Pepík Zíma

Pepík Zíma
Biografické informace
Pohlaví	samec
Vlasy	má
Narozen	11. května 1932
Úmrtí	6. března 2025
Národnost	Radovanland
Povolání	akustický lubrikant

Pepík Zíma, vlastním jménem Chozé Winter, byl zakladatelem progresivního hudebního směru Dechno v českých zemích.

Počátky kariéry

Pepík Zíma se rozhodl studovat na Dámu v Praze, což bylo poměrně jednoduché rozhodování, neboť se tam jako dítě narodil a cestovné bylo tehdá drahé, vlaky mívaly zpozdění a špatně topily v důsledku neúrody dřeva. Toužil se stát herkou, ale příroda jej oblažila mužskými pohlavními znaky a proto se stal hercem.

Studoval též zpěv, což se mu posléze náramně šiklo, neboť v tehdejších stácích kultury se hodně broukalo a někdy i tančilo. V tancích ale Pepík nikdy nevynikal a proto založil svůj umělecký výkon toliko na svém zevnějšku a schopnosti vyluzovat libé tóny pobně jako Karel Gott nebo Elvis. Jak konstatoval odborník na slovo vzatý, taneční mistr Harapes - Zímu v tancích překonal snad jen fenomenální interpret Tomi Paci.

Pepík jako princ Radovan společně se svou obětí. Povšimněte si krásného uhra na čele princezny a neskrývaného stockholmského syndromu

Zlom v jeho kariéře znamenalo obsazení do role prince Radovana v pohádce "Prinzessin mit einem goldenen Stern auf der Stirn" (v originálním znění s titulky "Princezna se zlatou hvězdou na čele"), ve které ztvárnil podlého a úskočného kapitalistu feudála.

Princ Radovan týrá nebohou princeznu Žigulu nehledě na fakt, že utekla do exilu z důvodu nestabilní politické situace v rodné zemi a je tedy válečný uprchlík na kterého se vztahují Ženevské konvence a Charta lidských práv. Kvůli jejímu vzhledu ji týrá umýváním nádobí (manuálně, bez použití myčky) a ponižujícími pracemi v kuchyni, přičemž dotyčná musí být neustále zahalena v drahý kožich, aby nebyla vidět její měděná hříva a okousané nehty na nohou.

Radovan trvá na svých neprávem nabytých hmotných statcích i přestože princezna je dávno zaslíbena vlídnému králi Kazisvětovi VI., který provozuje zbrojní průmysl a nebohou dívenku by tak mnohem lépe finančně zabezpečil. Princezna, nic zlého netuše, pojme k Radovanovi poměr tím, že mu hodí do večeře myší chlup, který si vlastnoručně vytrhnula z ohanbí, aby vládci přivodila poruchu příjmu potravy a toho nádobí nebylo tolik. Z neznámého důvodu celé taškařici asistuje šéfkuchař, který byl v minulosti odměněn několika řády a tudíž by měl být ke svému pánu a vládci loajální minimálně jako Patrik Nacher k Babišovi. Okolo se ochomýtá též výběhový model chůvy, která mluví ve verších a má na hlavě veselou bílou věc, které z nedostatku lepšího pojmenování budeme říkat pokrývka hlavy. Princ, lapen v tenatech nenadálého záchvěvu vášně daruje princezně prsten, což je symbol pro vězení již od dob Prométhea a, jak potvrdí mnoho mužů, i cesta do pekla.

Princeznin otec, shodou okolností konkurenční král, v touze po důchodu jde šmatlá intrice naproti bez ohledu na přání vlastní dcery. V epickém finále, kdy namísto regulérní zákopové války, kobercových náletů a masivní letákové kampaně dojde k boji muže proti muži, vyrazí princ Radovan sokovi z ruky meč a zlomí jej o koleno. Tím si přivodí poranění čéšky a přihlížejícím dámám rosení oka a orgánů o metr níže. Sok prchá za řinčení železa a dámy mdlí.

Pepík Zíma od té doby nemohl hrát fotbal a ani dobíhat metro na svých turné po moravské metropoli a proto páchal svá evangelia převážne zkrz obrazovku. Což je dobře, protože většina lidí už má doma televizor barevný a také mnohem lepší repráky než mají v kulturáku, takže si to může pustit pořádně nahlas a tančit, jako by se nikdo nedíval. Zímovy hity dodnes patří ke zlatému fondu české televizní tvorby stejně jako skeče Strýčka Jedličky a tvoří podstatnou část hudebního programu guerillové televizní stanice Šlágr. Ta je, podobně jako pořady s prodejci nádobí, zaměřená na dospělou část obyvatelstva, které už nahotinky nezajímají.

Hudební kariéra

Pepík Zíma je nejen zakladatelem Dechna, ale v průběhu let se stal nekorunovaným králem této disciplíny. Vydal nespočet hudebních nosičů, z toho některé postupem času i digitálně. Díky plodnosti a barvě hlasu (teror) se stal posléze největším lubrikantem klínů dam nad 60 let. Něco jako Karel Gott, ale pro ženy se starší výrobní šarží.

Do sluchovodů a mozkových závitů se zapsal zejména pravidelným televizním pořadem "Sejdeme se na vlachovce", což byl pořad se zpěvy a tanci pro starší občany. Dodnes není známo, z čeho se ona vlachovka pálí, ale není to tak důležité. Když se scházíme na pivo, taky tam sem tam lupneme i rum, kontušovku, zelenou i čerta a nad ránem je to stejně jedno.

Kromě dechovky chtěl taky Pepík zpívat i úplně normální písně. Bohužel, v důsledku nedostatku dobrých textařů, sám si otextoval jednu japonskou (zde) do češtiny (zde). Hlubokomyslné texty ovšem nebyly aktuálně v kurzu a finanční situace vran nikoho nezajímala, takže tento klenot málem upadl v zapomnění. Zhrzen odezvou publika a přes noc vystudovavších kritiků na internetu se Josef stáhl do ústraní a kromě občasných rapových battles se na další vybočení ze svého žánru vysral rezignoval.

Pro svou oblíbenost byl posléze ještě několikrát obsazen do všelijakých divadelních rolí a také jako modulátor a konferenciér. Zlí jazykové tvrdí ^[zdroj?]­, že většina obecenstva se těšila více na moderátora než na předvedený program, ale to vzhledem k jeho pověstné neochotě se odhalovat nemůže nikdo brát vážně.