Volha (Automobil)

Volha, je sovětský papalášmobil. Byla ztělesněním socialistického luxusu, určeného především pro ty, kteří seděli ve svých kancelářích o pár pater výš než obyčejní smrtelníci. Tento majestátní vůz, vyráběný v automobilce GAZ, byl něco jako Rolls-Royce východního bloku – s tím rozdílem, že místo kaviáru a šampaňského jste uvnitř cítili spíš "benzín" (palivo o 76 oktanech, což je v podstatě vodka) a těžký závan byrokracie. Volha nebyla jen autem, byla symbolem toho, že patříte mezi „vyvolené“. Řadový občan na ni mohl jen zírat z chodníku, zatímco soudruzi na zadních sedadlech plánovali další světlejší zítřky. Robustní, prostorná, a hlavně nedostupná – pokud jste nebyli v partaji.

Vznik

Vývoj vozu Volha, vlajkového nositele socialistického automobilového průmyslu, byl přímou odpovědí na potřeby sovětského lidu – především pak jeho čelních představitelů, kteří, na rozdíl od dekadentních západních kapitalistů, nejezdili pro zisk, ale pro budování lepší budoucnosti. První model, GAZ-21, začal vznikat v 50. letech ve slavném Gorkovském automobilovém závodě (GAZ), který měl za úkol dát SSSR vůz, jenž bude čelit imperialistickým výzvám i drsným podmínkám nekonečných sovětských stepí. V 70. letech přišel na scénu GAZ-24, další krok kupředu v komunistickém automobilovém inženýrství. Vůz byl navržen tak, aby byl nejen reprezentativní, ale také dostatečně jednoduchý na údržbu, což kapitalisté se svými přetechnizovanými hračkami nikdy nepochopí. Volhy byly budovány podle osvědčené sovětské doktríny – maximum výkonu za minimum zbytečných funkcí, které západní buržoazie považuje za "nezbytné". Vůz GAZ-24 se stal symbolem hospodářské a technické vyspělosti SSSR, což ho odlišovalo od západních vozů, které byly jen dalšími nástroji kapitalistického vykořisťování.

GAZ M-21

GAZ M21 1. série. Příď až nápadně připomíná Ford Mainline z roku 1952.

GAZ-21, majestátně přezdívaná "Carevna", nebyla jen obyčejným dopravním prostředkem – byla symbolem moci, prestiže a samozřejmě nedostupnosti. Vůz, který svým elegantním designem připomínal nejlepší americké modely 50. let, ovšem s jasným sovětským posláním: ukázat, že i ve věku plánované ekonomiky a socialistického realismu se dá jezdit stylově. Carevna měla všechno, co imperialistická vozidla té doby nabízela – chrom, elegantní tvary a prostorný interiér – jen byla mnohem "lepší", protože pocházela z dílen lidu a sloužila vyšším cílům, než jen vozit boháče na večírky.

Ano, i když by kapitalisté mohli tvrdit, že GAZ-21 byla v podstatě sovětskou kopií amerických aut jako Ford Mainline nebo Chevy Bel Air, ve skutečnosti šlo o důmyslný sovětský inženýrský tah, jak vylepšit to, co na Západě fungovalo, a zbavit to přebytečného pozlátka a zbytečností. Zatímco Američané marnili čas na detailech, které byly jen pro „show“ – jako například klimatizace, posilovače řízení nebo přehnané pohodlí – sovětští inženýři se soustředili na opravdovou podstatu: pevný podvozek, silný motor a jednoduchost, kterou dokázal pochopit i mechanik na Sibiři s kladivem a kusem drátu.

GAZ M-21 (toto je 3. série, která se zbavila nechtěných dekadentních prvků), se nebála ani vcelku těžkého terénu. Buržoazní auta ze západu by se posrala strachy.

Interiér carevny byl navržen s důrazem na funkčnost, přestože soudruzi na zadních sedadlech jistě ocenili i jistou míru pohodlí. Prostorné sedačky a dostatek místa pro nohy umožňovaly papalášům pohodlně debatovat o důležitých otázkách socialistické budoucnosti (těch asi 30 rozřezaných dekadentích imperialistů co má soudruh pod nohama si nevšímejte), zatímco jejich osobní řidič – často oddaný soudruh – projížděl širokými bulváry měst nebo se šplhal přes nerovné cesty na venkově.

Samozřejmě, GAZ-21 nemohla být dostupná každému. V řadovém sovětském garáži ji člověk jen tak neviděl. Carevna sloužila především vyšším kádrům, diplomatům a dalším vysoce postaveným soudruhům, kteří ji využívali k důležitým státním účelům. Běžní občané mohli jen obdivně hledět, když kolem nich "černý doktůrek" projížděl. To byla demokracie socialistického typu – každý věděl, kdo je ve městě pánem, ale zároveň měl jistotu, že ten pán pracuje pro blaho všech, ne jen pro svůj osobní prospěch jako na dekadentním Západě.

Carevna nebyla auto pro každého, byla to ikona – pojízdný symbol moci, který přesně ukazoval, kam směřuje socialistický stát: vpřed, po silnicích budoucnosti, i kdyby byly plné výmolů - ty jsou samozřejmě způsobeny buržoazními dekadenty ze západu.

GAZ M-24

GAZ M-24 byl tak minimalistický, že byl až podezřele přitažlivý.

GAZ M-24, další vývojový zázrak sovětského automobilového průmyslu, byl logickým nástupcem slavné GAZ-21, tedy "carevny", a stál před nelehkým úkolem – posunout socialistický vozový park do nové éry, kde už nešlo jen o pohodlí papalášů, ale také o sílu a odolnost proti zkáze kapitalistické ekonomiky. Výroba byla zahájena v roce 1970 a okamžitě bylo jasné, že M-24 nebyl jen dalším vozem – byl to automobil pro novou generaci soudruhů, kteří museli čelit jak výzvám uvnitř země, tak vnějším imperialistickým tlakům.

Design GAZ M-24 byl ztělesněním všeho, co sovětský automobil měl být: ostré hrany, minimalistické linie a žádné zbytečné přepychy, které by jen odvracely pozornost od hlavního cíle – přepravit stranické funkcionáře z jednoho plenárního zasedání na druhé s maximální spolehlivostí. Západní auta té doby, typicky zatížená pozlátkem a přehnaným komfortem, nemohla konkurovat síle a jednoduchosti, kterou M-24 přinesla. M-24 byl navržen tak, aby zvládl i ty nejhorší sovětské silnice, a s podvozkem tvrdým jako plány pětiletky to skutečně zvládal.

Je pravda, že zlí jazykové mohli tvrdit, že M-24 připomínal některé kapitalistické vozy, například Ford Cortina nebo Opel Rekord. Ale upřímně – kdo by se chtěl srovnávat s těmi bezduchými stroji vytvořenými pro nenasytné buržoazní konzumenty? GAZ M-24 byl strojem pro pracující třídu a její vůdce. Američané si hráli se svými zbytečnými technologickými inovacemi jako automatické převodovky a klimatizace, zatímco Sověti vyráběli vozy pro skutečný svět – svět, kde se neplýtvá, ale jede se vpřed. Jednoduchost byla klíčem – mechanika byla tak robustní, že i při minimální údržbě (kladivo, kus drátu, a hotovo) auto prostě fungovalo.

A nezapomeňme na motor! 2,4litrový čtyřválec byl dostatečně silný na to, aby soudruzi mohli plynule překonávat jakékoliv překážky na silnici nebo ideologické bariéry v cestě za vítězstvím socialismu. Tento motor byl perfektní kombinací síly a spolehlivosti – žádné buržoazní přehnané parametry jako ve sportovních autech Západu, ale prostá, funkční síla určená k plnění socialistických úkolů.

Interiér M-24 byl pravou oslavou účelnosti: prostorný, odolný a bez zbytečných výstřelků. Žádné kožené sedačky nebo přebytečné technologické novinky – jen praktické, pevné materiály, aby soudruzi mohli pohodlně řešit strategické otázky při přepravě z jednoho stranického sjezdu na druhý.

GAZ M-24 se stal rychle neodmyslitelnou součástí sovětské silniční krajiny, kde sloužil jako nástroj státní správy, policie, a samozřejmě i jako papalášmobil pro důležité funkcionáře. Oproti imperialistickým autům, která měnila modely a designy, jakmile je buržoazní vkus omrzel, M-24 zůstával věrný svým ideálům – spolehlivost, jednoduchost a dlouhověkost. Co na tom, že nebyl tak "cool" jako západní vozy – zatímco kapitalisté se plácali ve své marnotratnosti, M-24 hrdě sloužil socialismu bez jediného zaváhání!

Využití

Chtějí si jen promluvit.

Automobil Volha, hrdý výtvor sovětského automobilového průmyslu, se stal nepostradatelným nástrojem nejen pro každodenní transport stranických funkcionářů, ale i pro méně tradiční účely, jako je „řešení buržoazních otázek“ a „přátelské odvozy“ disidentů a nepohodlných osob. Volha byla univerzálním nástrojem státní moci a pro některé znamenala jednosměrnou jízdenku. Pohodlná, prostorná a dostatečně všestranná – ideální pro transport těch, kteří už neměli žádné „další plány“.

1. Velkorysý prostor pro nohy a náklad

Možná Vás něžně pohladí obuškem po držce.

Volha byla známa svou prostorností, což jí dávalo výhodu v situacích, kdy bylo potřeba převézt nejen jednoho, ale klidně dvacet rozkouskovaných buržoazních kapitalistů. Koneckonců, proč byste měli vyhazovat cenný prostor na nohy, když můžete efektivně využít každý centimetr k transportu těch, kdo se příliš nadchli pro západní svobody? Když byly kufry příliš malé pro západní hodnoty, Volha poskytla spoustu „úložného prostoru“ – od podlahy až po střechu.

2. Optimální větrání pro disidenty

Při přepravě disidentů bylo důležité, aby se cítili „příjemně“ během jejich posledních chvil svobody. Volha nabízela dostatek větrání pro tyto pasažéry – a pokud větrání nebylo dostatečné, dalo se vždy nahradit jinými „opatřeními“. Například zavření kufru zaručilo, že disidenti měli dostatek času na přemítání o svých chybách, než dorazili na místo, kde už je nepohodlné názory čekat nebudou.

3. Buržoazní kapitalisté a jejich rychlokurz pokory

Jste v píči.

Západní kapitalisté, kteří se příliš horlivě pokoušeli navázat obchodní vztahy s východním blokem, se občas dočkali speciální projížďky ve Volze. Byla to dokonalá příležitost, aby pochopili, že na východě se obchoduje jinak. Místo nudných jednání v kancelářích mohli být odvezeni do lesů, kde se jim ukázalo, jak moc je naše strana pokroková v řešení problémů s kapitalistickými přebytky. Volha byla dostatečně tichá, aby každý pochopil, že o některých záležitostech se už nikdy nebude mluvit.

4. Ideální vůz pro likvidaci „nákladu“

Potřebujete se zbavit nepohodlného intelektuála nebo disidenta? Volha měla vše, co bylo potřeba. S velkým kufrem byla perfektní pro přepravu několika „balíčků“ najednou. Problém s buržoazním intelektuálem, který trval na tom, že existují nějaká „práva jednotlivce“? Stačilo ho naložit do Volhy, a vojáci věděli přesně, který opuštěný lom je na trase. Když jste na správné straně dějin, problém mizí rychleji než kufr plný západních novinářů.

5. Výlet na Sibiř v plném komfortu

Volha byla dokonalým společníkem pro dlouhé cesty, například pro převoz „hostů“ na Sibiř. Tento vyhlášený sovětský rekreační ráj byl cílem mnoha šťastlivců, kteří měli tu čest se Volhou svézt. Pro případ, že by se někdo během jízdy příliš těšil na zasněžené pláně, byla vždy po ruce řešení – například pohodlná pouta nebo dobře mířený úder, který zajistil, že pasažér dorazil na místo určení ve správné náladě. A proč byste potřebovali zavazadla, když vám soudruzi všechno potřebné poskytnou na místě?

6. Záchranné mise pro západní snílky

Když se západní novináři nebo idealisté vydali do socialistického ráje s příliš velkými očekáváními, Volha byla vždy připravena jim ukázat realitu. Místo nudných rozhovorů o právech a svobodách je soudruzi často pozvali na rychlou projížďku po odlehlých cestách, kde se jim vysvětlilo, jak moc pokročil socialistický systém ve vyrovnání se s nespokojeností. A pokud se jim zdálo, že projížďka byla příliš krátká, následný odvoz do blízkého lesa jim poskytl dost času na přemýšlení o zbytečnosti kapitalistických snů.

Volha byla mnohem více než jen auto – byla pracovním nástrojem socialistické spravedlnosti, který dokázal efektivně „řešit problémy“ rychleji než jakýkoli soudní systém. Prostorná, spolehlivá a diskrétní, Volha sloužila jako dokonalý partner při likvidaci nepohodlných lidí, buržoazních snílků a těch, kteří nevěřili v zářné zítřky socialismu. Ať už jste jeli kamkoli, vždy jste mohli počítat s tím, že cesta bude poslední – ale pohodlná.

Export

Prospekt na Belgickou Volhu.

Přestože byla Volha původně navržena jako robustní vůz pro potřeby sovětských funkcionářů a tajných služeb, její cesta vedla i za hranice socialistického bloku. Možná trochu překvapivě, Volha našla své uplatnění i na Západě – dokonce v srdci kapitalismu. Jedním z nejvýznamnějších trhů, kde se tento sovětský vůz uplatnil, byla Belgie, konkrétně závody Scaldia-Volga v Bruselu. Zde byla Volha montována a přizpůsobována specifickým požadavkům západního trhu. Místo tradičních sovětských motorů dostaly některé modely Volhy překvapivě francouzské motory Peugeot, známé svou spolehlivostí a robustností – v čemž se skvěle doplňovaly s nezničitelnou sovětskou karoserií. Kombinace sovětské hrubé síly a francouzské mechanické elegance vytvořila nečekaně odolný vůz, který zvládl jak belgické silnice, tak hrubý terén východní Evropy.

Nejvýznamnější role Volhy na Západě však byla v oblasti taxi služeb. Tento vůz se stal oblíbeným mezi taxikáři v několika západoevropských zemích, včetně samotné Belgie. Její prostorný interiér byl ideální pro přepravu pasažérů i s větším množstvím zavazadel. Volha se stala synonymem spolehlivosti pro tisíce cestujících, kteří byli nevědomky součástí východního automobilového experimentu. I když západní zákazníci možná netušili, že stejný typ vozu sloužil k úplně jiným účelům v ulicích Moskvy a Prahy – například k odvozu disidentů na jakousi zcela diskrétní konverzaci – mohli si být jisti, že Volha je doveze tam, kam potřebují, a to s železnou spolehlivostí.

Montáž v závodech Scaldia nebyla jenom obchodní transakcí, ale také symbolickou ukázkou toho, že sovětský průmysl dokáže obstát i v kapitalistické konkurenci. Belgičtí technici se starali o to, aby Volhy splňovaly západní standardy, a vylepšení jako motory Peugeot znamenaly, že tyto vozy byly schopné konkurovat svým západním protějškům. Přestože Volha na západních silnicích vypadala trochu neobvykle, získala si pověst nezničitelného vozu, který dokázal přežít i ty nejnáročnější podmínky.

Pro kapitalistické zákazníky byla Volha nejen symbolem exotiky, ale také praktickým řešením pro každodenní potřeby. Ať už jako taxík v Bruselu, nebo jako rodinný vůz pro ty, kteří se nebáli „vybočit z davu“ (dost často neměli prachy na Bávo, ale také se nechtěli srát se s údržbou), Volha dokázala na Západě najít své místo. Navzdory svému původu se ukázala jako překvapivě spolehlivý dopravní prostředek i v zemích, kde by se socialistické ideály jinak jen těžko uchytily.

Export Volhy na Západ tak ukázal, že i v kapitalistickém světě mohou mít sovětské výrobky své místo. Možná ne jako luxusní zboží, ale určitě jako nezničitelný a prostorný vůz, který svou odolností vydržel i v prostředí, kde se obyvatelé obvykle rozhodovali podle zcela jiných kritérií.

Specifika

Technické specifikace:

• Motor: 2,4 litrový čtyřválcový motor OHV, produkující 95 koní. Každý z těchto koní byl jako temný stín minulosti, připravený rozdrtit sny kapitalistických agentů pod svou mocnou silou. Tento motor nebyl vytvořen pro komfort nebo luxus, ale pro přežití a účel, neúprosný a nemilosrdný jako sám režim.
• Převodovka: 4-stupňová manuální převodovka. Nekomfortní pro ty, kteří hledají pohodlí, ale ideální pro ty, kteří potřebují sílu a spolehlivost. Tento systém byl navržen tak, aby fungoval i v těch nejdrsnějších podmínkách, připomínající průmyslovou mašinérii, která drtila kapitalistické sny na prach.
• Maximální rychlost: 145 km/h. Dostatečně rychlá, aby utekla před prázdnotou a honila ty, kteří se snažili uniknout spravedlnosti. Kapitalistické vozy se honily za rychlostí pro zábavu, ale Volha byla navržena pro účel - pronásledování, únik a přepravu v neúprosném světě.
• Hmotnost: 1,450 kg. Těžká a nemilosrdná jako zátěž života v chudobě, ale také stabilní a bezpečná, připravená přepravit i ty, kteří byli rozmláceni na sračky během tvrdých výslechů. Každý kilogram této masy byl jako břemeno na bedrech dělníků, připomínající, že nic není zdarma a každý kilometr je vykoupen litry potu a krve.
• Spotřeba paliva: 12 litrů na 100 km. V době, kdy západní svět plýtvá zdroji, Volha M-24 připomíná, že každý litr benzínu, každá kapka paliva je cenná. Navíc, tato bestie dokáže jet i na oktan 76, což je v podstatě vodka – připomínka toho, že v tvrdých podmínkách přežije jen to nejodolnější.

Design a provedení:

• Exteriér: Černý jako noc, lak, který pohlcoval veškeré světlo a naději. Chromované detaily byly jako prázdné, lesklé oči mrtvých, kteří viděli příliš mnoho utrpení. Tato černá Volha se nepyšní designem pro krásu, ale pro funkčnost, připomínající chladnou, neosobní brutalitu systému.
• Interiér: Překvapivě prostorný a pohodlný. Zadní prostor byl často využíván pro přepravu disidentů – až 20 lidí, rozmlácených na sračky během brutálních výslechů. Interiér nebyl navržen pro luxus, ale pro přežití, ať už to znamenalo cokoliv. Při jízdě v tomto voze cítíte chlad a nehostinnost, jako ve vězeňské cele, připomínající neustálou přítomnost státní moci.
• Komfort: Navzdory vnější robustnosti, Volha M-24 nabízela překvapivý komfort. Sedadla byla měkká a ergonomicky tvarovaná, poskytující pohodlí na dlouhých cestách, zatímco tlumiče a odpružení vyrovnávaly i ty nejhorší nerovnosti, čímž se zajišťoval hladký a pohodlný zážitek z jízdy, který byl v kapitalistických vozech nedosažitelný.
• Podvozek: Robustní a připravený na nejtěžší podmínky. Volha M-24 byla postavena tak, aby vydržela a fungovala i v těch nejnáročnějších prostředích. Byla to spolehlivá mašina, připravená na každou situaci, ať už šlo o přepravu zavazadel nebo mrtvých těl kapitalistických agentů.

Volha M-24 nebyla jen autem; byla to zbraň v rukou těch, kteří bojovali proti kapitalistickému útlaku. Její robustnost a spolehlivost z ní činily neocenitelný nástroj v neúprosném světě, kde sny byly rozbíjeny na prach a přežití bylo jediným cílem.

Uživatelé

• SSSR (podniky/KGB/FSB/Taxi/Milice)
• ČSR/ČSSR/ČR (Ministerstva/VB/LM/Taxi/StB apod.)
• Polsko (SB)
• Maďarsko (Rondorsvég)
• Kaliningrad
• Skalická Velkoříše (ZMRD/taxi)
• Belgie (civilní/taxi)
• Francie (taxi)