účty každý rok tečou miliony. Slušností a vlastenectvím se zaklínají sympatizanti ideologie, která povraždila třista tisíc Čechoslováků. Současní Slušní lidé jsou zkrátka slušná hovada.
Z krvavé historie naší země přitom dobře víme, že skutečné vlastenectví bylo vždy neokázalé, že slušnost se projevovala všedními, nenápadnými, ale o to cennějšími cestami a že hodnoty si především musel každý utvořit sám ve vztahu k sobě. Jestli existuje nějaký český Olymp, odkud na nás shlížejí ti, kdo na rozdíl od dnešních řvounů skutečně v těchto disciplínách vynikali, asi tam při pohledu na tuzemskou realitu model 2018 nepanuje veselá nálada.