Kulturní fronta
Kulturní fronta je specifický druh fronty, která se od jiných front, jako je např. fronta na maso, fronta na banány, fronta na úřad práce či fronta na sociálku, vyznačuje tím, že je značně delší.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Pojem „kulturní fronta“ byl v dřívějších dobách neznámý. Všichni ti herci, šašci, kejklíři či cirkusáci byli lidé, kteří vedli kočovný život a tudíž neměli na co stát frontu. Pokud měli hlad, museli buď žebrat, nebo např. jako Jakub Jan Ryba si jít ulovit rybu. Ke změně doslo až po vzniku Československa, kdy se začaly točit filmy. Umělci pochopili, že zde se nachází zdroj peněz, díky němuž se mohou zařadit mezi smetánku společnosti. Musí však hrát to, co se líbí vrchnosti. Zcela se kulturní fronta zformovala až za druhé světové hádky, kdy v roce 1942 v Národním divadle přísahala věrnost Říši a Adolfu Hitlerovi.
Totéž si na stejném místě zopakovala v roce 1948, kdy přísahala věrnost socialistickému Československu. Směr socialistické kultury dal soudruh profesor Zdeněk Nejedlý, který napsal: „Dnes přední naší avantgardou musí být celý náš národ, všechen náš lid, jak zase nejlépe vidíme v Sovětském svazu, kde rovněž avantgardou zdaleka už není jen ten či onen jednotlivec, ten či onen klub, jak je tomu na Západě, ale všechen sovětský lid je tu nejpravější, nejlepší i také nejúčinnější avantgardou dneška, prorážející hluboké klíny do dosavadního starého, nemohoucího již světa. I my Čechové jsme byli jednou takovouto hromadnou avantgardou. Učiňme svým úkolem být i dnes novodobými husity, avantgardou nového, socialistického světa i v kultuře.“
Kulturní fronta se stmelila i v roce 1977, kdy odsoudila protisocialistické živly a napsala prohlášení „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru,“ ve kterém se praví: „Také my, představitelé umělecké fronty, připravujeme bilanci své tvůrčí práce. Na letošní jarní měsíce svoláváme sjezdy svých svazů českých a slovenských spisovatelů, výtvarných umělců, dramatických umělců, skladatelů a koncertních umělců, aby zvážily hodnoty vytvořené v uplynulém období a zabývaly se otázkami dalšího rozkvětu socialistického umění.“ Tomuto prohlášení se zkráceně říká Anticharta 77.
Socialistický stát si kulturní frontu hýčkal do té míry, že i generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš musel konstatovat: "Ti umělci, kteří to podepsali. Žádnej z nás nebere takový platy, prostě jako berou oni. Dostávám jednou ročně výpis... seznam těch umělců, kteří berou nad těch 100 tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno... ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další ne 600, milión, dva milióny berou. Jandové a jiní každý rok. Ty náhodou neprotestovali."
Kulturní fronta v nové době[editovat | editovat zdroj]
Po roce 1989 se kulturní fronta postavila za ideály Velké listopadové sametové revoluce a za její ikonu Václava Havla. Hrozilo však, že po přechodu na tržní hospodářství se na každého nedostane tolik, aby mohl žít na vysoké noze. Proto byl zaveden systém dotací, subvencí, grantů, příspěvků a podpor, díky kterému se na každého dostane. Kromě toho existuje podpora od kamarádů z České televize, která je díky výpalnému od koncesionářů jednou z nejbohatších firem v Čechistánu. Po smrti Václava Havla se stal duchovním představitelem kulturní fronty nevyučený lesník Karel Schwarzenberg a zůstal jím kupodivu nejen po pronesení několika vulgárních výrazů, ale i po milostném románku s Janou Vopěnkovou. Ten také získal dotaci na svůj film Povolení usínat. V roce 2013 hrozilo, že se stejně, jako důchodcům, postiženým, invalidům, nemocným a jiným potřebným budou i kulturní frontě krátit příspěvky ze státního rozpočtu. Proto vznikla petice „Zachraňme kulturu 2013“. Ukázalo se, že kníže k lidu má blíže, a tudíž nakonec kultura dostala tolik, aby z toho mohla skromně vyžít.