Sovětsko-sadistánská krize

Mezi historiky známá jako Sosák, správně však Sovětsko-sadistánsko-masochystánsko-čudlíkistánsko-svazistánská diplomatická krize. Třetí největší ostuda v dějinách Sovětského Svazu. (Předčila ji jen Velká říjnová revoluce a zánik SSSR.)

Lavrentij Beria když se dozvěděl, že Stalin natáhl brka

Příčiny

Ač je to s podivem, o spojenectví mezi Sadistánem a SSSR se nezačalo jednat před rokem 1953. Leninovi se hnusila sadistánská přísně hierarchická společnost. Stalinovi tato skutečnost nevadila, měl však dost vlastních problémů a po válce už byl na uzavírání nových spojenectví příliš paranoidní. (A podle pamětníků neměl Sadistán rád už z pouhé závisti.)

Jednání

Judita von Ironmaiden, sadistánská tajemnice, jejíž asertivní chování na mírovém jednání mezi Sadistánem a Sovětským svazem mělo dalekosáhlé důsledky.

Proto teprve když Stalin natáhl bačkory, vrhli se jeho bývalí pochlebovači do tohoto politického dobrodružství. Jednání se vyvíjelo nad očekávání dobře, Sověti a Sadistánci kápli na společnou notu. Ovšem ve chvíli, kdy už měla být podepsána mírová smlouva, došlo k obratu: Lavrentij Beria (šéf tajné policie a produkční ředitel sovětské Jaderné Serenády), patrně pod vlivem vodky a roztrpčen asertivním přístupem* sadistánské tajemnice, přímo před sadistánským velvyslancem prohlásil:

"De Sade byl impotentní škrábal."

Po této bezprecedentní urážce jejich kulturní ikony Sadistánci odmítli pokračovat v jednání a na odchodu z jednací síně velvyslanec prohlásil, že to už je jim sympatičtější CIA.

Krize

Vypjatou situaci na pokraji jaderné války v nejmenším neuklidnilo ani Beriovo promptní zatčení a uvěznění, mezi Sadistánci se totiž rozšířily drby, že jeho babička je původem Masochistánka a v tom případě pro něj vězení není žádný trest. Proti těmto zvěstem se masochystánská premiérka velmi ostře ohradila a pohrozila celostátním bojkotem sadistánských služeb.

Odhalení amerických raket rozmístěných v blízkém Čudlíkistánu a čekajících pouze na zmáčknutí Velkého Červeného Čudlíku ke klidu v oblasti také nepřispělo a svět spěl k jaderné hádce.

A jako by ani to nestačilo, sadistánský generál Bigodiko, původem údajně z Onánu, nespokojen s postupem vlády vyhlásil svou rodnou vísku za samostatnou republiku Jižní Sadistán (na území dnešní Skoroautonomní republiky Svazistán, na hranicích s Masochystánem), načež poslal do Kremlu omluvnou nótu, Sadistánskou vládu naopak poslal do prdele a promptně udělil Beriovi čestné občanství. Jelikož však Jižní Sadistán za celých 23 hodin své existence nezformoval reálnou obranu, Sadistánská policie s jeho představiteli doslova vyjebala, přeživší se uchýlili do Severení Koreje a Chruščovova odpověď jen dovršila zmatek, když místo ke generálu Bigodikovi dorazila k už tak popuzenému Sadistánskému prezidentovi.

Řešení

Vítěz politického boje Nikita Sergejevič Chručšov se svou oblíbenou plodinou

Nikita Chruščov musel nakonec situaci vyřešit typicky ruským způsobem – Beriu nechal zastřelit jako prasopsa a po zbytek své kukuřicí nabité politické kariéry se tvářil, že žádný Sadistán neexistuje. Situace se tím pádem okamžitě zklidnila, neboť představitelé jednotlivých Stánů se zklamaně rozešli, brblaje, že s Chruščovem není žádná sranda.

Dohra

/*Podle sadistánských historiků se však i v tomto případě jednalo o jedno z mnoha tragických nedorozumění pramenících z neznalosti sadistánských zvyků. U nich je totiž poctivé poplácání bičíkem po zadní části těla výrazem přízně. V Sovětském Svazu ovšem nikoliv. (Vážně, nezkoušejte to.) Tuto teorii podporují i fakta o dalších osudech Judity von Ironmaiden, která se po návratu do Sadistánu připojila k Bigodikově rebelii a po jejím rozprášení uprchla do KLDR, kde byla nedlouho poté údajně popravena pro "bezprecedentní pokus o fyzické napadení nejjasnějšího vůdce korejského lidu, neomylného génia a spasitele, slunce naše jasné Kim Ir Sena".