Výlov tuleňů
Výlov tuleňů je oblíbenou zimní masovou zábavou obyvatel Žablonce nad Hnisou. Vzhledem k tomu, že se jedná o společensky významnou událost, z níž vesničané žijí celý rok, jedná se kromě pití alkoholu, hraní automatů a sledování biatlonu o jejich jedinou zábavu.
Vznik[editovat | editovat zdroj]
První dochovaná písemná zmínka o výlovu tuleňů v Sudetech pochází z roku 1906, kdy začala stavba [Žablonecká přehrada|Žablonecké přehrady]. Tehdy se u základů hráze objevil první tuleň grónský, blízký příbuzný tuleně psího. Tento fakt významnou měrou přispěl k popisu migrační trasy tuleně grónského. Do té doby se vědělo, že tento tuleň žije po většinu roku v Grónsku, odkud migruje do Ruska, aby zde vyvedl mláďata. Bylo předpokládáno, že tuleň k přesunu využívá Severního ledového oceánu a přilehlých moří, ale objev Sudetské cesty znamenal průlom. Bylo zjištěno, že tuleň grónský na pobřeží Severního moře vystupuje na pevninu, pravděpodobně někde u nizozemského Amsterdamu. Odtut právě přes Žabloneckou přehradu putuje Lužickou Hnisou do Odry a dále do Baltského moře, kudy se dostane až do Leningradu. Proč se tuleň grónský vyhýbá Dánsku a jak se nepozorovaně dostává z Amsterdamu do Lučan nad Hnisou, to se dosud nepodařilo objasnit.
Vzhledem k velkým škodám, které tuleň grónský páchal v již tak zbídačeném Rusku (znásilňování psů a hovězího dobytka, lov slepic, znečišťování ulic lidskými ostatky apod.), požádal v následujícím roce ruský car Mikuláš II. Alexandrovič o redukci tulení populace právě v Žablonecké přehradě. Této žádosti Starej Procházka vyhověl a povolal do Žablonce největšího odborníka na lov tuleňů, Friedricha von Seehundsdorfa, jehož jméno je s lovem tuleňů na Žablonecku nerozlučně spjato. Ten do Žablonce přijel na saních s psím spřežením z nedalekého Vanďáku za neuvěřitelné 3 dny, přestože ho o víkendu 13.-14. července u Janova nad Hnisou zastihlo léto.
Friedrich vynalezl způsob jak tuleně lovit, vysvětlil peltovesničanům důležitost této činnosti a založil tradici, která trvá dodnes.
Technika lovu[editovat | editovat zdroj]
První pokus o výlov tuleňů z Žablonecké přehrady proběhl v neděli 4. srpna 1907. Fridrich von Seehundsdorf tehdy zvolil taktiku boje z blízka za pomoci vidlí. Přestože se Friedrich se na svůj lov připravoval již předchozí večer, skončil pokus neúspěšně, a to hned ze dvou důvodů:
- Tuleni byli skryti pod mocným příkrovem čerstvého ledu, ačkoli zima toho roku přišla do Japonce nad Krysou velmi pozdě (léto trvalo celé dva dny).
- Vesničané nebyli schopni Friedrichovi poskytnout vidle. V okolí vesnice totiž nerostla žádná plodina, která by jejich použití vyžadovala, takže vidle pro ně byly novinkou. K přehazování úrody vyšších druhů mechů a lišejníků, jimiž se vesničané živili, používali holé ruce nebo sýta.
Druhý pokus se již vydařil. V noci z neděle 10. listopadu 1907 na pondělí 13. ledna 1908 vykopal Friedrich von Seehundsdorf v ledu díru o průměru 4 vídeňských loktů. Nedostatkem kyslíku pod ledovým příkrovem otupělí tuleni začali otvorem vylézat ven. Tam už ale stáli vesničané, vybaveni modifikovanými vidlemi. Tyto nástroje pouze s jedním a tupým (ale zato masivním bodcem probitým hřeby) jsou ve vyspělejších krajích známy pod názvem kyj. Za svítání onoho dne bylo na zasněženém ledovém povrchu Žablonecké přehrady ubito k smrti 87 tuleňů.
Tento způsob lovu je vesničany považován za humánní způsob smrti. Pokud by tuleni nebyli ubiti, s jistotou by se utopili pod neprostupným ledem. Místní navíc věří, že by tulení těla ucpala okrasnou výpust nádrže a odtokovou štolu, což by jen zhoršilo současný stav ohrožení vesnice vysokou hladinou vody v Přehradě, a proto mrtvé tuleně sbírají hned jak ledy povolí.
Friedrich von Seehundsdorf, hrdina[editovat | editovat zdroj]
Legenda praví, že onoho památného dne prvního úspěšného lovu zbyl pod ledovým příkrovem ještě jeden tuleň. Jelikož okraj otvoru v ledu byl pokryt krví a různými kluzkými částmi tuleních vnitřností, nemohl se tento poslední dostat ven, kde by ho zastihla jistá smrt. Friedrich bez váhání odhodil svůj kyj, kabát a svetr, přiložil dlaně k sobě a přímo doprostřed kruhu ledové vody skočil úhlednou šipku. Ihned se s tuleněm začal prát a po dlouhých minutách pod hladinou jej holýma rukama uškrtil, vytrhl mu hrtan a vydloubal oči. Mrtvého tuleně pak vyhodil ven z vody, aby tak zvýšil celkový počet ulovených tuleňů na 88.
Lidé tento hrdinský čin oslavovali, jmenovali Friedricha von Seehunsdorfa čestným obyvatelem vesnice a zbudovali mu sochu. Friedrich, zakládající člen místní organizace Grünfrieden, však tuto slávu nesl s nelibostí a během následujícího léta z vesnice odešel, pravděpodobně do nedalekého Liberce.
Vesničané se ale svého hrdiny nechtěli vzdát, a tak o něm mluvili, scházeli se před jeho sochou a šířili jeho slávu po celém údolí. Z německého reden = mluvit, vyprávět vzniklo v následujících 30 letech Friedrichovo nové pojmenování. Symbol města nyní nesl jméno Rüdiger. Ihned po postoupení Sudet Německé říši, 11. října 1939, byl Rüdigerovi za hrdinství a založení Spolku malířů pokojů v nepřítomnosti udělen Rytířský kříž a hned následujícího dne byla socha upravena tak, aby byl hrdina vyobrazen v brnění. Po záboru sudetského území českým národem si pak původní vesničané sochu odvezli do Bavorska, kde založili novou vesnici a na počest Rüdigerových činů ji nazvali Neugablonz.