Základní výdaj
|
Tento článek stojí za jednu zlámanou grešli. Je třeba jej převést na konvertibilní měnu, nebo na zlato, případně na sůl, která je nad zlato. | 
|
| Chcete-li se pobavit a ne se jen dozvídat nové užitečné věci, podívejte se na heslo Základní výdaj na české Wikipedii. |  |
Základní výdaj je systém sociálního vyčlenění založený na pravidelné, i nepravidelné, výplatě peněz řadových občanů státu, směřujících do bezedných jam a výmolů státního rozpočtu, potažmo do soukolí úřednických peněženek. Jak název napovídá, jedná se o dávku poskytovanou občanem svému státu. Tato dávka není nutně odvislá od výše příjmů či výše sociálního postavení občana. Ovšem praxe Základního výdaje vychází z premisy: Čím více má, tím více se mu může a musí vzít, ovšem málokdo je tak chudý, aby se nedal ožebračit. Odborníci z Ústavu národního zdanění a výzkumu další nepokryté loupeže pro to razí název systém zdanění regresivně-progresivní. Základní výdaj je jakési opositum k minimálnímu příjmu, kdy občan chce dostat od státu tolik, aby mohl vést důstojný život. Stát na tuto zhůvěřilost ovšem nejprve někde musí peníze vybrat. I kdyby si je totiž mohl tisknout (což nemůže; to dělá naprosto nezávislá Národní banka), nebylo by mu to nic platné: panika na trzích a s tím související zvýšená poptávka po laciném izolačním materiálu by deponovala zásobu oběživa do slamníků rychleji, než jak by ji dokázala kterákoliv tiskárna (mimo USA) doplňovat. Díky geniálnímu zdanění, které hradí i náklady na tisk peněz, u kterého ale, což je velmi důležité, nelze prokázat, že z něj skrytě neprofitují výrobci matrací, může většina obyvatelstva spát klidně na nejlacinějších matracích.[1]
Myšlenka Základního výdaje[editovat | editovat zdroj]
Myšlenka Základního výdaje není nikterak nová. Již v minulosti byly tyto ekonomické koncepce zaváděny po celém světě. Ale většinou se setkaly tu s větším, tu zase s menším odporem. Nejmenší odpor, tzn. prakticky žádný odpor, projevili občané České republiky, kteří se ochotně stali exemplárními příklady pro celý svět. Vzpurnému světu jsou Češi často dáváni za příklad, jako nejsnadněji ovlivnitelní, nejsnadněji zašlapatelní, nejjednodušeji ponížitelní.
Balíčky[editovat | editovat zdroj]
V České republice je Základní výdaj vždy elegantně zabalen do balíčků. Různé reformní balíčky a daňové balíčky jen ukrývají před sehnutými zády Čechů pravou podstatu věci. Po rozbalení balíčků (důležité je, všimnout si lacinosti vládních činitelů, kteří zneužívají lásky občanů k Vánocům, nazývajíc Základní výdaj balíčkem. Každý při slově balíček evokuje dětství, rozzářený stromeček a pod ním balíčky s dárky) nebude lépe, jak se slibuje, ale hůře.
Základní výdaj v Keni[editovat | editovat zdroj]
Keňa je jediný stát, který Základní výdaj zavedl ad absurdum, tzn. důrazněji než Češi. Kaňané mají povinnost odevzdat státu do dvaceti dvou let vlastní život, neučiní-li tak, budou nakaženi ebolou nebo virem HIV.
- ↑ Navzdory rozšířenému omylu toto nemá nic společného s inflací. Té jsou dva druhy: jedno číslo určuje ČNB po staroetruskském způsobu věštěním z pohybu vnitřností ptáků po obloze, druhé číslo exaktně měří ČSÚ na vzorku nákupního košíku nejprůměrnějšího občana. S objemy peněz tedy dávno nemá nic společného.