Věstonický Venouš
Tento článek na téma "Věstonický Venouš"
pojednává o opačném tématu než článek Věstonická Venuše.
Věstonický Venouš, lat. biggus dickus vestoniensis, je důkazem, že obyvatelé Jižní Moravy byli posedlí rovnoprávností ještě před tím, než to začlo být cool.
Zrodil se na jaře a podle italského názvu tohoto období se jeho zrození říká primavera.
Objev[editovat | editovat zdroj]
Když byla 13. července 1925 v Dolních Věstonicích při vykopávkách nalezena v ohništi slavná Věstonická Venuše a malá víska se rázem stala světoznámou minimálně v okresním měřítku, byl to pro lidi šok. Jedinou nešokovanou skupinou obyvatel byli občané Horních Věstonic, kteří již po desetiletí tajně v místním svatostánku uchovávali vzácnou relikvii - Věstonického Venouše ve snaze nepřilákat do obce turismus, automobily a horizontální sociální pracovnice. Bohužel, jak tomu již bývá, objev artefaktu v sousední vsi otevřel staré rány a křivdy a Hornověstoničtí pod tlakem masmédií neudrželi své tajemství dlouho a tak byla celá oblast záhy zaplavena kulturychtivými nájezdníky. Místním se díky moudrosti místního faráře povedlo pletichami a falší odlákat návštěvníky k prohlídce vinných sklepů a tak celá oblast tyje z ruchu dodnes.
O samotném objevu sošky toho mnoho známo není. Zmiňuje se o ní jen fragment kroniky neznámého autora, která byla ve vlastnictví Jana Berwida-Buquoye po celá staletí v krabici na půdě, kde jí místní suché podmínky pomohly zakonzervovat. Krátký úryvek napsaný směsí latiny a předreformním staroslověnským pravopisem popisuje, jak místní pradlena našla sošku při svátku velkého prádla v Hornověstonické strouze a jak ji vděčný manžel, který okamžitě rozpoznal cenu starožitnosti, profackoval a nechal hodinu klečet v koutě na luštěnině. Fragment bohužel není datován, ale radio-karbonovou metodou bylo prokázáno, že pochází zhruba z období vyvraždění rodu Slamníkovců a triumfálního návratu Mšenuše do Mšena. Samotná soška je datována na ve středu, zhruba 11:23 někdy mezi 29.000 a 25.000 let před Kristem. Je tedy o mnoho starší, než její dolnověstonický protějšek a její finanční hodnota je mnohem nedozírnější.
Popis artefaktu[editovat | editovat zdroj]
Venouš, jak byla soška pojmenována, je vyobrazením mužského těla a to nikoli v idealizované formě, jako je tomu u Venuše. Ve Venoušovi je věrně zpodobněno tehdejší mužské tělo se všemi jeho chybami - nedostatečně vyvinutým pivním pupkem, zjevným nedostatkem podkožního tuku a mohutně maskulinním ochlupením podbřišku, protože prapůvodní obyvatelé Horních Věstonic byli lidé upřímní se smyslem pro krutou realitu. Soška, kterou pravděpodobně vysochala Niana[1] jako vzpomínku na hezkou chvilku v rohu jeskyně mezi neustálým sbíráním ovoce a Venoušovou tvrdou prací nájemného lovce chlupatých slonů. Antropologové v rozdílu ve ztvárnění mezi Venuší a Venoušem vidí jasný důkaz o setkávání různých kultur a vývoje ideálu krásy, ale tato teorie nebyla zatím spolehlivě prokázána. Naši pracovníci jsou ochotni věřit tomu, že Venuše byla tehdejší pomyslnou Miss Jižní Morava, ovšem podle nás Venouš zachycuje běžného, obyčejného Moravana, kterých je i dnes v oblasti hned několik.
Vyvedení figurky v červené hlince svědčí o tom, že Nana pravděpodobně vlastnila cihlárnu a zájem o její výrobky nebyl (asi z důvodu vysoké úrokové míry a následných předražených hypoték) příliš velký a materiálu i času bylo nazbyt. Dokládá to i velikost sošky - zhruba 23 cm na výšku a 7,5 cm v průměru.
| Jakékoliv heslo na téma Věstonický Venouš byste na české Wikipedii hledali marně. |  |
Při průjezdu tomografem[2] bylo zjištěno, že kromě červené hlinky, prachu z kostí mrtvočichů a lidských slin obsahuje také částečky semen travin. Bylo tedy na bíledni, že před vypálením a následným vyleštěním o srst byla soška sušena na kavalci, což výzkumníky chronické somnie překvapilo a donutilo je přepsat nejednu naučnou publikaci. Chemickým rozborem se též přišlo na to, že si umělkyně pravděpodobně nečistila zuby a o mýdle nemohla být ani řeč. Ovšem vzhledem k lesku některých částí je jasné, že o svůj výtvor autorka, či některý z následných majitelů, pečoval s láskou a touhou uchovat umělecké dílo i pro další generace.
Kontroverze[editovat | editovat zdroj]
Zejména s příchodem feministického hnutí v druhé polovině 20. století a nástupem militantních sufražetek na počátku století 21. se objevily pokusy o zpochybnění autentičnosti nalezené sošky. Pseudovědkyně s modrými vlasy nejprve opíraly své tvrzení o prý nerealistické zobrazení mezižeberních svalů, které by prý modelu neumožnily plně používat plicní sklepy a příliš symetrické hýždě, které prý nikdo nemá. Antropologické poznatky ovšem tuto smyšlenou tezi obratem vyvrátily s argumentem, že v tehdejší době ještě neexistoval Mekáč a tehdejší lidé se přirozeně více pohybovali pěšky, než MHD.
Druhým, neméně podlým útokem na utenticitu artefaktu bylo trvání na novém chemickém rozboru, který měl domnělý podvrh prokázat. Když se ukázalo, že soška neobsahuje žádný z radioaktivních prvků, dokonce ani pesticidy a je tedy 100% autentická, nezbylo pochybovačům než ustoupit. Ovšem vzhledem k očividnému nebezpečí propuknutí sporu nanovo, je artefakt pečlivě uschován v trezoru Moravského zemského muzea, veřejnosti je ukazována jen kopie a to převážně před koncem otevírací doby, kdy si dámy s barevnými vlasy a kroužky v nose již dávno sepisují své nenávistné blogy v hipsterských kavárnách na Cejlu a nehrozí útoky na pancéřovanou vitrínu.