Svatá prostata

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Sv. Tomáš Halík (zde ještě vlasatý) vsouvá své prsty do rány na Spasitelově boku, aby z něj v zápětí vytrhl Svatou prostatu. 1978, kolorováno.
Svatá prostata v umělecké reflexi. Zřetelně je znázorněno i svátostné záření.
Papež František se nikdy nedotýká monstrakce se Svatou prostatou holýma rukama, i u něj však můžeme pozorovat příznaky nemoci z ozáření, zejména vypadávání vlasů.

Prostatu mám jako panic. Pokud se zdraví měří kvalitou prostaty, tak jsem naprosto zdráv. – jeho excelence, III. svrchovaný president Čečenské republiky, markrabě moravský, kníže Novgorodský, svobodný pán Zlán etc. etc. Ing. Miloslav Z. Eman

Svatá prostata je relikvie uložená v chrámu Santa Maria Inzuppata v Benátkách. Její autenticitu však uznává pouze katolická církev, Náboženská společnost pro pozdvihování do stavu polymerního, registrovaná v Panamě, a Jedinečné svatopěstitelské družstvo - JSD.

Původ Svaté prostaty v legendě sv. Tomáše[edit | edit source]

Svatá prostata patří mezi novodobé relikvie. Pochází z roku 1978, kdy byla podle církevní tradice vyňata svatým Tomášem přímo ze spasitelova těla během krátkého Kristova nazemisstoupení, kdy se dal poznat malé skupince hluboce věřících křesťanů, svých věrných učedníků, na Zbraslavi.

O tomto zjevení vypráví sv. Tomáš ve své apokryfní knize To že byl život? – Z podzemní církve do labyrintu svobody (v kongregaci pro nauku víry prosazoval sv. Tomáš návrh, aby se tato kniha stala součástí Bible, ale bez úspěchu):

To se stalo tenkrát, kdy jsem s nemalou osobní statečností působil v podzemní církvi a snažil jsem se tam o něco podobného, jako v občanské společnosti V. Havel (později sv. Havel). Organizoval jsem, myslím že v 78. roce, takový malý seminář, určený spíše pro hledající, protože jsem vždy byl nesmírně alergický na ten triumfalismus církve. Už tehdy jsem prosazoval myšlenku, za kterou jsem byl později oceněn Templetonovou cenou, které se někdy říká Nobelova cena za náboženství, i když já sám to nemám moc rád a opakuji to nejvýše jednou nebo dvakrát denně, tedy myšlenku, že především musíme vést dialog s ateisty, ale ne s těmi vulgárními ateisty, kteří arogantně rozhlašují, že bůh není, ale s těmi ateisty, kteří věří v Boha a chtějí mu nadávat. Na tom semináři se při večerním rozjímání rozevřel strop místnosti, v níž jsme seděli, a dírou sestoupil sám náš pán Ježíš Kristus. Já jsem přirozeně neopustil hned svůj skeptický postoj a vyzval jsem ho, aby nějak dokázal, že je to vskutku On. A On mne tedy vyzval, abych se dotkl jeho ran. Což jsem udělal – nejdříve prsty, ale náhle jsem pocítíl nezměrnou přitažlivost, takže mi celá paže vjela do jeho útrob, kde jsem zachytil jakýsi orgán. Pevně jsem ho sevřel. „Co děláš, vole?!“ zvolal Kristus, a stejně náhle, jako se objevil, zase zmizel v záři. Když záře pohasla, napadlo mne, zda nešlo o nějakou halucinaci, ale prostata, kterou jsem držel v dlaních, svědčila jasně o opaku.

Podle vyprávění blízkých spolupracovníků se u sv. Tomáše začaly brzy po události projevovat příznaky nemoci z ozáření: vypadávání vlasů, nekoherentní blábolení a zvracení. Na jejich naléhání předal sv. Tomáš relikvii odborníkům.

Svátostné záření[edit | edit source]

Prostata páně je často zobrazována jako bramboroidní orgán zachvácený plameny. Nejde však o požár, ale o emanaci svátostného záření.

Svatá prostata byla v zimě roku 1979 propašována do Itálie, kde ji převzal tým vědců z vatikánské univerzity a pod vedením doktora Bartolomea G. Scarpy podrobil pečlivému zkoumání. Anatomická komise relikvii prohlédla a potvrdila v protokolu, stvrzeném podpisy krví (ne jejich vlastní), že se skutečně jedná o prostatu muže, zhruba třiatřicetiletého, blízkovýchodního původu. Komise rovněž naměřila silné záření, kvůli kterému musela být pro Svatou prostatu vyrobena zvláštní schrána z čistého zlata, takzvaná monstrakce.

V této schráně je přechovávána ve významném benátském kostele Santa Maria Inzuppata. V Benátkách je totiž hromadění relikvií tradiční. Věřícím je relikvie z bezpečné vzdálenosti ukazována o významných svátcích, platícím turistům kdykoli.

Zázraky připisované svaté prostatě[edit | edit source]

  • Svatá prostata běžně léčí škytavku, manické stavy, plodnost a exponuje fotocitlivý papír.
  • Svatá prostata pere skvrny, které nepustí ani Omylem.
  • Na výrobu monstrakce pro uložení Svaté prostaty, která váží čtrnáct kilogramů, se zázračně spotřebovalo dvě a půl tuny zlata.
  • Svatou prostatu mají zároveň i dva další kostely v Itálii a šest v Chorvatsku.

Svatá prostata v lidové slovesnosti[edit | edit source]

Zvolání „svatá prostato!“ je užíváno, má-li být někdo označen za jednoduchého, až hloupého. Jde o lingvistický unikát, protože jde o jediný vulgarismus, který patří zároveň do dvou vulgarických rodin.

„Svatá prostato!“ je totiž typický příklad rodiny christoformních vulgarismů, které spojuje užití částí spasitelova těla. Například „Kristova noho!“ (podle relikvie uložené ve skotském kostele st. Looney, jejíž původ je ovšem sporný i uvnitř církve), nebo „Ježkovy voči“ (což není narážka na slabý zrak Jaroslava Ježka, nýbrž jde o zkomoleninu původně delšího zvolání „Ježíškovy modrý voči“).

„Svatá prostato!“ však patří zároveň i do množiny somatodebilizačních vulgarismů, kde se užívá k naznačení slabomyslnosti osloveného označní částí těla, například poměrně expresivní „střevo!“, nebo eufemičtější „ucho“.