Vo chytrym draku Zvonimírovi
Bylo jednou jedno dračí království. Na tom nebylo nic divnýho, pač tehdá žili draci po celym vobydlenym světě. Takže je logický, že i v Boiohaemu bylo dračí králofství. A v tom královstvim panoval zrouna strašně dobrej král s královnou, kerý se menovali Theobald a Adelheide. Theobald (taky se mu řikalo Rudolf) znamenitě zvelebil svý království, snížil daně, pozavíral loupežníky, stavěl rybniky a zvelebil hlavní město Marobudon aj vostatní města, takže ho všichni draci měli rádi.
Theobald měl sedum hlav, ta prostřední byla hlavou státu a nosila zlatou korunu, na těch vostatních hlavách měl stříbrný koruny, jedna hlava měla na starosti hasičství a vojenství, další spravedlivost, další státní pokladnu, další zahraniční politiku, další se starala vo pívovary a hopsody, aby se všichni draci měli dobře, a ta poslední hlava dohlížela nad náboženstvim a posmrtnejma záležitostmama, aby se všichni draci měli dobře i po smrti.
Královna Adelheide byla roztomilá, měla sedum krásnejch hlav a všechny se staraly vo chudý, takže v tom království už žádný chudý nebyli. V králofskym paláci v Marobudu bydlel taky starej devětadevadesátihlavej drak Zemskejsněm, tomu bylo už přes tisíc let a rozhodně nemínil umřít (vostatní draci se dožívaj tak pětiset let).
Z dalších vobyvatel stohospodovitýho Marobudonu rozhodně nesmíme taky zapomenout na patnáctihlavýho Bonifatia z Viterba. To byl nejvzdělanější drak na světě a král Theobald ho pozval do země, dyš zakládal Marobudonskou univerzitu. Bonifatiovejch patnáct hlav zvládlo veškerou vejuku na patnácti fakultách, první z nich znala všechnu filosofii, druhá všechnu matematiku, třetí učila všechny jazyky živý (dokonce i pražštinu) aj vyhynulý (například spisovnou češtinu, ale tu se nikdo neučil, protože to nebyl pořádnej jazyk), štvrtá všechnu historii, pátá znala všechny rostliny i zviřátka, šestá vyučovala právnický umění, sedmá třeba alchymii a kulinářství (jestli vůbec byl mezi tim ňákej rozdíl), vosmá astrologii a ňůtnovy zákony, devátá, desátá a jedenáctá psychologii, což je vobor kerej se mezi drakama těší velký voblibě, dvanáctá hlava učila atomovou fyziku, třináctá měla přečtený všechno písemnictví a další si určitě dokážete domyslet.
Jistý je, že mezi vyučovanejma diciplínama nebyla meducína, poněvač draci nejsou nikdy nemocný, ani theológije – tajemství boží trojice přece pochopí i malý dráčátko – ani ekonomije, protože do Marobudonu často přicházel štyrycetihlavej drak Jarmarek, kerej vobchodoval se všim zbožim, co kdy existovalo (akorát s chlastem měl ve slušnejch zemích jako sou Bojohemije, Norricum, Bavořsko a Itálije zakázáno kšeftovat, protože by ho určitě předražoval, jaqí každej kdo navštívil Vikingystán) a nikdo se ho ani nesnažil přechytračit, protože to prostě nešlo. Vodpoledne navíc Bonifatios vyučoval fotbal (u draků zvanej hedbal). Jaxami uznáte zásluhou Bonifatiový činosti poletovaly nad Marobudonem Můzy ve velkejch hejnech.
Jenže jak už to ve světě chodí, že když je někdo hodnej tak na něj příde ještě větší trápení, a přesně to se stalo hodnýmu králi Teobaldovi. V srdíčku krásný země Bojohémský zvanym regio Slanensis (byl tam usazenej kmen Čehůnů) nedaleko města Wounětitz (kde dělali moc dobrý víno a měli tam kultůru) se usadil zlej rytíř, kerej přiletěl z daleký Anatólyje, a jak to maj rytíři ve zvyku jen tak pro nic za nic zabíjel draky – ani je nežral, jako to dělaj medvídci, kerý Pán Bůh stvořil proto, aby draci nechodili do vysokejch hor.
Rytíř – menoval se Galymatiáš – byl vobzvlášť podlej, na velký draky si netrouf, zabíjel jenom vobyčejný vesnický maximálně tříhlavý draky, když ve svejch vesnicích vobdělávali brambory a zeleninu. Toseví, že s tim král Theobald chtěl něco dělat, aby se jeho podaný nemuseli bát, jenže nikdo nevěděl co dělat, králi neporadili dokonce dokonce ani Zemskejsněm ani Bonifatios z Viterba, kterej akorát zjistil že se jedná vo vobzvlášť nebezpečnej druh eques orientalis Georgii.
Královna Ádlhajde nechala potáhnout celý Wounětitz (po Marobudum a Budečsko-makotřasko-kladenskym souměstí třetí největší město v zemi, takže to dalo hodně práce) černejma hadrama – to se tak dělá, dřív si dokonce mysleli, že rytíři nemaj černou barvu rádi. I vostatní draci se snažili Galimatiáše vypudit, jeden vymejšlel bouchací kuličky, další chtěl použít cvičený brabence, jenže nic nezabíralo.
Tehdá študýroval v Marobudonu mimo jiný taky Zvonimir. Byl teprv v desátym ročniku, navíc měl jenom pět hlav, takže pochopitelně nemoh vstřebat všechno učení, který učilo patnác hlav profesora Bonifatia. A předtim než Bonifatios odjel radit králi co s Galimatiášem, zadal Zvonimiroj velmi náročný téma interdisciplinární seminární práce, totiž historicko-hermeneutickej rozbor marobudumskejch hospod za ouplňku. To způsobilo Zvonimíroj ještě větší splín než měl předtim, protože v marobudonskejch hopsodách nenastával vouplněk současně (což nevěděla ani Bonifatiova astrologická hlava, Zvonimir tendle jev nazval ve svý práci hospodská precese a našel vzoreček závislosti času úplňku na dýlce pivních trubek), navíc po těch hopsodách seděli študáci, kerý se trápili tim, že v Marobudonu néjni možný začít akademickou karyjéru, pač Boniofatios fšechno zvládá sám.
Ani vostatní štamgasti mu nepřidali na náladě, když vyprávěli o tom jak dřív tak krásnej Slánskejkraj ničí Galimatiáš. Zvonimirovi bylo tak smutno, že už nechtěl ani chodit do hospod, což šak v Marobudonu nešlo, protože chytrej vosmihlavej architekt Pétrparler přišel kdysi dávno, když zakládali Marobudon, na to, že nejlepčí je když se sloučí ulice a hopsoda, takže nechal postavit všem domům vejchody směrem do nejbliší hopsody, i vokna z baráků vedly do hopsod – stačilo jen strčit hlavu k pípě – a taxe zajistilo, že hopsoda byla vopravdu centrem všeho dění a všichni vobyvatelé i nafštěvníci Bojohémije kromě řečenýho Zvonimira byli šťastný.
A tak když cestou spátky do svýho collegijum smutně procházel překrásnou špelůňkou U zelenýho bernardýna, kde se zrovna konalo mimořádný shromáždění vejboru štamgastů všech marobudonskejch hospod, knajp a pajzlů kerý řešilo naléhavou votázku jak zachránit vounětitzký víno před Galimatiášem. A voni prej na Zvonimýru co stim, že když je intouš, ať jim poradí. Ty vejboři dokonce slíbili Zvonimíroj, že, esli pomůže zemi aby se zbavila Galimatiáše, tak mu jak jenom budou moct pomůžou se seminárkou, kerá pak už bude pro něj jenom hračkou.
Tehdá zrouna přijel do Marobuda Jarmarek a tak moh Zvonimir udělat to, co si vymyslel. Koupil si vod vosumnáctý Jarmarkovy hlavy pět kilo pepře a pět kilo feferonek, řek jí že to potřebuje proti Galimatijášovi a tak dostal vosumdesátiprocentní slevu, což se nikdá přetim ani potom nestalo. S timdle nákupem se teda vypravil na vounětitzký panství. Cestou se doslech, že rytíř se nynčko nastěhoval do jeskyně v Šárkatálu a vohrožuje vobyvatele starobylý vesnice Hliboc. Dyš přišel Zvonimír do Hliboce, zalíbila se mu ta vesnice a řekl si že je zvlášť chytrý, že pod ní nechal před pár rokama král Theobald založit rybnik a nad vesnicí voboru a že u nich v Norricum by je taky měli zakládat. Řekl místnim drakům aby se zabednili ve voboře a sám šel k rybniku.
Achtung! Bнимание! Alert!
Tudlencten vocstavec nebo celej ártykl sou napcaný soudobou novobarokní poetickou češtinou, leč furt ještě předreformním pravopisem, což sitze nedělá dobrotu, nač však sere pes.
Navíc Franta Palackejch řiká že cajk.
Tam si nachystal pepř i feferonky, tři Zvonimírovy hlavy se skovaly do křoví a dvě vyhlížely Galimatiáše, což zároveň vypadalo že se jedná vo pouze dvouhlavýho draka, což by byla pro rytíře snadná kořist (takový draci se přitom vůbec nevyskytujou). Galimatyjáš vopravdu vylez z hlubokýho oudolí, přeběh poštovní silnici a hasil si to k Hliboci. V tom zahlíd Zvonimira, sedícího, jaxme už řekli na konci hráze rybnika, zabočil doleva, projel přes zahrádky a huž byl na hrázi.
Zvonimir mezitim zblajz pepř i feferonky, každá hlava vod vobojího po kilu, když se rytíř vydrápal na hráz, vyrazil Zvonimir na něj. Rytíř se lek, že tolik dračích hlav nečekal. Ynteligentní čtenář určitě už pochopil, na co ty feferonky s pepřem byly, že totiž Zvonimiroj z každýho krku vyšleh desetimetrovej plamen, takže po rytířovi zbyl jenom krunejř (rytíři maj podobnej jako třeba raci). A to byl teda konec zlýho rytíře Galymatyjáše, kerej jen tak pro nic za nic zabíjel draky, což se nedělá.
Když se Zvonimir přesvěčil, že rytíř už vopravdu néjni, skočil do rybnika a půlku ho vypil, čimž uhasil plamen a moh se vypravit do oudolí, aby viděl jaqypadá rytířova jeskyně. Draci z vobory mezitim běželi to všechno vyprávět králi, kerej byl naqartýrovanej v sousední vesnici ménem Bržewnow, haby byl blízko, ale nevěděl, co Zvonimir vymyslel. Král nejdřív vobhlíd místo, kde se to všechno stalo a vesnice Hliboc se mu zalíbila, protože to byla nejhežčí vesnice v celym královstvim.
(Pozdějc si Theobald postavil uprostřed Hlibocký vobory domeček aby moh v týdle vesnici často pobejvat a vzpomínat na záchranu svýho králofství. Ten domeček měl špičatou střechu s věžičkou, ze který se hlava státu mohla rozhlížet do celýho kraje, pro vostatních šest hlav tam bylo kolem dokola šest pokojíků, kde mohly vodpočívat. Ten domeček tam stojí dodneska, řiká se mu Hvězdička, jenom věžička, kerou je eště vidět na některejch starších vobrázcích, se dnešních dnů už nedočkala.)
Zvonimir zatim už uháněl do Marobuda k zelenýmu bernandýnoj. Tam už taky vědíli co se stalo a náležitě ho vodměnili. Qečíru navíc do týdle hopsody přišel samotnej král Theobald, kterej se domák, kde se Zvonimir vyskytuje a zašel tam, haby ho králofsky vodměnil.
