Filosofický lhář

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Filosofický lhář je hypotetický jedinec chabého intelektu kterého si pro sebe stvořili filosofové aby demonstrovali svoji schopnost odpovědět na jakékoli otázky. Hypotetický lhář figuruje v řadě logických paradoxů jako je paradox lháře, zde však hraje vedlejší roli a nebudeme se jimi zabývat.

Filosofický lhář je velmi zásadový, od běžného lháře se liší tím, že nelže pouze někdy ale vždy pročež je na něj spoleh že vždy bude lhát. Filosofický lhář si nikdy nevymýšlí co ho napadne nebo co potřebuje, filosofický lhář se zajímá o skutečnost a realitu, pouze vám vždy tvrdí pravý opak. Takových lidí v reálném životě moc nenajdete. Obdobnou postavou k filosofickému lháři je filosofický popleta. Filosofický popleta se vždy plete.

Filosofický lhář je využit v hádance lháře na rozcestí. Představte si, že stojíte na rozcestí, jedna z cest vede k smrtícímu prasopsovi či do Macochy druhá vede do města či do Brna. Vy, ač je to k nevíře chcete do Brna. Na rozcestí stojí člověk který Vám může poradit, ví která cesta vede do města a která k prasopsovi Vy však nevíte, jestli se jedná o pravdomluvného člověka nebo chorobného filosofického lháře. Řekněme si, že zrovna nějaký utekl z ústavního soudu v Brně. Jak tedy zjistíte která z cest vede do Brna když nevíte, zda-li máte člověku věřit? Řešení je takovéto: Zeptáte se jej nepřímou otázkou. Místo otázky: "Která z cest vede do Brna?" se zeptáte: "Kdybych se vás zeptal, která z cest vede do Brna co byste mi řekl?" pravdomluvný člověk by na obě otázky odpověděl stejně. Filosofický lhář by Vám na přímou otázku odpověděl špatnou cestu kdežto na nepřímou otázku by Vám ukázal cestu dobrou a tvrdil že by Vás poslal tam i když to by ve skutečnosti neudělal. Takhle jste nepřímo zjistili, která z cest je správná protože jak pravdomluvný člověk tak filosofický lhář Vám musí dát stejnou odpověď. Mínus x mínus je dohromady plus. Nezjistíte sice, jestli byl daný člověk pravdomluvný nebo lhář ale to nevadí. Problém je, že takových lhářů je málo. Ve skutečnosti spíš narazíte na lháře typu Miloše Zemana, kterým je pravda a lež zcela ukradená. Pošlou Vás třeba dál podle toho, jestli se jim líbíte nebo správnou cestu ani neznají ale za menší peníz se budou tvářit, že ano a nebo se zkrátka jako každý smrtelník občas spletou. Taková individua jsou tedy mnohem nebezpečnější než filosofičtí lháři na které se dá spolehnout. Za tímco pravdivostní hodnota výroků filosofického lháře je v průměru vždy stejná tedy nula, pravdivostní hodnota jejich výroků je v průměru 0,5, někdy lžou a někdy říkají pravdu a to zcela náhodně. Proto je z hlediska posuzování průměrné pravdivostní hodnoty lepší počítat lež jako -1, pravdu jako 1 a průměr jako 0, to je případ kdy průměrná pravdivostní hodnota výroků člověka je k ničemu protože pravda ho nezajímá. Zatímco u pravdomluvného člověka je radno jej vždy poslechnout a u filosofického lháře jej nikdy neposlouchat a dělat pravý opak u běžného lháře si můžete hodit mincí pročež nemá cenu vůbec poslouchat co běžný lhář říká a můžete si hodit mincí rovnou. U běžného lháře Vám nepomůže ani to, když dokážete odhadnout jeho upřímnost ani nepřímá otázka. Vidíme tedy že pravým oříškem není přechytračit filosofického lháře ale lháře normálního

Stejně je to s filosofickým popletou. Představme si že jsme člověk, který se stále mýlí. Přijdeme na rozcestí a vybereme si automaticky špatnou cestu. Kdyby filosofický popleta o sobě věděl že je popleta, pak by si vybral druhou cestu, pak by ale ta druhá cesta musela být špatná aby byl stále popletou a byl by chycen v rekruzi. Filosofický popleta ovšem nikdy neví ani se nikdy správně nedomnívá že je filosofickým popletou, úvaha že by snad mohl právě vede k rekruzi,popírá fakt že se vždy mýlí.. Filosofický popleta se buď domnívá že alespoň někdy má správné domněnky nebo se o správnosti svých domněnek nedomnívá vůbec nic. Připusťme tedy takového filosofického popletu který by se sám sebe neptal kudy jít nýbrž by se sám sebe ptal jak by si odpověděl na otázku kudy jít. Tentokrát filosofický popleta nepředpokládá, že je popletou ani že zná správnou odpověď, vůbec se nezabývá správností svých myšlenek. Podle výše zmíněné hádanky by si však měl touto nepřímou cestou filosofický popleta vybrat nakonec stejnou cestu, kterou by si vybral všeználek a to přesto, že filosofický popleta všechno poznal zcela omylně, důležité však je pochopit že i tak má jistý kontakt s realitou, všechny jeho omyly jsou z reality odvislé a tak i popleta který vždy koná opak toho co by mu radil rozum, protože si myslí, že by mu radil něco jiného dokáže nakonec žít stejně pohodlný život jako všeználek. Tohle je ovšem velmi krkolomná definice. Jak si představit člověka který neustále přemýšlí co by si býval myslel? Ale řekněme že k tomu byl vychován a slepě toto pravidlo dodržuje. Problém však je, že my nemusíme být nutně úplným všeználkem nebo popletou, můžeme se někdy plést a někdy mít správné úsudky. Nemůžeme vědět co z toho na nás platí a i kdybychom mohli nebylo by nám to nic platné, pokud bychom se přesně v polovině případů mýlili a v polovině usuzovali správně.