Pulp Fiction
| Pulp Fiction / Die Melasenfiktion / Galimatyjáš: Hysterky z podsvětí | |
|---|---|
| |
| základní data | |
| styl | matoucí agitačně-manipulativní dokumentární film |
| stát | USA |
| rok | 1994 |
| délka | 154 - 168 min |
| formát | naštěstí VHS |
| produkce | Brakaštýr Harašmíd |
| námět | Brakaštýr Harašmíd, Kurt Kainulainen |
| scénář | Kurt Kainulainen |
| režie | Quentin Tarantino |
| hrají | herci, poloherci, pornoherci a pornoherečky |
Pulp Fiction je americký řízeně matoucí agitačně-manipulativní dokumentární a instruktážní film okázale využívající bujarých technik product placementu. Původní krátké šoty, které byly krátkozrace vyráběné s vidinou rychlých peněz pro konkrétní typ koncových konzumentů, byly sice pro velký úspěch, ale zato horkou jehlou, splácány na jednu hromadu. Ačkoli tak dílo působí roztříštěně, našlo si i tak cestu až na filmové plátno i na ploché obrazovky televizorů v obývácích, a řada fanoušků mu horuje.
Název[editovat | editovat zdroj]
Již samotný název je cíleně zavádějící: autoři rafinovaně hned na začátku díla začínají s vysoce (nebo hluboce? Teď se mi to popletlo…) promyšlenou mystifikací. Zatímco se divák ještě plně nesoustředí (jelikož se významná část jeho mysli upírá k uložení dálkového ovladače na příhodné místo, okřiknutí přítelkyně, aby přestala klebetit, rituálnímu přelití piva z lahváče do oblíbené skleničky, aby byla před telkou pohoda, případně srovnání špeků, které má v úmyslu divák během filmu vyhulit), podsouvají mylnou thesi, že „Pulp“ je kniha nebo časopis ponurého obsahu a „Fiction“ je fikce. To je samozřejmě naprostá blamáž, tedy minimálně padesátiprocentní. Nemusíte být hned členem Výzkumného týmu Necyklopedie, aby vám bylo jasné, že „pulp“ je v angličtině výraz buď pro dužinu nebo kus tkáně sleziny nebo zbytek při výrobě cukru (melasa).
Překlad názvu[editovat | editovat zdroj]
Přesný překlad názvu – a takto se film doopravdy nejen mezi tvůrci, ale i mezi anglofilními znalci označuje – zní „Melasová fikce“. Také východoněmečtí promotéři a kinofilové se toho drží a neřeknou doma i na festivalech po desáté večer filmu jinak než Die Melasenfiktion. Pokud se my, národ odkojený jazykem trpělivě přiváděným téměř až k dokonalosti týmem našich národních obrozenců, oprostíme od doslovného překladu, který stejně nikdy nikam nevede, dospějeme k mnohem citlivější konverzi názvu do češtiny: „Galimatyjáš“. No a tím jsme u plného názvu filmu – „Galimatyjáš: Historky z podsvětí“.
Co tomu všemu vůbec předcházelo[editovat | editovat zdroj]
Myšlenka zdokumentovat nesouvisející osudy a historky několika navzájem úplně odlišných lidí se zrodila v hlavě Brakaštýra Harašmída, naprosté nuly, který začal uvědoměle a systematicky prověřovat, komu slibný úkol svěří. Postupně našel celou řadu neherců, poloherců a pornoherců, na které se však překvapivě vydržíte koukat po celých více než 150 minut (není prvočíslem, ale i o to tady samozřejmě jde). Úspěchu poměrně významně pomohlo, že Brakaštýr přišel se svým do té doby vůbec nejlepším nápadem: všichni tito neherci, poloherci a pornoherci byli dokonalými dvojníky známých herců, a aby byla blamáž dokonalá a galimatyjáš jak se sluší a patří hustý a nepřehledný, objevují se v titulcích jména herců, na něž se neherci, poloherci a pornoherci podobají. To byl vskutku husarský kousek Brakaštýra Harašmída a zajistil mu uměleckou nesmrtelnost nejméně na příštích 100 let.
Jaktože prorazil?![editovat | editovat zdroj]
Brakaštýr Harašmíd do té doby nenatočil ale vůbec nic. To je zkrátka fakt. „Galimatyjáš“ je jeho celuloidovou prvotinou. Aby se s ním v Hollywoodu vůbec někdo bavil, přemluvil Quentina Tarantina, že v titulcích použije jeho jméno jako režiséra dějové slátaniny. Quentin byl v té době bezvýznamným vyhazovačem v pornokině a magorem z videopůjčovny, ale právě díky neustálému sledování kazet zadarmo se stával více a více populárním, tříbil si myšlenky a názory a lidé na ně víc a víc dali. Jako samolibému, namyšlenému frackovi mu proto dost zaimponovalo, že ho Brakaštýr Harašmíd při vracení videokazet oslovil s nabídkou spolupráce.
O čem to vlastně je[editovat | editovat zdroj]
Nejistota, nečistota, nervozita, nedostatek sebedůvěry a spánku, naprostá nezkušenost tvůrců i přílišná zkušenost pornohereček a amatérské technické vybavení jsou patrné hned z prvních políček filmu scény, která autenticky dokumentuje, jak se na počátku devadesátých let začala zvedat vlna, kdy zločinci konvertovali od vykrádání benzínek k přepadávání restaurací. Brakaštýr pár takových filutů nejenže osobně znal, ale sám se více než jedné podobné akce zúčastnil. Nakradl si tak na jednu kameru, což je sice na machrování před neherečkama fajn, ale na seriózní filmařinu málo, a proto jen musel nečinně sedět u vedlejšího stolu a prostě točit, co si dva poloherci povídají. Scénář v té době pochopitelně neexistoval - to byla pro Brakaštýra něco jako kazachstánská vesnice. Tento materiál měl v úmyslu masívně ve sklepě svého nepodsklepeného domu rozmnožovat na kazety formátu Betacam a přijít si tak k doláčům a přes ně i ke koláčům. Náhoda – nebo prozřetelnost – však chtěly, aby mu plán nevyšel. Betacam šel totiž do kytek a naplno se rozfrčela VHSka. To Brakaštýra zachránilo.
A dál[editovat | editovat zdroj]
Překvapivě již z prodeje tohoto materiálu zlodějíčkům z okolí Quentinovy videopůjčovny vydělal Brakaštýrovi jeho nápad dost peněz na to, aby mohl rozšířit filmařský štáb na dva členy (včetně sebe) a zaměstnat na půl úvazku peruánského studenta filmového střihu. Koupil dalších 627 metrů celuloidu a dal se do práce…
