Věstonická Venuše

Věstonická Venuše, staročesky Wisternitz Venus, anglicky Vestonice Venus, američtinou Big booty Vestonice Hoe, je archeologický artefakt nedozírné hodnoty a nadčasový symbol ženské krásy.

Tento článek na téma "Věstonická Venuše"

pojednává o opačném tématu než článek Věstonický Venouš.

Věstonická Venuše, měřítko 1:3, když máte správnou velikost zobrazovadla.

Popis a autorství

Soška, která velmi umně a vkusně vyjadřuje podstatu ženské krásy beze všech zbytečností, je dílem Njana, zádumčivého profesionálního lovce chlupatých slonů a amatérského sochaře, který ji vypižlal z hlíny s příměsí drcených kostí ve Sklepní ulici Dolních Věstonic ve čtvrtek, v 19:27 v průběhu nudného plánovacího zasedání o stavu zásob někdy mezi 29.000 a 25.000 let před Kristem. Stejně jako mnoho jiných velikánů výtvarného umění se i tento stal slavným až po své smrti, jen na to musel trochu déle čekat. Vzhledem k faktu, že má soška na prdeli otisk prstu zhruba desetiletého dítěte, jest pravděpodobné, že Njan měl syna, kterému se po matce též stýskalo, leč dost možná z jiných důvodů.

Podobizna Njanovy milé je, ač je to k nevíře, velmi detailně zpracovana a svědčí o autorově dobré paměti a citu pro detail. Soška má boky jako skříň a hypertofované mléčné žlázy. Výrazný pupík poukazuje na fakt, že byla zřejmě březí, nebo čerstvě po vrhu. Detailní zobrazení hlavy ukazuje, že byla velmi krásná a tak nosila radši burku, aby neděsila ostatní členy gangu při schánění potravy. Absence náznaků ochlupení dokazuje, že tehdejší Moravský člověk (homo moraviensis) dbal na hygienu a boj proti blechám průmyslovým holením. Naopak naznačení jizev na zádech ukazuje, že co se týče rituálního šlehání řapíkatým celerem, předběhli Pálavané Řípany o několik tisíciletí a pravděpodobně používali pravidelně i saunu a dentální niť.

Velikost sošky není náhodná a souvisí s tehdejší módou. Narozdíl od moderního člověka totiž pračlověk nenosil kabelku ani aktovku a do výroby první igelitky zbývalo ještě nějakých pár tisíciletí a tak drobné předměty musel buď neustále svírat v ruce, což bylo nepohodlné, nebo je schovat do kožních záhybů, což bylo ještě nepohodlnější. V souvislosti s faktem, že trend obřízky nastal až za nějakých 24 tisíc let, je jasné, že talismany musely být velmi malé. Vědecké týmy zkoumaly pečlivě sošku, aby zjistil, zda-li se tam autor pokusil provrtat dírku a Venuše tak mohla být nošena na krku jako klíče, ale neuspěli. Venuše tedy zjevně nebyla určena k věšení, ale k zásunu.

Objev

Artefakt byl nalezen skupinou vědátorů se štětečky, bagry, sbíječkami a jinými jemnými nástroji 13. července 1925 týmem Karla Absolona, který u nálezu vůbec nebyl, protože zrovna pobýval s najatými konkubínami ve Francii. Fakt, že u objevu tisíciletí nebyl, si bohatě kompenzoval zejména vzpomínkami na Eržiku, rodačku z Dubí u Teplic, toho času tanečnicí, společnicí a masérkou na stáži v Moulin Rouge a též faktem, že opravdové nálezce - dělníka Josefa Seidla a technického vedoucího výzkumů Emanuela Dania archeologické publikace neuváděly a jako objevitele uváděly jeho, protože to platil a nikoho jiného neznali.

Chcete-li se pobavit a ne se jen dozvídat nové užitečné věci, podívejte se na heslo Věstonická Venuše na české Wikipedii.

Kontroverze

Vědecká obec záhy rozpoznala, o jak zásadní objev se jedná. Důkaz, že i na Moravě mohla kvést civilizace, obrátil pragocentrismus na lopatky a ten se z toho nevzpamatoval ani založením pivovaru Staropramen o 56 let dříve ani požárem Národního divadla 12. srpna 1881, což je podobná tragédie. Bujaré oslavy nálezu s konfetami a rachejtlemi ovšem poněkud kazilo několik nevhodných událostí:

První nemilou záležitostí byl spor mezi dvěma proudy archeologického konsilia. První skupina adorovala detailní zobrazení kozovisu a anatomickou přesnost, se kterou byla ideální ženská postava vyobrazena. Druhá skupina tvrdila, že soška je jasný důkaz primární fixace starověkého člověka na sitzfleisch a požadovala, aby mezi místo nálezu a zažité označení přo ženskou krásu bylo vloženo slovo "prdelatá", čemuž se první skupina úporně bránila. Aby se vyhovělo jak Horňákům, tak i Dolňákům, zádné adjektivum se nepřidalo a nahnědaní byli všichni, což je spravedlivé.

O druhé narušení poklidných oslav se postaral profesor Weinstein svým výrokem "Jsem si jist, že se jedná o první sans-serifovou sošku na našem území.". Weinstein byl posléze rozlíceným davem překryt přehozem přes postel a bit jako žito archeologickým náčiním a několika různě dlouhými kusy pryžové hadice z OBI, protože mezi archeology a typografy probíhá odvěký boj a profesor byl považován za špiona z nepřátelského tábora. Pozdější výzkum sice potvrdil, že čistě technicky měl pravdu, ale to byl již profesor zbaven veškerých akademických hodností, jeho práce byly obřadně spáleny v Pelhřimovském krematoriu a on šťastně pracoval pod novou identitou jako manipulant paliva v jaderné elektrárně Temelín, daleko od stresujícího života polního archeologa a fanatických zastánců patkového písma bez špetky smyslu pro sofistikovaný humor.