Kostel
Jeho Svatost papež zhodnotil a následně schválil tento článek a požehnal mu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Autorům i všem, kdo článek upravovali, z moci mu svěřené Nejvyšším, odpouští všechny hříchy! Alleluia!
„Nejdřív kostel, potom postel.“
Kostel je svaté místo, kde je díky speciálním rituálům možno popovídat si s Bohem, a to téměř výhradně pouze v časných ranních hodinách.
Architektura[editovat | editovat zdroj]
Sakrální architektura kostelů má tisíciletou tradici. Dominantou každého kostela je věž, tzv. fallus. Někdy bývá i zdvojený. Na těchto věžích bývá umístěn zvon, jenž oznamuje obyvatelům bydlícím v těsné blízkosti, že je 6 hodin ráno a měli by už vstávat, a to i o víkendech. Samotnému tělu kostela se říká loď - z důvodů neznámých i samotným stavitelům. Cílem bývá většinou vzbudit v ovečkách bázeň, strach a posvátnou úctu. Kostely jsou vždy stavěny tak, aby v nich bylo stále chladno a vlhko.
Rituály[editovat | editovat zdroj]
Co by to byl za kostel, kdyby v něm neprobíhaly tzv. "mše svaté", což je přibližně hodinu trvající cvičení doprovázené hudbou a zpěvem. Cvičením bývá obvykle „klek“ a „vztyk“. Přítomní tyto cviky vykonávají často i bez povelů.
Přitom cvičenci zpívají. Aby věděli, co mají zpívat, visí v kostele čísla. Nebo někdo řekne například: „Zpíváme číslo 511“. Jenže přítomní pak nezačnou zpívat „pětsetjedeeenááááct“, nýbrž různá zaříkávadla.
Akce není čistě spontánní, církev věří, že je potřeba napomoci setkání s Bohem pomocí speciální substance zvané hostie. Odborníci odhalili, že se jedná o halucinogenní látku, která podporuje přímou komunikaci se Stvořitelem.
Další (ne)informace o kostelních rituálech jsou v kapitole Kostely na stránce Atlas Obscura.
Kněz[editovat | editovat zdroj]
„Katolický kněz, to je takový pán, kterého všichni oslovují otče, jen jeho děti mu říkají strýčku.“
Rituály má na povel osoba jménem kněz. Někdy se mu přezdívá také páter, velebníček, farář, panáček, košilatý aj. Tento člověk dobrovolně přijal celibát a je patrně hříšný a zhýralý, protože se pravidelně veřejně přiznává k svému špatnému životu slovy: „Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat: je to má vina, má veliká vina. Proto prosím Matku Boží, Pannu Marii, všechny anděly a svaté i vás, bratři a sestry, abyste se za mě u Boha přimlouvali“. Tento jeho "coming out" přiznává, jak je to ve skutečnosti s celibátem. Je s podivem, že tento muž zůstává stále oblíben a nezatracován. Patrně proto, že jeho známí z kostela nejsou o nic lepší, než on - dokonce po něm ona kajícná slova opakují. Na závěr se pak vybírá příspěvek, jenž slouží na výrobu hostií.
„Do bordelu chodíte za děvkama, v kostele jste děvka VY!“
- [[|]]
Příhoda[editovat | editovat zdroj]
Kněz spěchá v neděli ráno do kostela na mši, a tu uvidí jednoho ze svých farníků, jak usilovně rýpe na zahrádce. Obrátí se na něj s otázkou:
- "Copak neslyšíte zvony, jak vás volají do kostela?"
- "Cože jste říkal?", optá se jeho ovečka nechápavě.
- "Copak neslyšíte zvony, jak vás volají do kostela?", trpělivě opakuje kněz.
- "Nezlobte se, ale musíte mluvit hlasitěji!", říká snaživý zahradník.
- "COOPAAK NEESLYŠÍTEE ZVOONY JAAK VÁÁS VOOLAAJÍ DO KOOSTEELAA?", kříčí důstojný pán.
- "Opravdu se nezlobte, otče," omlouvá se farník, "ale kvůli těm zatraceným zvonům neslyším ani slovo."