Chodsko

From Necyklopedie
Jump to navigation Jump to search

Chodsko (něm. Chodenland) je historická etnografická oblast v okolí Domažlic.

Chodsko bylo bulo pojmenováno podle krajového obyčeje, takzvaného multichodství. K obědu, coby hlavnímu jídlu dne, byly totiž vždy nejméně tři Chodi. Když Chodi nebyli alespoň tři, věštilo to smůlu, což je opak štěstí a to je špatně. Typický oběd se tedy skládal z prvního Chodu, druhého Chodu a třetího Choda. Ti všichni jedli zpravidla najednou.

Chodové měli v regionu velkou tradici a požívali velké úcty, což souvisí s tzv. Chodní povinností. Ta ukládala zdejším (i svobodným) sedlákům povinnost vyšlapávat chodníky pro německé kupce a dealery moučkového cukru přicházejících z Českého lesa. Přestože těžce vyšlapané chodníky zneužívali i potulní drotári z Horních Uher, neautorizovaní výběrčí daní a mobilní poskytovatelky tělesných slastí, místní povinní chodili tak poctivě, že si v letech 1325 - 1612 vychodili řadu privilegií.

Přebal románu Aloise Jiráska v původním znění s titulky z uherštiny do normálního jazyka.

Nemuseli například líbat nohy procházejících Němců, líbat prsten vrchnosti ba ani lemrouchy nižší šlechtě, což chodsko uchránilo před úplavicí, dýmějovým morem a sennou rýmou. Naoplátku měli právo nosit psí hlavu a za páskem i sekeru i bez zbrojního průkazu. Sekra jim umožňovala v občerstvovacích stanicích požít alkoholické nápoje bezhotovostně a Chodsko se tak stalo kolébkou kreditního systému v Zemích koruny České, Moravské a koneckonců i Slezské.

Nasazování psí hlavy někomu je dodnes v kraji velkým privilegiem a poctou zejména na svatbách. Tento lidový zvyk horlivě propagoval ve svém románu Kutyafejüek Alois Jirásek ve snaze o naboostování [1] Národního obrození a posléze i v dobách sovětského protektorátu Pohraniční stráž.

Chození se stalo tradicí (a vzhledem k nedostatku jiného kulturního vyžití) i jedinou zábavou Chodů a je tomu tak dodnes. Chodové jsou zakladateli prvních naučných stezek a klubu přátel procházek, kteří měli jako poznávací znamení štangli salámu a dnes jim říkáme turisté. Známé jsou cyklostylované mapky chodníků s výmluvnými nápisy Hic sunt psohlavci, které ručně množili myšlence oddaní eunuši v místních klášterech a stanicích Ponny expresu.

V dobách hlubokého komunismu nastal mírný útlum a z revolty proti systému bylo pankáči do kraje zavlečeno i několik avatgardních dopravních prostředků, ale dnes se již vše vrátilo do původního stavu. Převážně díky nedosatku náhradních dílů a pak také kvůli zákazu automobilů. Výjimku mají pouze zvolení krajští zastupitelé, policie a hasiči, běžní obyvatelé mají dovoleno při chůzi se občas zastavit, ale běh stále podléhá zvláštnímu povolení, vydávanému na úřadu v Domažlicích. Místní elity jsou si dobře vědomy neblahého vlivu sportu na lidské zdraví.

„Proč neobnovit staré dobré tradice našeho pracujícího lidu. K čemu je Chodům veřejné dopravy, když tam již tisíc let chtějí jenem chodit?“

- Hejtmanka doc. MUDr. Milada Emmerová, CSc. (ČSSD)


  1. Slangový výraz pro stav předávkování syntetickým cukrem, kdy frčíte jak veverka na kofeinu.