Rychlost tmy

Snímek tmy pořízený vysokorychlostní kamerou, všimněte si, že skutečně není nic vidět.

Úvod do problematiky

Dobový snímek tanvaldské radnice

Je zajímavé, že rychlostí světla se fyzikové zabývali odedávna, rychlostí tmy ale nikoliv, až na nedávné výzkumy, které provádějí vědci Necykloverzity a dále rozvíjejí Cimrmanovy teorie. Vědci kteří zkoumali rychlost průjmu dokázali, že může být sice větší než rychlost světla, ovšem při porovnávání rychlosti průjmu s rychlostí tmy se ocitli ve slepé uličce, neboť nebylo nic vidět, takže tma má skutečně největší dokázanou rychlost.

Že s rychlostí tmy si neví nikdo rady, si již v mládí všiml Jára da Cimrman (dále jen JdC), nejznámější a nejgeniálnější český polyhistor. Ví se sice o rozsahu činnosti JdC již docela dost, málokdo však ví, že byl i velice kvalitním fyzikem – založil dokonce celou novou fyzikální větev. Protože od mládí neměl rád matematické vzorce a vzorečky, přistupoval k fyzice tak, jako ke všem svým ostatním činnostem, na podkladě hlubokých filozofických a logických úvah, metodou omylů a slepých cest, a založil tak protipól teoretické fyziky, tzv. bezvzorečkovou filofyziku.

Než se JdC začal hlouběji zabývat rychlostí tmy, vypočítal si rychlost světla, s níž hodlal rychlost tmy porovnávat. Všechna svá měření prováděl na ochozu kostelní věže v Tanvaldu, protože jednak byla blízko Liptákova, jednak z ní byl daleký výhled a jednak z ní viděl i na radniční hodiny, podle kterých sledoval čas. Rychlost světla spočítal JdC tak, že si odkrokoval vzdálenost z kostelní věže v Tanvaldu na vrchol Sněžky, tam umístil zrcadlo, na ochoz věže svíčku a na jeden ze stromů mezi tím namontoval rotující zrcadlo. Pak přesně nedochovaným postupem změřil podle radničních hodin za jak dlouho se odraz svíčky vrátí zpět přes rotující zrcadlo. Protože radniční hodiny neměly vteřinovou ručičku (to ani nyní nebývá obvyklé), nemohl JdC počítat rychlost světla za vteřinu a vypočítal tedy, jen tak z hlavy, rychlost světla za minutu a vyšla mu – 18 mil. km za minutu, což se i nyní pokládá za velmi přesný údaj. Současně si JdC všiml,že rychlost světla je konstantní, i když se svíčkou pohyboval a i když jí dával na různá místa. Další výzkum se prováděl v Járových Experimentálních laboratořích (JexLab), kde bylo dosaženo mnoho vynikajících výsledků.

Počátky měření rychlosti tmy

JdC dobře znal tehdejší teorii, že světlo je vlastně elektromagnetické vlnění a zpočátku mylně, jak bylo jeho zvykem, se domníval, že tma je vlastně též určitá forma světla, která není vidět. Z toho mu vyplynulo, že vlnění tmy bude mít asi velmi malou amplitudu a nazval ho elektromagnetické šumění. V těchto počátcích bádaní, bylo JdC rovněž jasné, že každé vlnění musí být přenášeno nějakými částicemi, a protože uměl velice dobře starořecky, pojmenoval je řeckými názvy – částice světla foton (z řeckého pojmenování světla φως, foneticky fós) a částice tmy skoton (z řeckého pojmenování tmy σκοτάδι, foneticky skotábi).

Tyto názvy velice brzy zdomácněly po celém světě, jen v Rakousku-Uhersku někteří čeští jazykoví puristé prosazovali názvy světlon a tmon, to se ale neujalo. Jenže někdy kolem roku 1901 si JdC povšiml, že tma nemůže být světlem, protože musí být rychlejší než světlo. Logicky to odvodil z toho, že kdekoliv a kdykoli zhasl někde svíčku, nebo i petrolejku, tma nastala okamžitě a nekmitala. Kdežto, když svíčku či lampu zapálil, světlo začalo svítit postupně, kmitavě a nenastalo okamžitě, tedy tmu vytlačovalo pomaleji, než tomu bylo naopak. Tak formuloval první geniální axiom: Tma je rychlejší než světlo, nekmitá, nevlní se, a není to tudíž elektromagnetické vlnění. Bylo mu však jasné, že nějaké částice musí tmu přenášet, proto pro ně ponechal název skoton. Stále však nemohl vymyslet způsob, jak rychlost tmy změřit.

Rozvoj úvah

Slavnostní večeře v Bernu

Zásadní událostí pro světovou fyziku byla neděle 14. 3. 1903, kdy JdC přijel do Bernu předvést svůj objev – amplitudový hrdelní zpěv, který objevil, když při měření rychlosti světla si pomáhal tím, že doprovázel mumláním vlnění světla. Tímto způsobem zpěvu přednesl ve velkém sále bernské radnice 12 švýcarských lidových písní – Švýcarům se to velmi líbilo, tento způsob zpěvu vzali za svůj a nazvali ho jódlování. Shodou náhod měl tento den narozeniny Albert Einstein (dále jen AE), který se spolu se svou čerstvou manželkou Milevou Maričovou–Einsteinovou (dále jen MME) tohoto koncertu v rámci své oslavy zúčastnil a byl pozván i na slavnostní večeři na počest JdC. Zde se všichni tři dostali do diskuze na různá témata a JdC brzy poznal, že AE i MME jsou docela schopní fyzikové. Převedl proto diskuzi pouze na fyziku a poradil AE jak dál při úvahách o vazbě mezi energií a hmotou.

„Milý Alberte, hmota je přeci energie rozdělená rychlostí světla vynásobenou sama sebou, jen to dát do vzorečku, zkuste to“, řekl JdC. V další diskuzi mu doporučil zabývat se něčím zajímavějším, třeba Velkou sjednocující teorií a hledáním sjednocení základních sil. „Dobré by bylo vytvořit model, který by popisoval všechny síly jako různé projevy jedné jediné síly a hlavně sjednotil gravitaci a elektromagnetizmus“.

Když však na závěr setkání řekl JdC, že podle jeho názoru je MME lepším fyzikem, než AE, ten se naštval a už nikdy s JdC ani nepromluvil, ani mu neodpověděl na dopis. JdC však zůstal v trvalém písemném kontaktu s MME až do jejího rozvodu s AE v roce 1919 a tím AE nenápadně směroval. To výrazně ovlivnilo vědecké bádání AE, což se poprvé projevilo v roce 1905, kdy AE explozivně zveřejnil první čtyři objevné vědecké práce, které navždy poznamenaly další vědecký rozvoj a staly se základem moderní fyziky (a zveřejnil m. j. i slavný vzoreček inspirovaný Járou:

$m=E/c^{2}\,$ ).

Březnové setkání však bylo inspirativní i pro JdC a pomalu si začal uvědomovat, že rychlost skotonů nelze změřit ani rotujícím zrcadlem, že jí tedy musí odvodit. Brzy poté, též v roce 1905 vyslovil další geniální axiom, ke kterému přitom došel: Světlo potřebuje zdroj – bez zdroje neexistuje, tma naproti tomu existuje sama o sobě, bez zdroje, a je proto věčná.

Zde je též možno položit počátek Cimrmanovy filozofie, neboli temnomilectví, opaku to do těch dob běžné filosofie. Filosofie, řecky φιλοσοφία, z φιλειν (milovat) a σοφια (sofia - moudrost), naproti tomu φιλειν (milovat) a ζόφος (zofos - temnota), filozofie, tedy filozof = milovník temnoty. Filozofie coby způsob uvažování byla zavedena Járou da Cimrmanem jako ryze specifický nástroj právě pro úvahy odvozené zkoumáním rychlosti šíření tmy. Nepochopením, či snad záměrnou zlomyslností, bylo toto temnomilectví, tedy filozofie, protlačeno do nových pravidel pravopisu namísto původního mudromilectví neboli filosofie. Jak temné následky pro filosofii to může přinést, se již dnes začíná až příliš zřetelně ukazovat.

Jeden z praktických výsledků JexLab

Další bádání

JdC ve 23,45 kráčí pro další zásobu svíček

V roce 1906, po delším dopisování s MME si JdC uvědomil, že rychlost tmy nemůže odvodit na ochozu tanvaldské radnice, kde se střídá den s nocí, což ho ruší a bádání přenesl do sklepení tanvaldské radnice, kde byla trvalá tma, která ho nerušila v úvahách a navíc ji mohl kdykoliv zkoumat pomocí svíček, jejichž velkou zásobu si pořídil.

Tady brzy logicky zdůvodnil, proč je tma rychlejší než světlo. Je to proto, že skoton je značně menší než foton, proto před ním velkou rychlostí prchá, aby ho foton nepoškodil. Foton ho ale nikdy nedohoní. Jakmile však světlo ztratí zdroj a tím foton sílu, okamžitě se skoton otočí, vrhá se na něj a i když je menší, pozře foton stejným způsobem jako had prase.

Tento způsob lovení fotonů nazval JdC fída (z řeckého pojmenování hada φίδι, foneticky fídi). A hned formuloval další geniální myšlenku - Tma pohlcuje světlo, a to tudíž trvale ubývá.

Dalším přemýšlením a uvažováním přišel na to, že když skoton provádí fídu, tak po pozření čtyř fotonů ztěžkne, další fotony neloví a téměř ztratí pohyblivost. Tím se stane součástí jakési temné hmoty a velice pomalu, přibližně 1 mm za rok, se propadá do těžiště našeho vesmíru, kde se hromadí. Jeho místo však okamžitě zaujme jiný skoton nachystaný na fídu. Proto každá svíčka, ohýnek, blesk, Slunce, atd. při svém zhasnutí vlastně vyprodukuje velké množství temné hmoty.

Proto je i vesmír plný pomalu se pohybujících částeček temné hmoty, která je, jak usoudil JdC, základní stavební jednotkou vesmíru. Až vyhasne poslední hvězda, bude vesmír plný nenasycených skotonů, které zůstanou v klidu, a nasycených skotonů, tj. těžké temné hmoty, která se stále pohybuje téměř nulovou rychlostí až do těžiště vesmíru, kde se hromadí. Až tam doputuje všechna, začne se vlastní vahou smršťovat a smršťovat až do velikosti makového zrnka a v ten okamžik najednou exploduje. Tím dojde ke klasickému velkému třesku a k obnovení produkce fotonů a všemu, co s tím souvisí. Těsně před výbuchem jsou tedy ve vesmíru pouze samé nenasycené skotony a jen v těžišti extrémně stlačené nasycené skotony. Při těchto úvahách a představách o tom, jak vypadá vesmír, dospěl JdC k dalšímu zásadnímu poznatku:

Každé nekonečno musí mít v nekonečnu konec a za ním následuje další nekonečno. Proto i náš vesmír má konec a za ním je nekonečný počet dalších vesmírů. I ty mají ale svůj konec.

Konečně výsledek

MME se s kolegy marně pokouší pochopit rovnici pro rychlost tmy

Podrobnosti naleznete také na stránce Tanvald.

Zázračné vnuknutí, které problém vyřešilo, nastalo dne 27.dubna 1907, kdy si JdC po dlouhé samotě ve sklepení tanvaldské radnice vzpomněl, že má tento den svátek. Na oslavu si otevřel demižon pampeliškového vína vlastní produkce a po vypití pouhé jedné třetiny obsahu mu svitlo - skoton se nepohybuje fyzicky, nýbrž metafyzicky – když je třeba někde být, tak tam je, a to okamžitě. Proto jeho rychlost je proměnlivá, může být i nulová, ale její maximum musí být větší než nekonečně velké. Je to proto, aby se mohl dostat i do dalších nekonečen. A už jednoduchou úvahou dospěl k názoru, že k tomu stačí, když je maximální rychlost skotonu větší pouze o malý kousek za minutu, než rychlost nekonečná.

A tak nakonec JdC dospěl k hodnotě rychlosti tmy, kterou stanovil, jako obvykle, z hlavy. V tomto případě však udělal poprvé v životě výjimku a napsal jí do vzorce:

${\frac {v_{t}}{min}}={\frac {v_{\infty }}{min}}+{\frac {mk}{min}}$

kde:

$v_{t}\,$– rychlost tmy

$v_{\infty }$– nekonečně velká rychlost

$mk\,$– malý kousek

$min\,$– minuta

Tento geniální vzorec je sice odborníkům znám, není však komentován ani publikován, protože mu nikdo nerozumí a neumí si ho ani představit, ani použít. Historie tedy čeká na dalšího génia, který naváže na odkaz JdC a rovnici srozumitelně vysvětlí. K jedinému zásadnímu posunu vpřed zatím došlo po více než 100 letech, v prosinci 2010, kdy vědci z necykloverzity dokázali, že tato rovnice má stejné výsledky i za vteřinu, i za hodinu, i třeba za den. Z toho dovodili, že rovnice se dá vykrátit a tím podstatně zjednodušit, takže nyní má tuto podobu:

${v_{t}}={v_{\infty }}+{mk}$

Praktické výsledky

V dnešní době se konečně podařilo tyto výzkumy potvrdit i prakticky. Tady však vyniká genialita JdC, když uvážíme, že náklady široké vědecké obce na dokázání jeho teorie o částicích rychlejších než světlo dosahují astronomických částek a když porovnáme náklady JdC na výzkum přepočtem na dnešní ceny. Ty činily cca 127 Kč na zakoupení svíček, 2 Kč na zápalky a 30 Kč na cukr, citrony a droždí potřebné k výrobě pampeliškového vína. Nezbývá tedy, než před géniem smeknout.[1]

Obdobné výzkumy

• Světlo
• Temná díra
• Černá díra
• Pořádek
• Kolem dokola
• Vědci se mohou pustit do výzkumu temné energie

Související články

• Tanvald

Tento článek může obsahovat výsledky vlastního výzkumu!

To je ale moc dobře, protože vlastní výzkum zaručuje faktickou správnost, kterou často nespolehlivé nebo lživé zdroje neposkytují.