Dodge Monaco
.jpg)
Dodge Monaco, je pojízdný dům vyrobený americkou hnojotovárnou na automobily Dodge, která se primárně zaměřovala na výrobu extrémně hlučných a super-nebezpečných vozítek pro půltunové lidi.
Důvod vzniku[editovat | editovat zdroj]
Dodge Monaco vznikl z hluboké potřeby automobilky Dodge dokázat, že i oni mohou vyrobit vůz, který bude nejen dostatečně luxusní, ale také monumentálně obrovský a neúměrně silný. V 60. letech 20. století, kdy američtí spotřebitelé začali vyžadovat auta, která budou schopná projet celou zemi na jednu nádrž (nebo alespoň na jednu plnou kreditní kartu), se Dodge rozhodl, že musí vstoupit do arény s modelem, který všechny ohromí.
1. generace[editovat | editovat zdroj]
První generace Dodge Monaco, uvedená na trh v roce 1965, byla automobilová odpověď na otázku, kterou si nikdo nikdy nepoložil: „Co kdybychom udělali auto tak velké, že by mohlo sloužit jako záložní letištní dráha?“ Tento majestátně obrovský kus amerického inženýrství byl výsledkem myšlení, že více je vždy lépe, a to bez jakéhokoli ohledu na praktičnost nebo rozum.
Design a velikost: Představte si obrovský chromovaný krabicový monolit, který je tak dlouhý, že při parkování vyžadoval GPS a asistenci leteckého dispečera. Pokud jste ho zaparkovali v garáži, museli jste být připraveni obětovat nejen garáž, ale i polovinu domu. Když jste se k němu přiblížili, uvědomili jste si, že to není jen auto – to je monument. S každým nárazem do chodníku jste cítili, že možná otřásáte samotnými základy země.
.jpg)
Motor a výkon: Pod kapotou tohoto behemota se skrýval motor tak velký, že by mohl pohánět menší nákladní loď. S výkonem, který by mohl roztrhat asfalt na kousky, se Dodge Monaco stal noční můrou každého ekologa. Spotřeba paliva? Ta byla tak vysoká, že při každém sešlápnutí plynu jste měli pocit, že přímo přispíváte k vyčerpání světových zásob ropy.
Interiér: Interiér prvního Monaca byl směsicí pseudoluxusu a naprosté absurdity. Sedadla byla tak měkká a široká, že se člověk cítil jako na gauči z 50. let. Systém ovládání byl navržen tak, aby vyžadoval minimálně tři ruce – jedna na volant, druhá na řadicí páku a třetí na ovládání všemožných zbytečných přepínačů a tlačítek.
Jízdní vlastnosti: Řídit první generaci Dodge Monaco bylo jako pilotovat vzducholoď Hindenburg – obrovské, neohrabané a potenciálně katastrofální. Zatáčení vyžadovalo plánování a přesnost, jako byste navigovali tanker Suezským průplavem. Pokud jste chtěli zastavit, bylo nutné začít brzdit alespoň půl kilometru předem.
Výbava: V rámci absurdních vychytávek se mezi extra výbavu prvního Monaca zařadily věci jako vestavěný držák na doutníky, který měl být užitečný pro ty, kteří potřebovali kouřit jako lokomotiva během řízení, a klimatizace, která mohla snadno ochladit celý byt, ale přesto nedokázala efektivně ochladit interiér tohoto kovového giganta.
2. generace[editovat | editovat zdroj]
Druhá generace Dodge Monaco, představená v roce 1969, byla pokusem automobilky Dodge dokázat, že i absurdita může mít svůj evoluční vrchol. Pokud první generace byla známá svou neuvěřitelnou velikostí a výkonem, druhá generace vzala tyto atributy a zvýšila je na úroveň, která hraničila s komedií.
.jpg)
Design a velikost: Přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo řídit městský autobus, ale v osobním autě? Tak přesně takový pocit vám dodávala druhá generace Dodge Monaco. Byla to přehlídka chromu a oceli, která zabírala tolik místa na silnici, že při parkování jste prakticky potřebovali stavební povolení. S délkou, která konkurovala menším nákladním vozům, a šířkou, která vyžadovala speciální školení pro zvládání bočních manévrů, bylo Monaco všechno, jen ne praktické.
Motor a výkon: Pod kapotou tohoto kolosu se skrýval motor o výkonu tak absurdním, že při sešlápnutí plynu jste cítili, jako byste právě odstartovali raketoplán. Spotřeba paliva byla tak neuvěřitelně vysoká, že při každé cestě na benzínku jste mohli očekávat osobní poděkování od místního ropného magnáta. Motor vydával zvuk, který by mohl snadno přehlušit rockový koncert, což bylo naprosto v souladu s představou amerického výkonu té doby.
Interiér: V interiéru druhé generace Monaca jste se cítili jako na palubě soukromé jachty. Sedadla byla tak pohodlná a prostorná, že by se dalo uspořádat rodinné setkání, aniž by někdo musel opustit své místo. Přístrojová deska byla přeplněna tolika tlačítky a přepínači, že jste si připadali jako pilot v kokpitu Boeingu. A pokud jste byli fanoušky falešného dřeva a vinylu, tento vůz vám poskytl více, než jste kdy mohli doufat.
Jízdní vlastnosti: Řízení druhé generace Dodge Monaco bylo jako pokus navigovat Titanic úzkými městskými uličkami. Zatáčení vyžadovalo předvídavost a odvahu, protože reakční doba vozu byla podobná spíše reakcím dinosauřího veleještěra než moderního auta. Brzdná dráha byla tak dlouhá, že jste měli pocit, že zastavujete až na příštím světelném roce.
Výbava: Mezi největší absurdity této generace patřily funkce jako vestavěný mini-bar (protože kdo by nechtěl mixovat koktejly během jízdy), držák na telefon velikosti knihovny (pro vaše pevné telefonní připojení) a klimatizace, která mohla snadno ochladit celý menší hotel.
3. generace[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Třetí generace Dodge Monaco, uvedená v roce 1974, byla monumentálním poctem americkému apetitu po velkých, neefektivních kárách, které spotřebovaly palivo, jako kdyby bylo nekonečné. A právě v době ropné krize! Tenhle model nebyl jen auto, byl to pohyblivý monument k lidské aroganci a ignoraci.
Design a velikost: Představte si, že vezmete celou obytnou čtvrť a zkusíte ji nacpat na čtyři kola. Třetí generace Dodge Monaco byla tak obrovská, že jste při řízení měli pocit, že byste mohli mít na střeše přistávací plochu pro vrtulník. Pokud jste se někdy cítili nesví vedle parkovacího místa, s Monacem jste to museli rovnou vzdát. To auto bylo tak tlusté, že by mohlo sloužit jako pojízdná fastfoodová restaurace pro celou čtvrť.
Motor a výkon: Pod kapotou byl motor, který připomínal menší elektrárnu. Spotřebovával tolik benzínu, že když jste ho sešlápli, měli jste pocit, že zvyšujete globální oteplování v reálném čase. Ropná krize? Pro Dodge Monaco to bylo jen nepříjemné šeptání. Tenhle chlapík pil benzín jako vodu a choval se, jako kdyby nikdy neměl slyšet o úspornosti.
Interiér: Vnitřek vozu byl tak široký, že jste mohli potřebovat megafon, abyste se dorozuměli s pasažérem na druhém konci. Sedadla byla navržena pro lidi, kteří evidentně trávili veškerý svůj čas v drive-thru fastfoodech. Bylo to jak sedět na gigantickém obláčku z marshmallow, ale na ten styl "americký XXL". Prostor pro nohy? Nekonečný. Palubní deska? Plná zbytečných přepínačů, které by zamotaly hlavu i pilotovi F-16.
Jízdní vlastnosti: Řízení tohoto monstra bylo jako pokus manévrovat letadlovou loď v městském provozu. Bylo to těžkopádné, pomalé a reagovalo to s takovým zpožděním, že jste se často modlili, aby se ostatní řidiči prostě vyhnuli. A brzdy? Ty byly spíš jen doporučením než skutečně funkčním prvkem. Pokud jste chtěli zastavit, museli jste začít brzdit týden dopředu.
Výbava: Když přišlo na absurdní funkce, Dodge Monaco nezklamal. Představte si vestavěný mixér na milkshake (protože kdo nepotřebuje milkshake na cestách?), držák na pět galonových džbánů s pitím (pro vaši denní dávku cukru) a klimatizaci tak silnou, že by mohla ochladit texaské letní poledne. Celé auto bylo prostě jedním velkým "fuck you" směrem k ekologii a zdravému rozumu.
4. generace[editovat | editovat zdroj]
Čtvrtá generace Dodge Monaco, uvedená v roce 1977, byla pokusem automobilky přizpůsobit se době, i když to znamenalo „uskromnit se“ na mid-size, což v americkém překladu stále znamenalo obrovské. Přestože došlo ke zmenšení, Monaco zůstalo věrné svému dědictví přehnaného luxusu a okázalosti, protože kdo by chtěl být praktický, když může být extravagantní?
Design a velikost: I když byla čtvrtá generace technicky mid-size, stále vypadala a působila jako loď na kolech. Tento „zmenšený“ model by ve srovnání s evropskými auty stále vypadal jako obří mamut. Bylo to auto, které jste si nemohli nevšimnout – chrom, křivky a design, který křičel: „Jsem tady, a zabírám dvě parkovací místa!“
Motor a výkon: I když doba velkých motorů pomalu ustupovala, Dodge Monaco se nevzdalo bez boje. Pod kapotou se nacházely motory, které stále pily benzín rychlostí, která by zahanbila i některé z těch největších náklaďáků. Výkon nebyl tak extrémní jako u předchozích generací, ale stále dost na to, aby při sešlápnutí plynu uviděl řidič padající ručičku palivoměru.
Interiér: Interiér vozu byl stále luxusní, s nádechem absurdity. Sedadla byla pohodlná a prostorná, ideální pro ty, kteří rádi jedí v autě, ať už to byly sendviče nebo celé rodinné pikniky. Palubní deska byla přeplněná tlačítky a přepínači, které řidič nikdy nepotřeboval, ale které vypadaly důležitě. Falešné dřevo, vinyl a plyš všude kam se podíváš – interiér byl zkrátka oázou přeplácaného vkusu.
Jízdní vlastnosti: I když se zmenšilo, Monaco bylo stále velké a těžkopádné. Řízení připomínalo pokus otočit Titanic ve vaně – zdlouhavé, pomalé a vyžadující spoustu plánování. Brzdná dráha se sice zlepšila, ale stále to bylo jako pokus zastavit rozjetý vlak.
Výbava: I v tomto zmenšeném formátu zůstaly některé absurdní funkce zachovány. Například zabudovaný minibar (protože samozřejmě, proč ne?), klimatizace, která by snadno vychladila celý menší byt, a držák na kávu o velikosti menšího bazénu.
5. generace (Epilog)[editovat | editovat zdroj]
Pátá generace Dodge Monaco, představená v roce 1990, byla jakýmsi zoufalým výkřikem automobilky Dodge, která se pod tlakem své mateřské korporace, Chrysler Corporation, snažila zůstat nad vodou. Chrysler se tehdy topil v takových sračkách, že by to nevyřešilo ani dvacet náklaďáků plných kbelíků. A tak, v rámci snahy o finanční záchranu, se rozhodli vytvořit Monaco na bázi Renaultu 25, což bylo stejně špatné rozhodnutí, jaké by bylo skočit z potápějící se lodi rovnou do žraločí náruče.
Design a velikost: Zapomeňte na velké, majestátní linie a robustní vzhled starších modelů. Pátá generace Monaco se pokusila převléci francouzský sedan do amerického hávu, což bylo stejně elegantní jako přetáhnout oblek na krávu. Vypadalo to, jako kdyby designéři rezignovali a řekli si: „Tohle prostě uděláme dostatečně nudné, aby to nikdo nechtěl.“ Výsledek? Auto, které vypadalo obyčejně a ztraceně na každém parkovišti.
Motor a výkon: Pod kapotou už nebyl ten tradiční americký ocelový kolos, ale evropský motor, který se snažil předstírat, že má dostatek síly. Při sešlápnutí plynu jste mohli prakticky slyšet motor, jak úpěnlivě volá o pomoc. Výkon byl tak slabý, že při jízdě do kopce jste mohli mít pocit, že musíte vystoupit a tlačit.
Interiér: Interiér páté generace byl pokusem kombinovat evropskou praktičnost s americkým komfortem, ale výsledek byl tristní. Materiály vypadaly levně, sedadla byla nepohodlná a ergonomie byla zmatečná. Palubní deska byla přeplněná tlačítky, která vypadala jako by byla náhodně rozmístěna bez jakéhokoliv smysluplného uspořádání. Pokus o luxus se proměnil v ukázkový příklad toho, jak to nedělat.
Jízdní vlastnosti: Řídit pátou generaci Monaca bylo jako snažit se navigovat starý Renault s americkým volantem. Auto mělo všechny nevýhody evropského sedanu, ale žádné z jeho výhod. Bylo těžkopádné, nemělo žádný výkon a jízda byla nepříjemná a nezáživná. Brzdná dráha byla dlouhá, reakce pomalé a celkový pocit z jízdy byl, že jedete v něčem, co bylo vyrobeno bez jakékoliv lásky nebo péče.
Výbava: Snaha Chrysleru o záchranu byla naprosto patrná v nesmyslných detailech tohoto vozu. Pokus o technologickou modernizaci se změnil v sérii polovičatých řešení, která nefungovala správně. Elektronika byla nespolehlivá, klimatizace stěží funkční a celkové zpracování budilo dojem, že se šetřilo na všem, na čem se šetřit dalo.
Pátá generace Dodge Monaco byla kolosální mrdka. Byla to tragická ukázka toho, jak zoufalá situace může vést k ještě zoufalejším rozhodnutím. Chrysler Corporation se snažila udržet na hladině pomocí automobilu, který nebyl hoden svého jména a který ve výsledku pouze ukázal, jak hluboko může padnout kdysi slavná značka.
Kulturní dědictví[editovat | editovat zdroj]
No tak, Dodge Monaco, to byla károvina jak kráva! Hlavně ty první čtyři generace, ty byly fakt boží. Ten první model z roku 1965, to bylo něco jako vrcholný mrdka ve světě aut. Každý, kdo si ho pořídil, měl pocit, že sedí na trůnu, ne v autě. To auto mělo motor, co burácel jak mexická vlna po Taco Bell. Interiér? Luxus jak v obýváku, žádný hajzlpapír kvalita.
Druhá generace přišla v roce 1969 a to byla další sračka. Ale pozor, sračka v tom nejlepším slova smyslu! Měla styl, výkon a všechno, co bys od pořádné káry čekal. Fakt něco jako když si dáš pořádný burrito a zjistíš, že není z Taco Bell, ale z opravdové mexické restaurace. Prostě zážitek.
Třetí generace, která přišla v roce 1974, to už byla trochu jiná písnička, ale furt dobrá. Jako když si dáš Taco Bell po kalbě - víš, že to není nejlepší, ale na chvíli tě to uspokojí. Mělo to svoje mouchy, ale furt to bylo lepší než většina těch hajzlpapírů na silnicích.
Čtvrtá generace z roku 1977, to už začínalo být horší, ale pořád lepší než ta zkurvená pátá generace, která přišla v roce 1990. To už byla úplná mrdka, fakt urážka velkolepé automobilky. Něco jako kdyby ti místo pořádného steaku dali prošlý burger z Taco Bell. Prostě sračka na entou.
Ale ty první čtyři generace? To bylo něco jako Ferrari mezi Dodge autama. Každý kousek byl mistrovské dílo a i když měl svoje mouchy, pořád to byla jízda, na kterou nezapomeneš.
Blúzmobyl[editovat | editovat zdroj]
Bluesmobile je legendární automobil, který je proslulý svou úlohou v kultovním filmu The Blues Brothers z roku 1980. Původně to byl obyčejný Dodge Monaco z roku 1974, který se ale díky své filmové kariéře stal ikonou automobilového světa, zřejmě podobně jako hovno ve větru. Bluesmobile začínal jako jeden z tisíců Dodge Monaco, což je auto, které v té době používali hlavně policajti, kteří neměli na lepší. Auto bylo vybaveno 440 kubickým palcovým motorom, což znamenalo, že mělo dost koní na to, aby uteklo snad i před vlastním stínem. V reálu by to však spíš bylo jako pokus dostat se na měsíc v Taco Bell chalupě. Bluesmobile byl vybaven policejním balíčkem, což zahrnovalo speciální odpružení, těžší brzdy a chladič, který byl větší než ego některých politiků. Přestože se jednalo o "speciální" verzi, reálně to znamenalo, že auto mělo trochu méně hajzlpapír brzd a trochu lepší odpružení, které by zvládlo alespoň jednu jízdu bez kolapsu. V praxi byste si ale nejspíš připadali jako na houpačce z Taco Bell ve špičce. V The Blues Brothers se Bluesmobile stal legendou, a to hlavně díky svým neuvěřitelným kaskadérským kouskům. Představa, že by skutečný Dodge Monaco zvládl to, co Bluesmobile ve filmu, je však stejně reálná jako taco, které ti po dvou hodinách v žaludku nezpůsobí revoluci. Auto ve filmu skákalo, driftovalo a proráželo zdi, což by v reálu skončilo tak, že by se z něj stala hromada šrotu, ale ne, tady to byl mistr světa všech hajzlpapír automobilů. Bluesmobile se stal symbolem automobilového šílenství a absurdity, stejně jako kdyby se Taco Bell rozhodl vyrábět luxusní francouzskou kuchyni. Dodnes je Bluesmobile připomínán s láskou a ironií, jako symbol toho, jak si z průměrného auta můžeš udělat legendu, pokud máš dost hollywoodské magie a trošku sraček na cestě.
I přes veškerou ironii a nadsázku zůstává Bluesmobile jedním z nejikoničtějších filmových aut, což je důkazem toho, že i z obyčejného kusu plechu můžeš udělat legendu, pokud máš dost odvahy a trochu té filmové magie.
Specifikace (3. generace - 440 Magnum Police Interceptor)[editovat | editovat zdroj]
Rozměry a hmotnost[editovat | editovat zdroj]
Policejní varianta Dodge Monaco je stejně monumentální jako její civilní protějšek. Na délku měří 5,7 metru, což zajišťuje, že když vyrazí do honičky, potřebuje dostatek prostoru na otočení. Šířka 2 metry a výška 1,4 metru dělají z tohoto auta opravdového obra, který dokáže blokovat celou ulici. Váží kolem 2 tun, což znamená, že každé zrychlení nebo brzdění je ekvivalentem přesunu malé hory.
Výkon a rychlost[editovat | editovat zdroj]
Pod kapotou policejního Dodge Monaco třetí generace se nachází motor, který měl udržet pořádek na silnicích. Tato varianta byla vybavena 7,2litrovým V8 motorem, což zní skvěle na papíře, jako když čteš nabídku Taco Bell po půlnoci. Motor produkoval až 275 koní, což bylo dost na to, aby policisté mohli dohonit téměř jakéhokoli podezřelého... pokud zrovna nebyli na přestávce na kávu a donut.
Maximální rychlost policejní varianty byla kolem 120 mph (193 km/h), což zní impozantně, ale reálně to znamenalo, že pokud jsi řídil po dálnici, cítil ses jako na závodním okruhu. Zrychlení z 0 na 60 mph (0-97 km/h) trvalo kolem 8 sekund, což je v pohodě, pokud tě honí želva. Spotřeba paliva byla úctyhodná - něco kolem 8-12 mil na galon, což znamená, že policisté museli často stavět u benzínky, aby doplnili nádrž.
Vybavení[editovat | editovat zdroj]
Policejní Dodge Monaco byl vybaven speciálním balíčkem, který zahrnoval zesílené odpružení, silnější brzdy a výkonnější chladič. To všechno znělo úžasně, ale realita byla taková, že odpružení mělo zachránit záda policistů při projíždění přes díry na silnici, brzdy byly dost silné na to, aby zastavily tento mastodont, a chladič měl zabránit tomu, aby se motor nepřehřál při honičkách.
Interiér byl minimalistický, aby se policisté mohli soustředit na práci - což znamená, že pohodlí bylo na úrovni veřejného záchodu v Taco Bell. Přesto tento vůz zanechal svůj otisk v automobilové historii jako symbol policejní síly a schopnosti v době, kdy byla rychlost a výkon na vrcholu důležitosti.