Gusta Fučíková

Z Necyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sběratel(ka) psích hovínek roku

Gusta Fučíková na první barevné fotografii na film ORWO-chrom z NDR. Fotografování osobně nařídil Egon Krenz

Gusta Fučíková (1903 - 1987) byla manželkou Gustava Fučíka, jak je již ze jména patrno. Aby si to lidé nepletli, přijal Gustav Fučík pseudonym "Julius", podle jakéhosi druhu jablek, pěstovaných kdysi v Mezopotámii na výrobu 90% kořalky. Gusta s tím souhlasila, i když tak vysoce procentní lihovinu nikdy nepila.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Světoznámý politolog Jan Berwid-Buquoy po dlouhém bádání skutečně zjistil, že Gusta Fučíková opravdu nějakou dobu dítětem byla. Jak dlouho, po tom zatím pátrá badatelský kolektiv, který se, mimo Dr.Dr. Jana Berwida-Buquoye skládá ještě ze dvou cikánů a jednoho brazilského indiána. Toto seskupení nevzniklo proto, že by politolog nějak zvlášť inklinoval k výše uvedeným etnickým skupinám, nýbrž proto, že to takhle výjde levněji. Badatelské náklady by byly jinak nezaplatitelné. Cikáni předali feudálovi závěrečnou zprávu: Lze předpokládat, že Gusta Fučíková byla dítětem asi do svých padesáti let. Od 50. roku života až do smrti se u ní začaly projevovat extrémní známky dětinskosti (infantibilita), patrně vyvolána dlouholetým členstvím v KSČ. Indián s cikánskou závěrečnou zprávou nesouhlasil, cítil se uražen a okamžitě se vrátil do Brazílie.

Proti opilosti Gusty Fučíkové vstoupil do boje i sám J.V. Stalin

Mládí a politické aktivity[editovat | editovat zdroj]

Podle Rudolfa Slánského, generálního tajemníka ÚV KSČ (1952 popraven za to, co neudělal, ale nepopraven za to co 1948 - 1952 napáchal) byl Gustav Fučík (alias "Julius") stoprocentním homosexuálem. Slánský: "Patřil k té sortě buzerantů, kteří si říkají prdeláři ". Zdali první tajemník KSČ hovořil ze zkušenosti, či z doslechu, to zatím archeologové z dosavadních klepů a vykopávek neodhalili. Každopádně Gusta s Gustavem žádné děti neměli, čímž KSČ přišla o další členy. Počet těch se kterými Gusta děti neměla, nelze přesně odhadnout, ale určitě k nim nepatřil Gustav Fučík. Ten, coby "prdelář", abychom použili slova soudruha prvního tajemníka KSČ, byl orientován jinak. Přesto odhad, že by měla mít doličná marxistka-leninistka v té době až 50 milenců, je jednoznačně přehnaný. Fučíková byla normální ženou a nikoli "švýcarským ementálem". Přesto Gusta svého "Juldu" milovala, neboť mu nosila papír na psaní, tužku, gumu na gumování vět, nevyhovujících momentální linii KSČ a ořezávátko. Tím se významně podílela na jeho novinářské činnosti.

Sportovní závodění marxismu-leninismu[editovat | editovat zdroj]

Vzácný a patřičně ošoupaný výtisk knihy vlastní archív lihového domu

Popravy byly za komunismu jakýmsi národním sportovním odvětvím. Nikdo nikdy nepopravil tolik komunistů, jako komunisté sami sebe. Otázka nezněla "vinen" nebo "nevinen", nýbrž kolik lidí se podařilo danému soudruhovi oběsit, zastřelit, otrávit, umlátit, utopit, vyhladovět a nebo jiným přijatelným způsobem sprovodit ze světa.

Sovětský právník Vyšinský: "Lépe popravit deset nevinných, než nechat běhat po světě jednoho lumpa!"

Gustav Fučík proto nazýval onu zemi, kde se to s úspěchem praktikovalo "Zem, kde zítra znamená již včera". Gusta mu pro tento zápis s láskou ořezala tužku. Razantně točíc s ořezávátkem se radovala, pocitem poslušného děcka, že ono "sportovní závodění marxismu-leninismu" přijde i do její rodné vlasti a uvolní se tím celá řada bytových jednotek.

Americká reklama (Disney Land) na Fučíkovu publikaci "Reportáž psaná na oprátce"
Gustav Fučík s knihou, kterou v nestřeženém okamžiku odcizil J.V. Stalinovi. Nápis pod pachatelem: "Naučte se jít velkou cestou strany Lenina a Stalina ! "

Reportáž psaná na oprátce[editovat | editovat zdroj]

Gustav byl kopa mazaná a neviděl to tak primitivně jako duševně silně omezená Gusta. "Julda" byl udavačem profesionálem. Vymyslel si jakési vlastní "denuciační perpetum mobile": Československé komunisty udával Sovětům, sovětské komunisty udával německým nacistům a německé nacisty československým komunistům. Ti vše předávali dál Sovětům. Fungovalo to. Navíc to bylo ze všech stran velice dobře placené. Otázkou pouze zůstávalo, kde to dřív "praskne". Nejdřív přišel na chytračení pana Fučíka Hitler. Prasklo to tedy v Berlíně. Nacistický tyran si pozval Gustava do Berlína a aniž by s ním ztratil jedno slovo, nechal ho prostě oběsit. Takováto praxe se nekonala ani poprvé ani naposled. Patrně se to naučil od Stalina.

Protože Fučík nestačil v tom celém kalupu napsat rozpracovanou reportáž, dopisoval ji tedy v Berlíně na oprátce. Poslední stránky Gustě diktoval, patrně když už visel. Ještě stačil vedle stojícímu gestapákovi udat posledních 40 českých komunistů a potom skonal. Gusta Fučíková dostala za udání vyplacený honorář přímo od šéfa SS Heinricha Himmlera ve východoněmeckých markách. Na otázku vdovy, co je to za měnu, vrchní velitel SS odpověděl: "Tím se bude platit ve východním Německu po válce. Pozdravujte ode mne soudruha Ulbrichta!" Pak vystrčil nabízející se "bezdětnou samičku" ze dveří, tvrdíc, že on je na "malé chlapečky".

Reportáž psaná pod oprátkou[editovat | editovat zdroj]

Gusta Fučíková po válce celou "Reportáž psanou na oprátce" předělala, všechno zfalšovala, podle předlohy ÚV KSČ a navíc udala svojí nejlepší kamarádku soudružku Marii Švermovou. Prý Fučíkovi některé kapitoly osobně do ucha našeptávala. Švermová se ještě ráda přiznala. StB jí domlouvala tím, že jí svázanou, ohárkami od cigeret, pálili prsní bradavky. Rovněž Gustě bylo vyhrožováno, aby dodržovala "stranickou disciplínu". Publikace se proměnila z "Reportáže psané na oprátce" v "Reportáž psanou pod oprátkou". Přesto! Z padělané publikace po svém milovaném muži žila Gusta Fučíková šťastně a spokojeně až do své smrti 1987. Východoněmecké marky od SS-generála Himmlera probendila s Walterem Ulbrichtem na německé Rujáně (Rügen) v roce 1967. Těsně před skonem spolu-iniciovala vznik Sdružení pro obnovu Stalinova pomníku v Praze

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Archivní záznámy udavačů komunistů mezi sebou.
  • Poslední rozhovor Adolfa Hitlera s uklízečkou, krátce po sebevraždě.
  • Pomluvy jako takové.
  • Nezveřejněné memoáry Gusty Fučíkové, které nenapsala, s názvem "Můj nekroparazitismus".
  • Rozhovory mého střízlivého otce s opět opilým Rudolfem Slánským.
  • Nezaplacené dlužní účtenky z různých hospod, kam chodili předváleční členové KSČ na pivo a guláš.
  • Stížnosti Marie Švermové vydané knižně pod názvem "Hovory do vrby", nakladatelství "Stará fronta Dnes", Zatloukalov 1999.
  • Jan Berwid-Buquoy: "Jak jsem hrách na zeď házel". Rukopis je hotov, ale žádné nakladatelství nemá odvahu ho vydat. Obsah se totiž nelíbí Václavu Klausovi. Bude tedy nutné počkat s vydáním až Klaus bude odvolen z funkce presidenta. K tomu dojde v ČR přibližně asi někdy koncem 21. století.