Filosofický lhář

Tomuto článku sa nedostává fotka. Kdo béváte het, bléskněte to.

Filosofický lhář je hypotetický jedinec chabého intelektu, kterého si pro sebe stvořili filosofové, aby demonstrovali svoji schopnost odpovědět na jakékoli otázky. Hypotetický lhář figuruje v řadě logických paradoxů, jako je paradox lháře, zde však hraje vedlejší roli a nebudeme se jimi zabývat.

Filosofický lhář je velmi zásadový, od běžného lháře se liší tím, že nelže pouze někdy, ale vždy, pročež je na něj spoleh, že vždy bude lhát. Filosofický lhář si nikdy nevymýšlí, co ho napadne nebo co potřebuje, filosofický lhář se zajímá o skutečnost a realitu, pouze vám vždy tvrdí pravý opak. Takových lidí v reálném životě moc nenajdete. Obdobnou postavou k filosofickému lháři je filosofický popleta. Filosofický popleta se vždy plete.

Lhář na rozcestí

Filosofický lhář je využit v hádance lháře na rozcestí. Představte si, že stojíte na rozcestí, kde jedna z cest vede k smrtícímu prasopsovi či do Macochy a druhá vede do města či do Brna. Vy, ač je to k nevíře, chcete do Brna. Na rozcestí stojí člověk, který vám může poradit, protože ví, která cesta vede do města a která k prasopsovi. Vy však nevíte, jestli se jedná o pravdomluvného člověka nebo chorobného filosofického lháře. Řekněme si, že zrovna nějaký utekl z Ústavního soudu v Brně. Jak tedy zjistíte, která z cest vede do Brna, když nevíte, zda-li máte člověku věřit?

Řešení je takovéto: Zeptáte se jej nepřímou otázkou. Místo otázky: "Která z cest vede do Brna?" se zeptáte: "Kdybych se vás zeptal, která z cest vede do Brna, co byste mi řekl?" pravdomluvný člověk by na obě otázky odpověděl stejně.

Filosofický lhář by vám na přímou otázku odpověděl špatnou cestu, kdežto na nepřímou otázku by vám ukázal cestu dobrou a tvrdil, že by Vás poslal tam, i když to by ve skutečnosti neudělal. Takhle jste nepřímo zjistili, která z cest je správná, protože jak pravdomluvný člověk tak filosofický lhář vám musí dát stejnou odpověď. Mínus krát mínus je dohromady plus.

Nezjistíte sice, jestli byl daný člověk pravdomluvný, nebo lhář, ale to nevadí. Problém je, že takových lhářů je málo. Ve skutečnosti spíš narazíte na lháře typu Miloše Zemana, kterým je pravda a lež zcela ukradená. Pošlou vás třeba dál podle toho, jestli se jim líbíte, popř. správnou cestu ani neznají, ale za menší peníz se budou tvářit, že ano a nebo se zkrátka jako každý smrtelník občas spletou. Taková individua jsou tedy mnohem nebezpečnější než filosofičtí lháři, na které se dá spolehnout.

Zatímco pravdivostní hodnota výroků filosofického lháře je v průměru vždy stejná (tedy nula), pravdivostní hodnota jejich výroků je v průměru 0,5 – někdy lžou a někdy říkají pravdu, a to zcela náhodně. Proto je z hlediska posuzování průměrné pravdivostní hodnoty lepší počítat lež jako -1, pravdu jako 1 a průměr jako 0, to je případ, kdy průměrná pravdivostní hodnota výroků člověka je k ničemu, protože pravda ho nezajímá. Zatímco u pravdomluvného člověka je radno jej vždy poslechnout a u filosofického lháře jej nikdy neposlouchat a dělat pravý opak, u běžného lháře si můžete hodit mincí, pročež nemá cenu vůbec poslouchat, co běžný lhář říká a můžete si hodit mincí rovnou. U běžného lháře vám nepomůže ani vaše schopnost odhadnout jeho upřímnost ani nepřímá otázka. Vidíme tedy, že pravým oříškem není přechytračit filosofického lháře, ale lháře normálního.

Filosofický popleta

Stejně je to s filosofickým popletou. Představme si, že jsme člověk, který se stále mýlí. Přijdeme na rozcestí a vybereme si automaticky špatnou cestu. Kdyby filosofický popleta o sobě věděl, že je popleta, pak by si vybral druhou cestu, pak by ale ta druhá cesta musela být špatná, aby byl stále popletou a byl by chycen v rekruzi. Filosofický popleta ovšem nikdy neví, ani se nikdy správně nedomnívá, že je filosofickým popletou. Úvaha, že by jím snad mohl být, právě vede k rekruzi a popírá fakt, že se vždy mýlí. Filosofický popleta se buď domnívá, že alespoň někdy má správné domněnky nebo se o správnosti svých domněnek nedomnívá vůbec nic.

Připusťme tedy takového filosofického popletu, který by se sám sebe neptal, kudy jít, nýbrž by se sám sebe ptal, jak by si odpověděl na otázku, kudy jít. Tentokrát filosofický popleta nepředpokládá, že je popletou, ani že zná správnou odpověď, vůbec se nezabývá správností svých myšlenek. Podle výše zmíněné hádanky by si však měl touto nepřímou cestou filosofický popleta vybrat nakonec stejnou cestu, kterou by si vybral všeználek, přestože filosofický popleta všechno poznal zcela omylně. Důležité však je pochopit, že i tak má jistý kontakt s realitou, všechny jeho omyly jsou z reality odvislé, a tak i popleta, který vždy koná opak toho, co by mu radil rozum, protože si myslí, že by mu radil něco jiného, dokáže nakonec žít stejně pohodlný život jako všeználek.

Tohle je ovšem velmi krkolomná definice. Jak si představit člověka, který neustále přemýšlí, co by si býval myslel? Ale řekněme, že k tomu byl vychován a slepě toto pravidlo dodržuje. Problém však je, že my nemusíme být nutně úplným všeználkem nebo popletou, můžeme se někdy plést a někdy mít správné úsudky. Nemůžeme vědět, co z toho na nás platí a i kdybychom mohli, nebylo by nám to nic platné, pokud bychom se přesně v polovině případů mýlili a v polovině usuzovali správně.