O šíleně smutném princi

	Článek čerpá z díla
	Brbla.net [1]

Byl jednou jeden princ a ten chtěl být za každou cenu něčím zajímavý. Když byl malý, polykal cínové vojáčky a strkal si hrách do uší i nosu, kde ho nechal klíčit. Později běhal nahý po chodbách hradu, což v jeho osmnácti letech kolikrát vyděsilo právě procházející vyslance a vyslankyně z jiných království. Když si všichni pomalu začali zvykat, že princ je nudista, přišlo na řadu tetování a piercing. Krále vyděsilo hlavně oko propíchnuté tetovací jehlou a oddělení levé a pravé mozkové hemisféry platinovou destičkou, která zvenčí (tedy mimo hlavu) vypadala jako popravčí sekera. Co na tom, že princ díky tomu nesměl na letiště, protože vždycky totálně zkratoval detektor kovů, horší bylo, že žádná princezna takového rozjařeného exota nechtěla za muže. No a nebylo se čemu divit. Vždyť princ si lakoval nehty na nohou a barvil si vlasy – nalevo od sekery na modro a napravo od ní na zeleno. Topůrko používal na vyvěšení vlajky s vyobrazením vyklíčeného hrachu. Navíc ještě asynchronně mrkal a občas dostal tik do levé nosní dírky, což vypadalo obzvlášť nechutně.

Král marně hledal slepou, hluchou, blbou a k tomu bohatou princeznu pro svého potomka. Tato kombinace byla buďto neúplná, nebo již dávno obsazená. Král se marně snažil prezentovat svého synáčka jako hodného a pozorného prince. Když jednou princ přinesl nápadnici místo pugétu chcíplou myš v brokátovém kostýmku, vzala jeho pracně budovaná pověst kavalíra za své. Princ své excesy zvyšoval. Bungee jumping s gumou mu byl málo vzrušující. Dlouho trvalo, než si nechal rozmluvit použití struny G místo pružného lana. A když začal princ uvažovat o umělé endoprotéze zakončené kuří nohou, vypěnily králi nervy. Ihned se seběhly uklízečky a začaly honem stírat. Během okamžiku měl král nervy v kýblu. A ne v jednom, hned v deseti.

„Ty rozcapený a nehodný fracku,“ oslovil něžně budoucího vládce rozlehlé země, „už mě točit nebudeš !!!“ pronášel dál klidným hlasem o síle několika stovek decibelů. „Heh?“ odpověděl srozumitelnou češtinou synátor a se zájmem sledoval barevné změny v otcově tváři. „A dost, ode dneška už žádní Pokémóni !!!!!!“ zařval král a demonstrativně vypnul televizi, zrovna když Pikachu pronášel velmi důležitou a vše vysvětlující větu „Pikáááááá Pikááááá Čupikááááá, Pikáááááčůůůůůů !!!“

Princ se rozbrečel svým zbylým okem, až sekera v jeho palici zavrzala. Jeho make-up se rozlil po tváři a vytvořil nové dílo, nad kterým by srdce milovníka abstraktního umění zaplesalo. Král byl šokován. Poprvé uviděl svého syna projevit lítost. Něco mu na jeho výrazu ale nesedělo. Byl příliš bolestný. Sklouzl pohledem na jeho pravou nohu a všiml si, že princ se chytil do želez na medvěda, na kterého dal král políčit uprostřed audienční místnosti, protože mu chodil na med.

Pokud je vám divné, že železa na medvěda byla v audienční místnosti, měli byste vědět, že ta železa patřila králi a mohl si s nimi dělat, co chtěl. Stejně jako tuhle pohádku píšu já, a tak se v ní stane to, co chci já.

Tak: Princ, s čerstvě amputovanou nohou, odkráčel do svých komnat omdlít. Jeho duševní stav se nezlepšil ani po týdnu. Nemohl si již lakovat všech deset nehtů na nohou, a tak nebylo divu, že byl rozmrzelý. Celé království se pokrylo černým suknem. No, celé, až na mlynáře a jeho mlýn, protože jim to tou bílou moukou furt kazil. Proto dostal pokutu, až zčernal, a vše bylo v pořádku. Král vyhlásil, že ta, která prince rozveselí, dostane půlku království a zbytky prince. Nikdo se na hrad ale nehrnul. Král zvyšoval nabídky, prosil, hrozil, sliboval, až se nakonec přihlásila jedna dívka, že by to zkusila.

Byla to chytrá Jana, sestra nechvalně známého hloupého Honzy, který zabil poslední exemplář výstavního draka a již šestým rokem bručel v místní hladomorně. Chytrá Jana si podmínila pokus tím, že když uspěje, bude její bratr rehabilitován a propuštěn. Král, ač nerad, souhlasil. S láskou vzpomínal na doby, kdy s drakem lítali po světě. Drak si vždy vymohl nějakou princeznu k snědku a král ji předtím ještě…, ehm no, co dělal král, to sem nepatří. Jde jen o to, že jednou se drakovi neudělalo dobře, princeznu vydávil a král si ji pak musel vzít, protože s ním čekala…, no to sem taky nepatří. Jednoduše, takhle král přišel ke svému synovi a lehce natrávené královně.

Chytrá Jana se nechala dovést k princovi, který usedavě plakal. Nejprve mu dupla na zdravou nohu, aby měl proč řvát, a pak se posadila vedle něho. O čem si s ním povídala se asi nikdy nedovíme. Jisté je jen to, že když se dveře do komnaty otevřely, princ se chechtal, až se za břicho popadal, a chytrá Jana se taky tlemila jak blázen. Král byl spokojen a dal chytré Janě kostru jejího bratra. Ta konečně poznala, že hladomorně se neříká hladomorna jen tak pro nic za nic, ale co se dalo dělat.

A byla svatba. Princ si prosadil svoji a nakonec měl jednu nohu opravdu kuří. Chytrá Jana se vdala docela ráda, protože ve svých osmdesáti sedmi na to už přeci jen měla léta. Král, kterému to nedalo, se šel podívat na videozáznam, co chytrá Jana s princem dělala, že ho tak rozesmála. Když si pustil video na nohu, zařval bolestí a rozhodl se pustit si ho raději klasickým způsobem. Stiskl tlačítko a rázem zjistil, že mu chybí televize. Rozzlobil se na svou sklerózu a dal vše do kupy. Když se pak koukal na tu kupu, na jejímž vršku byla televize, pustil video podruhé. Na obrazovce zapraskal obraz a objevily se dvě postavy. Chytrá Jana vytáhla odkudsi bombu s rajským plynem a začala prince zfetovávat. Ano ano, milé děti, chytrá Jana se stala královnou a kralovala až do své smrti (tedy asi tři měsíce). Pak se vlády ujal bývalý princ, ale to by bylo spíš na horor. Zavedl povinné tetování s kuří nohou. Ano, je to tak, každý v království musel mít tetu s kuří nohou. Důležité ale je, že princ konečně nebyl smutný. Chvilkami byl dokonce tak veselý, že o něho projevil zájem i doktor Chocholoušek z nedalekého ústavu. Princ byl převezen na místo, kam už dávno patřil, a pokud mu nenasadili elektrošoky, tak se tam chechtá dodnes…