Staroangličtina

Tento článek nemá skoro nic společného s článkem Angličtina. To je dobře, kdyby byly stejné, nebyl by důvod, aby se jmenovaly jinak.

Tento článek nemá nic společného s článkem Inglyš. To je dobře, můžeš založit nejmíň další čtyři nepodobné a vzájemně je rozdělit.

Staroangličtina (Ænglisc) je jazyk, kterým se mluvilo v Anglii zhruba mezi roky 666 a 1193. Jeho nástupcem je dnes franglatingličtina (zkráceně moderní angličtina), směs angličtiny, francouzštiny a latiny.

Vlastnosti

Staroangličtina byla (narozdíl od dnešní angličtiny) západogermánským jazykem s bohatým skloňováním a časováním převzatým z pragermánských dob (to si udržela jen islandština, frajerština a částečně němčina, angláni se na něj později vykašlali).

Písmo

Staroangličtina se původně psala runovým písmem zvaným furtork, později latinkou.

Historie

Kolem roku 666 narukovali do dnešní Anglie germánské kmeny Anglové, Sasové a Jutové (po nich se jmenují jutové pytle) a vyvraždili většinů Keltů, kteří jim překáželi (kromě Cymerů a Krnovanů, kteří přežili dodnes, a Kumbriů, které vyhladili až ve 13. století). Z původně anglofríských jazyků a nářečí těchto kmenů se vyvinula staroangličtina. V 11. století tyto kmeny a jejich království sjednotil Alfréd Veliký, jenž se stal prvním králem Anglie. Roku 1066 byla Anglie poražena Normany, kteří zavedly jako jediný úřední jazyk francouštinu, což od 12. století vedlo k nahrazení angličtiny starou franglatingličtinou (nesprávně nazývanou středoangličtina) a později mladou franglatingličtinou (nesprávně nazývanou moderní angličtina). Tou se zde, i mnohde jinde, mluví dodnes.

Ze staré franglatingličtiny se ve Skotsku v Albě vyvinul další jazyk s názvem skotština.

Jak se dorozumět staroanglicky

• Mīn lyfthærnflota is ful ǣla - Mé vznášedlo je plné úhořů