Paradox Jiřiny Švorcové
„No a už jsem zase Švorc.“
PARADOX JIŘINY ŠVORCOVÉ je společenský fenomén pojmenovaný na počest nejpopulárnějšího československého filmového a divadelního sexsymbolu J. Švorcové (25.5.1928 - 8.8.2011). Ta své trampoty popsala v jednom ze svých nespočetných rozhovorů - v tomto konkrétním případě pro čtenářky magazínu Vlasta - následovně. Všimněte si květnatosti a barvitosti jazyka, jimiž byla Jiřina Švorcová tak proslulá.
No tak podívejte se, já jsem se jako představitelka celé řady charakterních rolí musela vždy oblékat vkusně. To si zkrátka doba žádala. Dá se říct, že jsem oblečení horovala - to abych široké řady svých fanoušků potěšila a inspirovala. To máte tak: lidé mě často zastavovali na ulici a dávali se se mnou do řeči na různá témata poté, co jsem ztvárnila některou ze svých významnějších rolí - například v Králi Šumavy, v Tanci s vlky nebo Velké filmové loupěži... - a to už vůbec nezmiňuji blockbustery, jimiž byli Nemocnice na kraji města, Žena pod pultem, Okres na severu či My všichni školou povinní. Nemohla jsem si kupříkladu přijít pro vysoké státní ocenění, kterých jsem obdržela za svou kariéru celou řadu, v čemkoli. To skutečně nešlo. Mohla jsem si sice koupit šaty, kombiné, spodničku či podvazky někde v krámku na předměstí Pičína, ale to skutečně nikdy nebyl můj styl. Volila jsem zásadně kvalitní a značkové oděvy.
V době, kdy jsem nebyla Švorc, jsem si pořizovala nákladné kousky od vyhlášených návrhářů, někdy dokonce z neotřelých materiálů, jakými v té době byl dederón, krimplen, tesil, plyš a tak dále. Ty jsem doma pečlivě složila a schovala do skříně, abych je měla připravené na 'ten' okamžik. Nejednou se mi však stalo, že jsem dotyčný hadřík na sebe ani jednou nevzala; stále jsem čekala na 'onu' chvíli. Mezitím jsem se však stala Švorc a na výdaje na kvalitní oblečení z ničeho nic nebylo. Živila jsem rodinu, platila složenky, kupovala naftu do svého Mercedesu a, popravdě, v těchto složitých chvílích i dost pila. Holdovala jsem zejména bílému vínu. Ani v takových dobách jsem však nešla a nekoupila si něco v prvním krámě na rohu ulic V Jirchářích a Voršilská. Jak se opotřebovávaly mé oděvy myšlené na běžné, každodenní nošení, trhaly se (nu ano, některé ze mě strhali mí obdivovatelé, ehm, obou pohlaví),sahala jsem do skříně a tahala na světlo Boží i některý z oblečků určených na 'lepší' příležitosti.
Paradoxně jsem tak v dobách, kdy jsem byla nejvíc Švorc, chodila nejlépe oblékaná.