Atentát černou kočkou
|
Tento článek patří mezi nejkvalitnější články na celé Necyklopedii. |
Jak je známo, komu přeběhne černá kočka přes cestu, tomu přinese neštěstí. Tento fakt způsobuje, že záměrně nechat přeběhnout někomu černou kočku přes cestu, může být docela snadným a přitom obtížně odhalitelným a dokazatelným způsobem, jak odstranit nepřítele, tyranského diktátora, politického protivníka, konkurenta v podnikání, soka v lásce apod.
„Potmě je každá kočka černá.“
Základní předpoklady[editovat | editovat zdroj]
Černá kočka musí někomu přeběhnout přes cestu. To znamená, že oběť atentátu (dále jen atentátenec, cizojazyčně asasinant) musí někam cestovat pěšmo, koňmo, potažmo, kočármo či žebřiňákmo, autmo, kolmo apod. V názoru na účinnost přeběhnutí kočky přes železniční trať v případě, že atentátenec cestuje vlakmo, se experti neshodují. Obtížně představitelné je provedení atentátu kočkou, pokud se cíl útoku přepravuje letecky, kosmickou lodí, visutou lanovkou nebo jakýmkoli sladkovodním nebo námořním plavidlem či dokonce ponorkou, ale v zásadě není vyloučeno, pokud bychom příslušnou černou kočku naučili létat či plavat nebo pokud bychom ji uměli vystřelit z kanónu. Zcela nemožné je pak uskutečnění atentátu, pokud se postižený nikam nepřepravuje, zůstává na místě ve svém domě, paláci, zámku, bunkru…
Dalším podstatným předpokladem úspěšného provedení atentátu je, aby kočka byla černá. To je zjevný projev rasismu; není zcela prokázáno, zda atentát bude účinný, pokud osoba, již takto chceme sprovodit ze světa, nechová ve svém myšlení předsudky a stereotypy vůči tmavé barvě kůže, popřípadě srsti. Proto Abrahama Lincolna nebylo možné zabít tímto způsobem a John Wilkes Booth musel tedy použít pistoli. Také můžeme jen spekulovat, zdali při atentátu na osobu s tmavou pletí není vhodnější užít kočku bílou.
V případě, že nemáme kočku, můžeme použít i jinou kočkovitou šelmu, pokud bude také černá. Čím větší živočich, tím větší účinnost atentátu, současně však se také zvyšuje i nebezpečí nezamýšlených vedlejších účinků takového činu. Pokud by atentátník použil například lva, tygra, jaguára, levharta či drevokocúra, riskuje, že bude spíše sám sežrán, než aby zvíře jen tak pro nic za nic přebíhalo přes cestu. Co se týče útoků pumou, ty již nepatří do našeho pojednání, jistě však není náhodou, že pro větší kus munice, který jistě může způsobit značné neštěstí, se vžil název odvozený právě od kočkovité šelmy.
Při útocích proti rychleji jedoucímu vozidlu, je potřeba zajistit, aby kočka nebyla přejeta. Naopak ze strany řidiče vozidla je přejetí kočky nejúčinnějším způsobem obrany proti atentátu, je totiž vědecky prokázáno, že pokud černá kočka nedokončí svou trajektorii přes celou vozovku, nedochází k úspěšnému způsobení smůly. U rychleji pohybujících se vozidel přichází v úvahu také pokusit se projet průsečíkem trajektorií dříve, než jej překoná kočka, v takovém případě se neštěstí přenese na posádku následujícího vozidla. Řidič ovšem musí počítat s tím, že manévrem směřujícím k přejetí či předjetí kočky může sám způsobit nehodu se závažnými následky.
Zcela zásadním faktorem pro úspěšnost atentátu je zajistit, aby kočka přeběhla přes požadovanou cestu v požadovaném čase. Je tedy jednak nutné dopředu znát itinerář asasinanta a najít vhodné místo k provedení atentátu. Pak je potřeba přimět kočku, aby se přes cestu skutečně vydala, i když ji třeba její instinkty velí od rušné silnice raději uprchnout. Toho je možné dosáhnout výcvikem, nastražením návnady na opačné straně komunikace, popřípadě obojím. Jako návnada může posloužit myš, kočičí konzerva či v případě provedení atentátu za pomoci výše zmíněného jedince z podčeledi velkých koček dokonce i osoba atentátníka samotného.
Pokud si však atentátník nepřeje, aby se jednalo o atentát sebevražedný, musí si kromě šelmy samotné dát pozor i na přijíždějící vozidlo a v neposlední řadě i zajistit, aby jeho cesta na místo atentátu i zpátky z něj nekřížila trajektorii kočky.
Teorie[editovat | editovat zdroj]
Dle rakouského fyzika Erwina Schrödingera může dojít k těmto situacím:
- Osobě A přejde přes cestu bílá kočka. Osoba A je živá.
- Osobě přejde přes cestu černá kočka. Osoba je mrtvá.
- Osobě přejde přes cestu kočka, která je černá i bílá. Osoba je zároveň živá i mrtvá.
- Osobě přejde přes cestu kočka v krabici, barvu kočky tedy neznáme. Nemůžeme pak ani určit jestli je osoba A živá nebo mrtvá.
V situacích 3) a 4) můžeme pouze usmrtit osobu A, abychom měli jistotu že je mrtvá.
Z historie[editovat | editovat zdroj]
Již staří Římané páchali atentáty za pomoci černých koček. Když si Caesarův bratr pořídil černou kočku, stačil Ceasar říct už jenom „I ty Brute?“
Ve středověku upadlo umění sprovodit někoho ze světa za pomoci nevinně vyhlížejícího živočicha v zapomnění. Germáni však znali smrtící účinek černého vlkodlaka přeběhnuvšího přes cestu. Beda Venerabilis zase zmiňuje podobnou vlastnost černého baziliška. Karel IV. považoval za spolehlivější metodu zabití otravu nebo setnutí hlavy. Teprve renesance znovuobjevila usmrcení za pomoci černé kočky, v medicejské Florencii to byl oblíbený žert. Leonardo da Vinci se pokoušel sestrojit umělou, mechanickou černou kočku, která by přebíhala přes cestu zcela automaticky.
Dne 28. června 1914 byl v Sarajevu proveden atentát na rakouského korunního prince, arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este. V ranních hodinách jej na místním nádraží přivítal guvernér Bosny a Hercegoviny Oskar Potiorek. Ten již věděl, že ve městě byl zaznamenán zvýšený výskyt černých koček, zejména v okolí sarajevských kaváren. Proto nechal několikrát změnit trasu a pořadí vozidel v koloně, kterou se měl arcivévoda dopravit na sarajevskou radnici. Ze srbských teroristů podílejících se na přípravách atentátu byl nakonec ve vypuštění kočky úspěšný pouze Nedeljko Čabrinović. Zprvu se zdálo, že se nic nestalo. Jenže František Ferdinand měl toho dne už jen smůlu. Nejprve se pohádal se sarajevským starostou, následně jeho řidič špatně odbočil a nakonec jej jakýsi Gavrilo Princip zastřelil.
Vzhledem k tomu, že nastalá první světová válka dopadla pro Rakousko nešťastně, má se za to, že černá kočka musela přeběhnout přes celé území podunajské monarchie.
První československý ministr financí Alois Rašín byl ve své době mezi veřejností oblíben zhruba stejně, jako ve své době ministr financí Miroslav Kalousek. Proto není divu, že se stal terčem atentátu (Rašín, ne Kalousek). Dne 5. ledna 1923 před jeho domem v pražské Žitné ulici čekal anarchokomunista Josef Šoupal. Když Rašín vyšel, Šoupal mu šoupal přes cestu černou kočkou. Ta ministrovi nejen způsobila neštěstí, ale navíc ho i podrápala, takže na následky zranění zemřel 18. února téhož roku.
Chicagský starosta Anton Čermák se dne 15. února 1933 setkal s prezidentem-zvolencem Franklinem D. Rooseveltem. Toho se právě chystal zavraždit anarchista Giuseppe Zangara. Když Čermák spatřil kočku vypuštěnou pachatelem přímo před prezidenta, vykročil jako první, prezidenta předešel, čímž mu zachránil život. Prezidentovi řekl, „Jsem rád, že se to stalo mně místo vás“. Zemřel o tři týdny později.
Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v rámci operace Anthropoid byl důkladně připraven. Zatímco Jozef Gabčík měl samopal Sten, Jan Kubiš byl vybaven handgranátem, za zatáčkou, která nyní nese jméno uvedeného nacistického funkcionáře, čekal Karel Čurda spolu s černým kocourem Stanleyem pro případ, že by se jeho soudruhům nacistu zabít nepodařilo. Původně bylo plánováno, že kocour Stanley přeběhne cestu ještě před zatáčkou, jenže Kubiš s Gabčíkem se obávali, že kdyby se Heydrichovi něco zlého stalo ještě před atentátem, nedojel by k nim a nemohli by ho zastřelit.
Kocour Stanley byl pro své poslání důkladně vycvičen britskými speciálními silami, dovedl se pohybovat i v rušných londýnských ulicích. Spolu a ostatními výsadkáři pak zvládl i seskok padákem na území Protektorátu a skrývání v konspiračních bytech. Během atentátu však došlo ke komplikacím. Má se za to, že kocour omylem překřížil cestu Kubišovi a Gabčíkovi, když na kole přijížděli na místo atentátu. Karel Čurda proto ze zoufalství kocoura udal na Gestapu, za což dostal odměnu ve výši několika miliónů protektorátních korun.
Stanley se však i v rukou Gestapa zachoval hrdinně, neudal nikoho ze svých spolubojovníků. Příslušníci Gestapa si jej později oblíbili, přezdívali mu Dolfi. Ke konci války byl převelen k SS-divizi Scheiβekatze. Do tohoto vojenského útvaru byly naverbovány tisíce černých koček, jež měly zastavit postup tanků Rudé armády. Stanley však zůstal věrný Spojencům a proto Sovětům nikdy nijak neškodil. Jeho osudy po květnu 1945 však nejsou známé.
Z neúspěšných atentátů za pomocí černé kočky zmiňme ten, při kterém se 20. července 1944 hrabě Klaus Schenk von Stauffenberg pokoušel odstranit Adolfa Hitlera. Podmínky se však ukázaly jako zcela nevhodné pro provedení takového atentátu. Za prvé Hitler sídlil ve Vlčím doupěti, kam se kočka bála; za druhé v tu chvíli nikam necestoval a nebyla tedy žádná trajektorie, kterou by kočka mohla překřížit; za třetí kočce samotné stál v cestě dubový stůl, který se ukázal jako nepřekonatelná překážka. Historici nemají jasný důkaz, zda Stauffenbergovi samotnému nepřeběhla onoho dne černá kočka přes cestu, vzhledem k průběhu událostí se to však jeví jako vysoce pravděpodobné.
Sovětský biolog Trofim Lysenko dostal od NKVD za úkol zajistit, jak ochránit J. V. Stalina před atentátem černou kočkou. Navrhl postup, že by při jakékoli generalissimově cestě byly těsně před něj neustále vypouštěny bílé kočky, které by eliminovaly působení případné černé kočky nastražené západními diverzanty. K tomu vybudoval chov 500 bílých koček. Pojal však podezření, že kočka, která se jeví jako bílá, může být ve skutečnosti černá, popřípadě se začernit na bahnitých cestách, což by pak způsobilo, že její černá barva by se stala dědičná. Experimenty byly proto pozastaveny po té, co při pokusech na vězních gulagu byla zaznamenána desetiprocentní úmrtnost po přeběhnutí bílé kočky.
Francouzský prezident Charles de Gaulle byl cílem několika neúspěšných atentátů. To, že vždy přežil, bylo zásluhou jeho vozu Citroen DS se speciálním vypružením a s dalšími protičernokočičími úpravami.
Mnoho konspiračních teorií se váže k tragické nehodě Alexandera Dubčeka 1. září 1992 na dálnici D1 nedaleko Humpolce. Byla-li za touto nehodou černá kočka, nikdo neví; není známo, kdo ji tam poslal, popřípadě zda tam šla sama od sebe. Vysočinské černé kočky to však tak podrobně nerozebírají. Na připomínku této události však přebíhají černé kočky přes dálnici D1 téměř každodenně, takže si tato komunikace vysloužila pověst nejnebezpečnější dálnice v galaxii.