Magnetický záznam obrazu
Tento článek může obsahovat výsledky vlastního výzkumu!
To je ale moc dobře, protože vlastní výzkum zaručuje faktickou správnost, kterou často nespolehlivé nebo lživé zdroje neposkytují.
|
NECYKLOVERZITA se zaručuje za správnost informací v tomto článku. Tento článek může být překopírován a použit jako plnohodnotná diplomová práce. |
„Nahrávat obraz na magneťák? Proč vlastně?“
Když začala televise s vysíláním svých obrázků na bledě žířící, mrňavé obrazovky prvých televisorů, brzy její provozovatelé zjistili, jak obtížné je krmit nadychtěné diváctvo stále něčím novým. Program se tehdy mohl skládat ze živého vysílání přímo z televisní kamery, promítání filmů přes filmový snímač, vysílání statických obrázků (monoskop, diaprojektor, titulky napsané či nakreslené na kus papíru)... a nic víc.
Pokud mělo být nějaké to živé vysílání zaznamenáno, musela nastoupit filmová kamera. Nebo použít telerecording, což nebylo nic víc, než specielní (synchronisovaná a rychlostrhující) kamera na 16mm film, která snímala obrázek z obrazovky kvalitního monitoru, a to vše, aby se to neklepalo, připevněné na společnou, masivní kovovou plotnu. Zařízení velké jak ta kráva a těžké jak dva bejci dohromady. Pro rachotivý zvuk mechanismu rychlého strhu kamery se tomu říkalo "Donbas". A pak už zbývalo jen trpělivě čekat, až bude v laboratoři film vyvolán a klepat se, jak ten filmový záznam dopadl a zda bude mít alespoň trochu přijatelnou kvalitu.
Zvukaři tou dobou už měli svou pýchu; studiový magnetofon, na němž bylo možno pořad natočit na pásek, sestříhat, nepovedené smazat a okamžitě znovu přepsat, a to ve výsledné kvalitě nerozeznatelné od originálu.
Jak to, že to s televisním signálem nejde? Tak se tázali tvůrci televisních programů, a národ technický jen smutně konstatoval: Když on ten televisní signál má, na rozdíl od zvuku, tak zatraceně široké kmitočtové pásmo, že se to prostě ani na ten nejlepší magnetofon nacpat nedá...
Jenomže tvůrci programů jsou ještě neodbytnější než i ta nejrozmarnější ženská. Nějaké šířce pásma a podobným prkotinám odmítali rozumět. Tak dlouho dyndali, až se ti nejznamenitější technici té doby volky nevolky pustili do práce, proti níž práce Sisyfova byla jen rozmarnou hračkou.
Jak to vše začalo[editovat | editovat zdroj]
Magnetický záznam televizního signálu má reálné počátky v časných létech padesátých a je spojen se jménem slavného hudebníka a herce jménem Bing Crosby.[1]
Jeho firma, Bing Crosby Enterprises (BCE), poprvé v historii předvedla záznam televizního signálu na magnetický pás 11 listopadu 1951 v Los Angeles. Zařízení vyvíjeli John T. Mullin[2] a Wayne R. Johnson[3] od roku 1950. Jednalo se o podélný záznam amplitudově modulovaného televizního signálu na standardní čtvrtpalcový pásek, který svištěl šílenou rychlostí 9,1 metru za vteřinu patřičně upraveným zvukovým magnetofonem firmy Ampex typ 200 - a byla to vskutku divoká jízda. Že již zde v pozadí prvých pokusů stála firma Ampex, přitom vůbec nebyla náhoda.
Zařízení produkovalo obraz, který byl popisován jako neostrý a nezřetelný - prvý krok však byl učiněn a mezník technického vývoje překročen bez škobrtnutí. Nicméně právě toto prvé vykročení vyústilo do slepé cesty; podélný magnetický záznam obrazu se ukázal být pro praktické použití bezperspektivním.
Tvrdohlaví Angličané[editovat | editovat zdroj]
Tu bezperspektivnost podélného záznamu televizního signálu si provozně vyzkoušeli Angličané. Od roku 1952 do roku 1958 provozovali v BBC několik strojů systému VERA (Vision Electronic Recording Apparatus), kdy kmitočtově rozdělené pásmo bylo nahráváno souběžně do třech podélných stop na půlpalcový pásek, to vše při posuvné rychlosti 5 metrů za vteřinu. Pro tehdejší nenáročnou britskou černobílou normu se 405 řádky byly výsledky celkem uspokojivé, ovšem na obrovskou cívku (4500 metrů pásku) se vešlo jen 15 minut záznamu. Víc se touto cestou dokázat nepodařilo.
Válečná kořist majora Mullina[editovat | editovat zdroj]
Úplný začátek reálně použitelného magnetického záznamu zvuku i obrazu se vynořil z divého běsnění Druhé světové války, kdy chytré hlavy i celé výzkumné týmy chrlily proudy jedinečných vynálezů i neuvěřitelných technických vymožeností snad ve všech myslitelných oborech za jediným účelem; vyhrát válku. Nikoliv slavně a statečně padnout za vlast, ale umožnit těm bastardům odnaproti, aby tak mohli učinit oni. Úspěšnější v tomto snažení, jak známo, byli nakonec Spojenci. A v této hře, jak je též známo, vítěz bere vše.
Koncem války byl výše zmíněný John Thomas Mullin[4], tehdy v hodnosti majora[5], pověřen výzkumem a vytěžením německých výdobytků na poli radiotechniky a elektroniky obecně. A k vytěžení toho bylo v poraženém Německu fakt hodně...
V kupodivu válečným běsněním jen málo dotčené rozhlasové stanici v Bad Nauheim (poblíž Frankfurtu a. M.) Mullin objevil podivuhodné zařízení firmy AEG, zvané magnetofon. Přístroj, využívající tehdejší horkou novinku - totiž vysokofrekvenční předmagnetisaci. Něco, co rozhlasoví technici objevili čirou náhodou, když se jim jednou během záznamu vysokofrekvenčně rozkmital záznmový zesilovač, a co pak němečtí vědci a inženýři s příslovečnou německou důkladností teoreticky rozpracovali a prakticky doplhali k dokonalosti. Mullin tak nalezl učiněný technický zázrak. Přístroj, který poskytoval kvalitu záznamu i reprodukce nesrovnatelnou s čímkoliv, co do té doby bylo používáno. Kvalita záznamu, která se dnes označuje zkratkou HI FI.
Major Mullin promptně zabavil dva z oněch magnetofonů, včetně nějakých 50ti pásků firmy BASF typu L o šířce 6,5mm, nahraných i čistých, a to vše předvedl 16. května v Institute of Radio Engineers v San Francisku.
Ampex[editovat | editovat zdroj]
Mullinova kořist a kvalita záznamu těchto německých magnetofonů překvapila, či spíše ohromila, všechny zúčastněné. Mezi nimi nemohl chybět už zmíněný Bing Crosby - a dalším byl ruský emigrant a vynálezce, Alexander Matvějevič Ponjatov. Ten v Americe, už jako Alexander Matthew Poniatoff, založil v roce 1944 miniaturní firmu Ampex[6] (akronym jeho jména) a uvedl se, mimo jiné, i jedinečnou výrobou precisních miniaturních motůrků a generátorů pro bouřlivě se rozvíjející leteckou radarovou techniku. Firma Ampex, čítající v té době plných šest lidí, promptně dodala Crosbymu dvojici prototypů své verze magnetofonu typu Ampex 200, velký Bing Ampexu promptně nasypal něco dolarů - a nová éra záznamové techniky mohla odstartovat.
Alexander Matvějevič, hrabě Ponjatov, vrtí hlavou[editovat | editovat zdroj]
Poniatovovým lidem bylo jasné, že cesta podélného záznamu, tedy magnetofonového pásku ďábelskou rychlostí svištícího kolem pevné hlavy, je pro záznam televizního signálu zcela bezperspektivní.
Cestou ze slepé uličky měl být široký, poměrně pomalu se posouvající pásek, přes který by v příčném směru vysokou rychlostí přejížděly úzké záznamové/snímací hlavičky. Potřebná rychlost záznamu je takto dosažena, aniž si to musí samotný pásek svištět, a záznam se rozpadne do řady úzkých proužků, do kterých se pak rotující snímací hlavička opět musí přesně trefit. Nakonec ty hlavičky byly čtyři. Když jedna pásek opouštěla, to už ta následující na opačné straně na pásek najela. A že ty hlavičky byly čtyři, a ve své činosti se střídaly, začali tomu zázračnému cirkusu říkat "quadruplex".
Tým ve složení Charles Ginsburg, Alex Maxey, Fred Pfost, Shelby Henderson, Charlie Anderson a Ray Dolby se pustil do práce, a už v roce 1952 byl na světě funkční zkušební vzorek televizního záznamového zařízení s rotačními hlavami. Po úspěšném vyřešení spousty neskutečných, prostými slovy stěží popsatelných technických problémů, bylo zařízení dotaženo do podoby prvého, profesionálně použitelného zařízení Ampex VR-1000 a byl tak dán i základ celosvětově přijatému zavedenému formátu záznamu, nazvaného quadruplex. Úspěch firmy Ampex byl fenomenální. Celkově zdokonalený stroj typu Ampex VR-2000 (spolu s konkurenčním strojem RCA TR-70 C) se stal od roku 1964 standardem pro televizní studia po celém světě - a Ampex se stal od roku 1967 standardem i pro Československou Televisi.
Das Funkerlied[editovat | editovat zdroj]
Legendární, do Československa pokoutně propašovaná první dvojice Ampexů VR2000A, však nebyla tím úplně prvním zařízením pro magnetický záznam obrazu, které bylo nasazeno do vysílání v ČST. Skutečně prvním zařízením, schopným nahrát a přehrát televizní obrázek, bylo na svou dobu téměř miniaturní, pouze třicetikilové přenosné zařízení, videorecorder Machtronics MVR-15.
Východopruský rodák Kurt Machein[7], už před válkou zkušený radiotechnik, byl za války povolán do zbraně coby radista (neboli Funker). Ve svém oboru byl excelentní, a to natolik, že byl stažen z východní fronty a nasazen na vývoj radarové techniky pro Luftwaffe, což mu zcela jistě zachránilo život. Po válce východopruský uprchlík v pro něj zcela cizím, poraženém a rozbitém Německu, jen těžko hledal nějakou životní perspektivu. Nastoupil tedy cestu emigrace. V Americe se, po mnohých peripetiích, uchytil u již zmíněné firmy Ampex, kde se zabýval přizpůsobením amerických záznamových strojů pro různé světové televizní normy, což rozhodně nebyl jednoduchý úkol. Macheinovým mistrovským kouskem u Ampexů však byl úspěšný vývoj elektronického střihu quadruplexního záznamu. Kurt byl prostě fakt dobrej.
Jeho snem však bylo něco jiného - jednoduchý přenosný a finančně dostupný přístroj pro záznam televizního obrazu. V době, kdy soudobé Ampexy byly velké jak kráva, vážily stovky kilogramů a nezbytné příslušenství zabíralo pár rozměrných stojanů, se to zdálo naprostým bláznovstvím. Bláznovstvím se zdálo i opuštění úspěšné, expandující firmy, kde byl velmi dobře zaveden.
Tvrdohlavý Kurt se do toho pustil. Dopadlo to tak, že si tento někdejší "Funker" v roce 1962 založil v kalifornském Palo Altu svou vlastní firmu, Machtronics. Během jediného roku úspěšně uvedl na trh svůj prvý model, MVR-10. Lehký, průzračně jednoduchý přenosný stroj se šikmým záznamem na jednopalcovém pásku. A ono to fakt fungovalo!
Kurt Machein své stroje nadále zdokonaloval a vylepšoval, takže o pár let později už k jeho zákazníkům patřila dokonce i NASA. V protokolech programu Apollo se začaly pravidelně objevovat záznamy typu: ...Video tape recordings were made on a Machtronics Model MVR-15 video recorder and on an Ampex Model 1100 video recorder..." [8]
V ČST byla dvojice strojů MVR-15, dodaných z důvodů embarga oklikou přes holandskou optickou firmu De Oude Delft, nasazena na vysílání příspěvků (šotů) do Televizních Novin ve studiu v Měšťanské Besedě. Krásné, charakteristicky vrnící mašinky dostaly přezdívku "šicí stroje". Protože ale signál těchto skutečně jednoduchých strojů nebylo možno dále režijně zpracovat, byly nakonec po pár letech provozu nahrazeny standardními dvoupalcovými stroji Ampex VR2000. Nahrazeny byly i proto, že v srpnu 1968, během okupace Měšťanské Besedy bratrsky pomáhajícími sovětskými vojsky, bylo příslušné pracoviště TMZ-3, včetně oné dvojice "šicích strojů", poněkud poškozeno.
Ohleduplněji se tenkrát bratrští okupanti zachovali k velikým kvadruplexním Ampexům. Možná i proto, že nápisy AMPEX četli azbučně jako "AMRECH", a brali je tak více bratrsky...
Když se čtyři hlavy vrtí po pásku[editovat | editovat zdroj]
Quadruplexní stroje ovládly profesionální televizní studia po celém světě.
Výhodou byl celosvětově standardisovaný formát, umožňující bezproblémovou mezinárodní výměnu nahraných pořadů. Dominantními výrobci této špičkové techniky byly americké firmy Ampex a RCA, kdy vedoucí silou dalšího vývoje zůstával Ampex. Svůj stroj, BCM-40, ovšem vyrobila i německá firma Bosch-Fernseh. Řadu quadruplexních strojů si sami vyráběli i v Sovětském Svazu, od prvého typu Elektron-2 až po serii strojů Kadr 1 až 5. Veškeré tyto stroje vycházely z konstrukční školy Ampexu, a kupodivu pozdější typy i celkem uspokojivě fungovaly.
Quadruplexní stroje procházely vývojem až k naprosté dokonalosti. Byla to mistrovská díla techniky své doby. Bylo to též vrcholné období nesporné dominance stále mohutnějící firmy Ampex.
Na jedné straně to byl malý a lehký přenosný stroj VR-3000, jeho protějškem pak veliký, těžký a neuvěřitelně složitý studiový stroj AVR-1. Právě tímto strojem byla zahájena i vítězná cesta elektronického, počítačem řízeného střihu, cesta pokračující posledním typem, AVR-3 (1980), který již byl pro tento účel přímo konstruován. Vyráběn byl i jednoduchý studiový stroj AVR-2, který přinesl další převratnou novinku, totiž digitální zpracování obrazového signálu v korektoru časové chyby. Nepřehlédnutelným gigantem s názvem ACR-25 byl velesofistikovaný, počítačem řízený kazetový "kolotoč", umožňující do vysílání bleskurychlé odbavení celkem pětadvaceti speciálních, až šestiminutových kazet s dvoupalcovým páskem. V Americe měl tento stroj odbavovat televizní reklamy, v ČST byl určen pro odbavování příspěvků do Televizních Novin - a v obou rolích obstál znamenitě.
Dokonalost znamená smrt[editovat | editovat zdroj]
Quadruplexní technika dosáhla vrcholu. Z vrcholu ovšem vede jediná cesta - cesta dolů. Hrobařem tohoto veleúspěšného formátu se stalo to, že byl první - a nesl si zátěž doby svého vzniku. Pásek, široký přes pět centimetrů, projíždějící strojem rychlostí 38 cm za vteřinu, byl těžký a neohrabaný. Na dvanáctikilovou cívku se vešlo jen 90 minut záznamu. Omezení daná formátem byla nepřekročitelná, a formát, vzhledem ke svému celosvětovému rozšíření, těžko mohl být měněn. Z těchto omezení nebylo úniku.
Schräge Musik[editovat | editovat zdroj]
Ve stínu profesionálních quadruplexních superstrojů vyrůstala nenápadná konkurence - stroje se šikmým záznamem[9] - helical recording.
Pásek stoupal (či klesal), ovinut kolem válcové plochy, a v ní rotující hlava zapisovala stopu pozvolně (ve spirále) stoupající od jednoho kraje pásku ke druhému. Stopu tak dlouhou, že se na ní vešel celý televizní půlsnímek. Jeden celý zaznamenaný půlsnímek navíc znamenal, že stojící pásek poskytoval i čitelný stojící obraz, což segmentovaný quadruplexní záznam rozhodně nedokázal. Zařízení přitom jednoduché, mechanicky i elektricky mnohem méně náročné než profesionální stroj s příčným quadruplexním záznamem. Tyto přístroje tak mohly být mnohem dostupnější i cenově. Zde se uplatnila v plné míře agilnost japonských výrobců, kteří zde získávali zkušenosti, které později bohatě zúročili.
Společným problémem těchto jednoduchých strojů bylo to, že přehrávaný obrázek nebylo možno uvést do plného souběhu s referenční (studiovou) synchronisací, takže jej nebylo možno režijně zpracovat. Důvodem byla extrémní délka stop zaznamenaných na poddajném záznamovém materiálu. Časová nestabilita signálu byla až taková, že na modernějších televizorech s nepřímou synchronisací se obrázek kroutil a ustřeloval. Kompenzovat tuto časovou chybu bylo nad možnosti techniky šedesátých let, ve kterých tyto stroje zahájily svou cestu světem. Světem, který si nenápadně, o to však úporněji, dobývaly.
Hlavní uplatnění tyto stále dostupnější a stále levnější stroje nalézaly v uzavřených televizních okruzích průmyslové televize, výukových programech... a také pro pomocné práce v profesionálních televizních studiích, kdy pro vypracování střihové soupisky nebylo třeba nasazovat provozně drahé quadruplexy, ale stačila kopie originálu pořadu na laciných, lehkých a přenosných pomocných strojích, které mohly být provozovány třeba i v kancelářích. A tou soupiskou, později dokonce přímo nahranou na disketě, i nakrmit počítač, který řídil automatisovaný střihový systém, ovládající suitu těžkých, plnohodnotných záznamových strojů. Byl to ostatně i nenápadný začátek budoucího off line zpracování pořadů.
Technický pokrok nezadržíš...[editovat | editovat zdroj]
Technický vývoj šel nezadržitelně vpřed a tak byla nalezena i cesta, jak vyřešit největší problém strojů se šikmým záznamem. Byl to právě digitální korektor časové chyby, který nasměroval tuto kategorii strojů na nejvyšší profesionální dráhu. Jejich časově nestabilní přehrávaný signál se nasypal do digitální paměti a stabilním, referenčním synchronisačním signálem byl z oné digitální paměti opět vyčten a rekonstruován do podoby regulérního, plně zpracovatelného televizního signálu. Mohl tak vzniknout nový, celosvětově rozšířený formát šikmého záznamu, který brzy vytlačil starý dobrý quadruplex. Zrodil se jednopalcový záznam formátu "C".
Byla to přetahovaná dosud dominantní firmy Ampex s novou, dravou konkurencí firmy Sony. Každá z nich už měla do detailu připravený svůj profesionální jednopalcový formát a ani jedna nehodlala ustoupit. Ampex nakonec obětoval svůj plně vyvinutý formát "A" ve prospěch kompromisu; a protože mezitím do světa profesionální techniky stačil vstoupit hybridní formát firmy Bosch-Fernseh s vlastní normou BCN, označovanou písmenem "B", nový kompromisní formát dostal písmeno "C".
Jednopalcové stroje, serie VPR od Ampexu a BVH od Sony, rychle začaly vytlačovat náhle zastaralé stroje dvoupalcové, a jejich přednosti ve studiové technice byly zřejmé. Archivy se rychle začaly plnit kvanty příjemně malých a lehkých cívek s natočenými pořady.
Ale začaly se projevovat i stíny nového formátu. Lidé jsou stále zhýčkanější a chtějí stále víc a víc. Problém tak začal být v kategorii mobilní záznamové techniky.
Hodím si jí přes rameno a pospíchám k lesu[editovat | editovat zdroj]
Ampex kdysi, v dobách dominance dvoupalcového quadruplexu, vyrobil technický zázrak VR-3000. Teď obě konkurenční firmy, Ampex i Sony, nabídly moderní přenosné stroje srovnatelných parametrů; Sony BVH-500 a Ampex VPR-20. Ale doba se změnila a i tyto přenosné stroje najednou začaly být neúnosně velké a těžké.
Odpovědí, a nutno říci, že velice rozmařilou odpovědí, byl úžasný kousek naprosté technické frajeřiny, kdy se dvě špičkové firmy spojily a navzájem trumfovaly, která z nich svůj díl práce odvede dokonaleji a precisněji. Zda to bude polský emigrant, původní profesí hodinář, Stefan Kudelski se svou firmou NAGRA, nebo hvězdný tým Ampexu ruského emigranta, Alexandra M. Ponjatova.
Vznikl tak nádherný technický klenot; Nagra-Ampex VPR-5. Plnokrevný, neuvěřitelně lehounký stroj, který by si zasloužil samostatnou knihu. Vrchol technické precisnosti a dokonalosti do nejmenšího detailu. Drahé a krásné, bezesporu dechberoucí umělecké dílo.
Jak už však řečeno, s vrcholy je to bohužel tak, že jsou li dosaženy, pak další cestou vpřed už je jen postupný, nezadržitelný sestup. Jednopalcovému formátu opět vyrostla konkurence, a hybatelem dějin se teď už jednoznačně stala japonská firma Sony. Kdysi dominantní Ampex se pomalu stával minulostí
Šikmý záznam nastartoval možnost vyrábět videomagnetofony cenově dostupné i pro domácí použití. Prvé cívkové stroje s půlpalcovým páskem už zůstávaly spíš pro profesionální potřeby. Manipulace s cívkami a páskem přeci jen vyžadovala určitou zručnost. Široké veřejnosti proto začaly být nabízeny přístroje kazetové, kdy veškerá manipulace spočívala v zasunutí kazety do stroje a stisku příslušného tlačítka, což zvládl i totální nekňuba.
Videokazeta nebyla horká novinka. Firma Sony předvedla svůj kazetový systém U-matic už v roce 1969 a ten se stal na dlouhá desetiletí skromným tažným koněm pro všemožné pomocné práce v profesionálních studiích. Časem dorostl i profesionálních kvalit a stal se nepostradatelným pro zpravodajskou práci v terénu. Na rameni reportážní kamera a u pasu záznamový stroj - to byl nesporný pokrok.
A zmenšit by to nějak nešlo???[editovat | editovat zdroj]
Další výboj technického pokroku však nyní nastartoval v oblasti ryze komerčních přístrojů, určených široké veřejnosti. V oblasti domácího videa se objevilo hned několik konkurenčních systémů, kdy v konečném souboji se utkal systém Betamax firmy Sony se systémem VHS firmy JVC. Přestože Betamax měl technicky navrch, díky šťastnější licenční politice zvítězil formát VHS. A Sony utřel hubu... nebo snad ne? Sony totiž nabízel jednu horkou novinku. Kazetový videorekordér spojený s televizní kamerou do jednoho celku. Konstrukčně vynikající kazeta Betamax měla dostatečně malé rozměry na to, aby tak mohl být uveden stroj zcela nové kategorie - camcorder. Záznamový stroj s kamerou spojený v kompaktní celek, který bylo možno umístit na rameni - a točit a točit.
Betamovie BMC-100, jak se onen stroj jmenoval, byl uveden na trh v roce 1983, a byl plodem vývoje, který dal vzniknout profesionálnímu formátu Betacam.[10]
Formát Betacam byl jako camcorder světu předveden ve stejné době a navíc nabízen i v podobě ucelené řady profesionálních strojů. Komerčně byl tento formát natolik úspěšný, že konkurenčním formátům (M / MII firmy Panasonic) nedal šanci. Ve zdokonalené verzi Betacam SP začal rychle nahrazovat dosud dominantní jednopalcový záznam formátu C.
Sony navrhnul svůj camcorder jako "dokovací". K samostatné kameře (BVP-1 nebo BVP-3) mohla být pevně připojena záznamová jednotka BVV-1, čímž vznikl celek označovaný jako BVW-1. Formát záznamu Betacam byl též převratný; bylo zde použito systému CTDM (Compressed Time Division Multiplex), který odstartoval dříve nemyslitelná kouzlení s televizním signálem. Zaznamenávaly se tu současně dvě šikmé stopy; jedna stopa, luminanční, zaznamenávala černobílý jasový signál v plném rozlišení, zatímco druhá, chrominanční stopa zaznamenávala časově komprimované složky barevných rozdílových signálů. A ono to fungovalo...
Slovo "digitální technika" neznamená jen "umění klavírního prstokladu"[editovat | editovat zdroj]
"Analogová Beta", jak se novému formátu začalo neformálně říkat, zahájila vítězné tažení světem - aby byla ve stále se zrychlujícím tempu technických inovací převálcována už v roce 1993 svou mladší, digitální dcerou, slangově nazývanou "Digibeta"; formátem Digital Betacam. To však je již soumrak nádherně průzračné analogové éry televizního záznamu, který nastal - jak jinak - poté, co analogová technika dosáhla dokonalosti.
O tom však už bude úplně jiná pohádka.
Průkopníci slepých cest[editovat | editovat zdroj]
Bylo by nesporně zajímavé sledovat i osudy těch, kteří, po cimrmanovsku, "ukročili bokem". Jsou to velmi často špičkové kousky technické invence, které se však z nějakého důvodu ukázaly slepou vývojovou cestou. Jsou to nesporně pozoruhodné přístroje:
- Již zmíněný Machtronics a jeho řada přenosných strojů MVR se šikmým záznamem.
- Toshiba se svým velkým dvoupalcovým strojem VTR-1 (1959), opět se šikmým záznamem.
- Stejně velký stroj Sony, tentokrát plnokrevný quadruplex, z roku 1958.
- Malé, přenosné dvoupalcové stroje Ampex se šikmým záznamem VR-660, VR1500, (1963)[11].
- Jednopalcový profesionální formát kalifornské firmy IVC (1970), který neuspěl v soutěži se stroji formátu "C".
- Nepřehlédnutelný segmentovaný jednopalcový formát BCN, standard "B" (Bosch-Fernseh, 1976), spojující nevýhody šikmého a příčného záznamu, přesto ale v Evropě značně rozšířený.
- Kazetový záznam Philips systém VCR (1972), kdy vtipné umístění cívek nad sebou totálně zabilo umístění extrémně kritické části páskové dráhy (exit guide) dovnitř do kazety! Přesto jej Philips i Grundig úspěšně vyráběli a vylepšovali ještě v letech osmdesátých.
- Pokus o resuscitaci podélného záznamu, kazeta (spíš cartridge) systém LVR (1978) firmy BASF a o rok později i Toshiba - bez komerčního úspěchu.
- Technicky dokonale propracovaný formát M II (1986) firmy Panasonic, který neuspěl v konkurenci se systémem Betacam (Sony), přestože nabízel stejně ucelenou řadu profesionálních strojů.
Každý z těchto strojů by zasloužil svou zvláštní kapitolu - a což teprve ty, na které jsem, coby řádný senilní pamětník, dočista zapomněl...
Zdroje a prazdroje:[editovat | editovat zdroj]
- ↑ https://en.wikipedia.org/wiki/Bing_Crosby
- ↑ https://www.mixonline.com/recording/john-t-mullin-man-who-put-bing-crosby-tape-373927
- ↑ http://www.labguysworld.com/Cat_Fairchild.htm
- ↑ https://en.wikipedia.org/wiki/Jack_Mullin
- ↑ https://www.historyofrecording.com/Jack_Mullin.html
- ↑ https://en.wikipedia.org/wiki/Ampex
- ↑ http://www.labguysworld.com/KurtMachein.htm
- ↑ https://ntrs.nasa.gov/archive/nasa/casi.ntrs.nasa.gov/19700015953.pdf
- ↑ https://en.wikipedia.org/wiki/Helical_scan
- ↑ https://en.wikipedia.org/wiki/Betacam
- ↑ https://www.labguysworld.com/Ampex_VR-660.htm