Metafyzika

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search

„S prostorem je tomu jako s časem u svatého Augustina: když se mne nikdo na prostor neptá, vím, co to je, když se mne ale někdo zeptá, nevím.“

- Mudromilec filosofický
Mudromilec filosofický
Neandrtálský filosof pokládá základy pozdější metafysiky

Slovo Metafysika, neboli τὰ μετὰ τὰ φύσικα, pochází z označení části Aristotelových spisů, které byly v policích starověkých knihoven zastrčeny dozadu, někam za spisy o přírodě, tedy Fysikami, a kteréžto zastrčené spisy se zabývaly skutečnostmi duchovními a nehmotnými. Vypadá to, že svitky těchto spisů byly ve starověkých knihovnách zastrčeny dozadu nejspíš proto, že z praktického hlediska byly na nic, a tak o ně mezi ryze prakticky založenými starověkými Řeky zas až takový zájem nebyl. Jenomže filosofové, neboli mudromilci, kteří ve věcech praktických byli totální nekňubové, se těchto vzadu zastrčených spisů chopili, a ono zastrčené moudro se jejich snažením vyvinulo v obecné označení mudromilné nauky o Jsoucnu Nejvyšším. A podle inovovaných pravidel pravopisných se tato stoka moudrosti začala psát jako Metafyzika.

Metafyzika nebo také ultramegagigahlavníajedináfyzika, jak se dá sprasit její původní řecký název, je obor filosofie, jehož cílem je vysvětlit podstatu fyzikálních jevů bez potřeby vědeckých pokusů a otravné fyzické aktivity, tedy pouze mentálně meditační cestou. Tedy tak, jak by svět dokázal popsat člověk dumavec bez nějaké otravně pachtivé, přízemně pokusnické všímavosti vůči svému okolí. Pakliže metafyzika nedokáže vysvětlit konkrétní fyzikální jevy, hledá odpověď v úplné podstatě otázkou co je něco a co je nic. Pakliže metafysika ani touto cestou nedokáže nalézt odpověď, vždy alespoň dokáže, že ji už vůbec nedokáže nalézt ani ta ušmudlaná fysika a tím potvrdí svoji nadřazenost nad tímto přízemně upachtěným oborem.

Řecká otázka[edit]

Starý dobrý Arisťák

Slavným metafyzikem byl třeba Zénón z Eleje, ten chlápek co ve svých profláklých aporiích dokázal, že pohyb neexistuje a Achiles je takový dřevo že nedožene ani želvu. K tomuto poznatku došel Zenón bez použití jakéhokoliv měření a proto je to velký metafyzický počin.

Jeho velkým protivníkem byl Hérakleitos (neplést s Herkulem, to by Zenón těžko ustál), člověk který pomocí metafyzického důkazu dokázal pravý opak. Podle Hérakleita Zenónovy argumenty neplatí, protože je všechno pohyb a basta fidli. Všechno je roztaženo mezi protiklady. Hérakleitos tuhle myšlenku ukradl Lao-tzuovi a dovlekl ji na západ.

Aporie[edit]

Zenonovy aporie... ta s tím šípem se tuším týkala logického důkazu nemožnosti pohybu letícího šípu. To, že šíp doletí k cíli, je jen zdání, které šípem proklátý stejně potvrdit nemůže, protože se ztrátou vědomí mizí i vědomí jeho ztráty, k zániku se může jen blížit, aniž kdy smrti dosáhne, takže zasažený ošípanec si vlastně sám v sobě žije život věčný.

To s tou stále menší polovinou se mělo týkat závodiště: když má atlet doběhnout na konec dráhy, musí zcela logicky nejdřív doběhnout do poloviny, pak do poloviny zbytku a tak furt až do nekonečna; jenže člověk v konečným čase nemůže udělat nekonečné množství dílčích pohybů. Vypadá to logicky. Akorát že on si ten trouba atlet v tom fofru nevšiml, že už přeběhl tu hypotetickou polovinu tratě a že by měl začít hledat půlku tý druhý půlky; tak se na ty dílčí pohyby vybodnul, prostě to doběhl a bylo po ptákách. Nebo snad nebylo?

Šíp nebo běžěc; koneckonců je to fuk. Na celé té story o aporiích je totiž zajímavé ještě jedno:

Zenon vychází z Parmenidova přesvědčení, že jsoucí jen jedno je, jež je vždy a stále stejné, takže pohyb a změna jsou pro Parmenida nejsoucí, neskutečné, klamné. Smysly, které nám obraz světa zprostředkovávají, nás jen klamou.

Parmenides rozlišoval mezi dvěma možnými cestami poznání: představami či zdáním (dóxa) a pravým věděním (epistémé). Podle Parmenida můžeme pravého vědění dosáhnout jen cestou logickou, jen čistým rozumovým poznáním. Skutečné pravdy se, opět podle Parmenida, nemůžeme dobrat pouhým pozorováním obyčejné reality pomocí smyslového vnímání. Protože to nás klame vždy, všude a furt. Tyto myšlenky svého velkého učitele se snažil obhájit Zenon z Eleje právě oněmi aporiemi, které měly být logickými důkazy nemožnosti pohybu. Celá tato teorie je elegantní a vypadá velice logicky. Akorát to nesouhlasí s každodenní, obyčejnou realitou... Závěr?

Místo toho, aby se teorie realitě přizpůsobila, byla realita popřena. Kolikrát od té doby byl rozpor mezi teorií a realitou řešen podobně!


Do jejich sporu se zapletla atomová lobby s tvrzením, že celý svět se skládá z atomů, které se pohybují v prázdnu. Celou myšlenku dokázali metafyzickým argumentem a basta.

Pak se na scéně objevili Sokrates, Platón a Aristoteles a udělali v celé metafyzice naprostý bordel. Sokrates se zdržel jakéhokoli tvrzení a liboval si v pochybnosti, možná proto, že od mala nesnášel argument basta fidli, který používala jeho matka, když nechtěl dopít svůj ranní psychedelický čaj z bolehlavu. Platón pochyboval o něco méně, pouze do té míry, že všechno pro něj byl matrix a jedinou příčinou a podstatou tohoto matrixu mohly být jeho vlastní dokonalé nápady, které však zlí agenti Smithové proměnili v nedokonalé kopie, asi jako když někdo natočí v kině na kameru film, který se čirou náhodou promítá v jeskyni a pak to rozdává na vypálených dévédéčkách kamarádům a ještě se ve filmu objevují siluety lidí, kteří šli na záchod. Aristoteles prohlásil všechny předchozí metafyzické důkazy za nesmysly pročež vymyslel složitý systém, který všechny příčiny rozdělil do x kategorií a ke všemu zavedl tzv potenci. Potencí se myslí, že Váš otec musel skrývat nějakou schopnost Vás zplodit, ačkoli není Vámi a byl před Vámi v době, kdy jste vy nebyli.

Indická otázka[edit]

Mezitím pár tisíc let řešili v Indii problém, ke kterému se v Evropě dostanou až později, problém mnoha a jednoho. Jednoduše řečeno jedna strana tvrdila, že existuje jenom jedna věc v celém světě, protože když byste vytrhli jakoukoli věc tak by ta věc bývala nemusela být vůbec taková jaká je a vůbec, když něco vytrhete od ostatních tak to vlastně neni nic, protože to, jaká ta věc je, definují jenom vztahy k okolí a bez nich je to leda velká nula. To se nelíbilo druhé straně, která tvrdila, že každá jednotlivá věc je něco samo o sobě ačkoli nedokázali přesně vysvětlit co, nicméně zcela jistě to ve vztazích získává podobu jenom během střetu toho něčeho s něčím.

Nakonec přišel Sidharta Gautama a udělal bordel s tvrzením, že všechno musí být z ničeho protože oproti všemu není nic dalšího z čeho by to bylo a tak je všechno vlastně lautr nic a něco je jenom nějaké nic nebo nic které vypadá víceméně jako něco (tedy matrix).

Evropsko-středověká otázka[edit]

V Evropě postupně popřeli všechny předchozí názory tvrzením, že všechno udělal Bůh a všechno je od Boha a dlouho to fungovalo, než se objevilo hafo lidí, který na Boha nevěřili a hafo jejich následovníků, které církev naštvala až příliš plamennou obhajobou svých tvrzení.

Moderní světová otázka[edit]

Moderní světová otázka rozvíjí všechny předchozí argumenty, dohání je do těch nejšílenějších absurdit a všechny je respektuje, tak vznikla moderní metafyzika, která dává tisíc jedna správných protichůdných odpovědí na podstatu vesmíru a všechny fyzikální problémy, kterou však hloupí fyzikové ignorují jenom proto, že je v tom trochu bordel. Zaručeně osvědčený citát Alberta Einsteina praví, že pořádek je pro blbce, to však ale fyzikové nevědí.

Contradictio in adjecto

Což venkoncem dává vznik filosofie panbordelismu. Ovšem proto, že slovo bordel je zatím společensky ne zcela akceptovatelné, mělo by být nahrazeno slovem nevěstinec, a vzhledem k potřebě genderové vyváženosti případně i slovem ženišinec.

Kterážto substituce by celé toto mudromilné pojednání posunula do mnohem vyššího levelu.

Související[edit]